KNUTA

Podhorská bystřina ovívá chladivou vůní, zurčení a retro šatičky vsunuté mezi stehna. Sylva.
Pouštím se, v záklonu uškubnu mateřídoušku, mnu v dlaních, čichám. Uchopí mou ruku a klade si ji na tvář. Prsty bloudí po pihách a z chřípí proudí teplo do dlaně. Chci ji.
"Počkej," zvedám se, odcházím. I z dálky vypadá úchvatně. Zamává, tuším šibalský úsměv,
sundávám kalhoty a po kotníky ve vodě, vyzvedávám ploché kameny ze dna. "Čo to tam robíš?"
"Počkej!"To není odpověď, jen výkřik nedočkavosti. Placáky se vrší, hladina pomalu stoupá.
Je nevybíravé horko, praží, jako by ani nebyl konec září a já nemusel zítra do údolí. Hotovo. Hladina omývá zapálená lýtka, pstruzi s vytřeštěnýma očima se snaží překonat zátaras. Jednoho chytám, v horkém vzduchu pohladím, mrsknu do tůňky. Je zmatený jako já. Odhodím zbytky oděvu, chrstám na záda ledovou vodu, jakoby mne někdo mrskal knutou, řvu a rozházené krůpěje vytváří malou soukromou duhu. Sylva se prodírá sprškou jako zjevení, ve své nahotě až nereálně reálné, promluví. "Pamätáš, ako sme stavali detské priehrady z malých kamienkov, len my dvaja a ty si vravel, raz sa vrátim postaviť obrovskú hrádzu, pre plač hôr. Teraz si to urobil. Prečo? K vôli mne, alebo pre seba? Čakala som dlho, veľmi dlho, stále ťa ľúbim, vieš?"
"Počkej, ale já …" ústa urvou zbytek věty. Chvilka strnulosti a těla nedočkají přílivu tmy,
zápasí silou napjatého luku, prolínají potůčky potu, hlazení úsečně zvedá boky k mým, držím se mechu, ty v něj nehty zatínáš, až ženskost vytryskne vzdechem. "Fero!" Proplétám prsty tvými, rozpažením ukřižuji vášeň. Necukáš, jen odvracíš rty semknuté. Hledám jazykem kousek po kousku, koušeš rty, převracíš mě na záda, natahuju špičky, tlačím se vzhůru, zvrátím hlavu. "Počkej, vidíš v kotouči obrys postavy s čaganem, nebo blázním?" Usmíváš se, odhodíš vlasy z čela. "Neboj sa, to sú starká, každý deň sa vydriapu na kopec, aby zbadali západ sľnka. Veľa už toho nevidia, len cítia tú žiaru, ako ja, slniečko."
Rozpuštěné siluety tmou a pocit, že jsme, nás motá do klubíčka. Ochlazuje se. První hvězdy,
které jsem ukazoval tenkrát, zase doputovaly na své místo. Některé věci se nemění.Sy, rozechvělá, bradavky zježené, hledá šaty. Oblečenou jí přikrývám bundou,tulí se dovnitř a ukládá hlavu na mé rameno. "Nemáš vreckuvku?" Hledám v kalhotách, nic. "V bundě, šáhni do bundy." Něco mi kleplo do hřbetu ruky a Sylča přidá svou v klín. "Čo to také?" "Nic"a sevřu dlaň. "Ako to že nič?" Smrká, nepřestává dotírat. "Že ty tam máš dajakú malú babu,"směje se, šťourá prstem, přitáhne pěst k rtům, vlhkým jazykem odděluje palec od ukazováčku, vzdávám to. Uvolňuji sevření mp3. "Prečo si to nepovedal? Môžeš niečo pustiť?" "Ne." "Prečo?" "Tak."Připadám si jako blbec. "Víš, to nejde. Je to minulost." Už aby bylo ráno a vykoukl měsíc, tma irituje. "Veď minulo bolo, nie?" "Jo, ale týká se tebe, tebe taky." "Ako to že mňa?" Strkám sluchátko do ucha, druhé ji. Chvíli váhám a pak …
Každému zní z jeho strany, levá nebo pravá, v té chvíli je to vlastně jedno. Jen to praskání mě ruší.
"Veď je to Marika a jej Vyznanie. Ferko, je to ta istá?" Jo, ze záznamníku, pak už jsem nevolal. Byla jsi zasnoubená, to je víc, než nějaká svatba u nás ve městě. Ta se dá zrušit, ale kořeny ne. Všechny ty různé Gotty jsem vymazal, tuto nedokážu. Pouštím si ji, když chci být chvíli sám a jsem s tebou. Žijeme jako dva opuštěné zámotky světa, jen jsme nezvládli přechod z analogu na digitál. Dnes 3D zobrazení tužeb, nebo něco podobného, nevím, ale je to fajn, nebo ne?
"Proboha, kolikrát jsme řekli, to. Snad desetkrát? A těch nezodpovězených otazníků.Tisíc?
Za každý den jeden? Vždyť si vlastně nemáme co říct, jen vzpomínáme a opakujem kdyby, kdyby.
Řekni mi něco, Sylvie."

"Fero?"
"Hm?"
"Pobozkaj ma."
"Počkej."

Babičku tu samotnou nenecháš, já se musím vracet, tak je to dáno. Už nemám sílu hory přenášet.
A milovat? To nestačí, už nám není dvacet.Vracet se je těžké, tak jako nevracet. Zůstat však? Bojím.

"Netáraj" … a z hor vytryskly slzy.