Pod imladrijskou hvězdou

Ariana zaklepala na dveře pracovny lorda Elronda. Počkala na jeho odpověď a otevřela. „Prosím, paní!“ Lady Markéta jí poděkovala pokývnutím a vešla dovnitř. Arianiny elfské uši zachytily Elrondovo zalapání po dechu a nedovedla potlačit letmé pousmání. Paní měla odvahu! O tom nebylo pochyb! Nebo to byl možná jen nerozum?
Elrond několik vteřin jen zíral na svoji budoucí snachu. Nemohl uvěřit tomu, v jakém stavu si dovolila vyjít ze svých komnat! Její šat byl uspokojivý, ale ten účes! Che, kdyby aspoň nějaký měla! Jenže to ona ne! Nechala si vlasy volně splývat po ramenou a jen na spáncích si je přichytla stříbrnými sponkami. „Chtěl jste se mnou mluvit, lorde?“ Stála před jeho stolem a mile se na něho usmívala. „Nepoučila ses o našich zvyklostech?“ otázal se jí přísně, ale pokynul jí, ať si sedne. Poslechla ho a pohodlně se uvelebila v křesle naproti němu. „Jistě, že poučila, lorde! Jakmile mi otec oznámil, do jak ctěného rodu se mám přivdat, tak jsem se začala věnovat studiu elfské historie!“ Elrond měl pocit, že si z něho to děvče tropí žerty. Pozorně si ji prohlížel. Bez potíží jeho upřenému pohledu čelila, ale on se nemohl zbavit svého dojmu. A v tomhle se málokdy mýlil! „Měl jsem na mysli naše zvyky, ne naši historii!“ pronesl ostře. „I o těch jsem si něco přečetla!“ připustila klidně. „Jak mi tedy vysvětlíš ten svůj účes? Tedy spíše jeho absenci!“ Očekával, že se pokorně omluví nebo že se začne vymlouvat, ale ona se místo toho na něho upřeně zadívala. Takřka vyzývavě. „Nehodlám vám nic vysvětlovat! Stále ještě jsem svobodná dívka, lorde, a nepatřím do vaší rodiny! To se sice zanedlouho změní, ale než se tak stane, budu se řídit zvyklostmi lidí, ne Elfů! A mohu vás ubezpečit, že mezi nimi by můj zevnějšek nevzbudil žádnou nevoli! Odpovídá plně pravidlům etikety!“ Elrond jen díky svému věku dokázal zabránit tomu, aby na ni zůstal koukat s otevřenou pusou. V duchu děkoval Valar, že se s ní setkal o samotě, protože by opravdu nerad, kdyby se o tomhle někdo dozvěděl. Hlavně by to rád utajil před Glorfindelem a Erestorem. „Dobrá, Markéto, jak chceš! Do svatby se řiď vašimi zvyklostmi, ale po ní očekávám, že přijmeš za své ty naše! A věz, že ti nebude tolerováno ani to sebemenší porušení naší etikety!“
Markétě se sevřel žaludek, ale nedala to na sobě znát. Bylo jí jasné, že vládce Imladris jí tuhle vzpurnost jen tak nezapomene. „A jak se mnou hodláte v případě porušení vašich pravidel naložit?“ zeptala se naoko klidně. „Jak si zasloužíš, Markéto!“ dostala poměrně znepokojivou odpověď. Něco jí říkalo, že domácí vězení to nejspíš nebude.
Elrondovým očím neuniklo, jak se sotva znatelně zachvěla. Takže přece jen nebyla tak silná a sebejistá, jak se snažila předstírat. To bylo dobře! Čím dříve si uvědomí, kde jsou hranice, tím lépe pro všechny. „Pokud budeš na rozpacích, jak se podle našich zvyklostí chovat, pak ti najdu vhodného učitele!“ sdělil jí chladně. „Jste velmi laskav, lorde!“ odvětila se zaťatými zuby. „A dám ti jednu radu, Markéto! Můj syn je poněkud vznětlivý, tak ho raději neprovokuj, sic toho budeš hořce litovat!“ Považoval za čestné ji varovat. „Schvalujete bití žen?“ zeptala se ho pohrdavým tónem, ve kterém však zaslechl náznak obav. Pousmál se, ale byl to studený úsměv, a potřásl hlavou. „Schvaluji zasloužený a přiměřený trest, Markéto!“ odpověděl neosobně. „A předpokládám, že jeho zaslouženost a přiměřenost posoudíte vy sám, že ano?“ otázala se kousavě. „To záleží na míře provinění! Ale máš pravdu! Tvoje prohřešky budu posuzovat já jako tvůj vládce nebo Elrohir jako tvůj manžel!“ Neušlo mu, jak sebou nepatrně trhla, ani to jak nahněvaně stiskla rty. Vypadalo to, že jeho nastávající snachu rozhodně nepotěšila zmínka o jejím manželství. To se koneckonců ale dalo čekat, ne? Nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že je svatbou s Elrohirem nadšená. Jenže to už byl úděl princezen a princů. A nikdo neměl šanci tomu uniknout. Ještě chvíli ji mlčky pozoroval, než znovu promluvil. „Jsi spokojená se svými pokoji?“ Přikývla. „Ano, jsou vskutku pěkné! Někdo si na tom dal opravdu záležet!“ neodpustila si ironickou poznámku. „A co jsi čekala? Že tě necháme živořit někde ve stáji nebo co?!“
Markétě se zdálo, že se ho opravdu dotkla. „Za pár dní se staneš ženou mého syna a tedy mojí dcerou! A jako s takovou s tebou taky bude jednáno! Tak na to laskavě nezapomínejte, lady Markéto!“ Jeho nečekaná formálnost ji zasáhla. Najednou jí projelo děsivé poznání, že ať už udělá cokoliv, tak její osud už není v jejích rukou …