na horní...

možná je to jen zdání
kdy mě současný svět nutí
zapomenout
ale já se jen tak nedám
a spěchám
tam
kde ožívá historie...

ten den byl jako stvořený
k toulání
a tak jsem si zavěsil
k opasku
geologické kladívko po dědovi
a vyrazil na horní...

tam kde je vzduch jako křišťál
a vítr jako žiletky
vyřezává do tváří pousmání...

tam kde se baží bažiny
malá jezírka
co lákají promýt oční víčka
hluboké hvozdy
a horské slatiny...

tady podle valbových knih
muži zocelení drsným krajem
hloubili štoly
odkrývali nerostné bohatství
podzemních žil
pulzujících září
jako lidské bytí
a všechny ty kameny
kasiterit jaspis chalcedon
ametyst topas hyacint
i světle červené granáty
měnili tavením na cín...

byl jsem zrovna na výsypce
u jedné štoly
v plném zaujetí
takže jsem si ani nevšiml
odkud se vynořila...

podzimní slunce
ovšem okamžitě pochopilo
roztřepilo se do třásní
a zalilo její rozpuštěné vlasy
do zlatova...

nechala jej ať si hraje
a utrousila
vás jsem tady ještě neviděla...

otočil jsem se k ní
a strnul..

jako bych stál na římse
a ona opatrně
omotávala jemnou pavučinu
kolem mých kotníků
ke kameni
někde uvnitř
se prodralo k životu
rozechvění
a já si uvědomil
že žádná jiná
se v těchto končinách nenachází...

promiňte paní
často se dívám
lidem do očí
a jejich zřítelnice jsou prázdné
možná je to suchem kdo ví
ale vy jste nejspíš z generace
vodních mágů
vytváříte vodní divy
a glocchi d´acqua
ty vaše jsou jako studnice
plné a perlí...

s vámi bych rád
objevil principy
univerzální kinetiky
včetně věčného pohybu
pro záchranu mé duše
a možná i těla...

rozesmála se
zcela přirozeně...

milý pane
myslím že tu vaší
zavalenou štolu
spolu prorazíme...

vzal jsem ji za ruku
rozesmál se také
a rozběhli jsme se
křičíce
oznámit světu
že od teď jsme dvojice
znovu
a znovu
a znovu...

má Fontanalinie...