Zvrhlíkovo trápení

:: ::

Počítám každou vteřinu,
když slunce klesá k Petřínu
a jeho střípky proplavou
naposled chladnou Vltavou.

Cítím se jako noční pták,
z věšáku sundám baloňák,
jak padne tma, tak poté hned
vydám se na svůj noční let.

A na tu mojí procházku
pomocí zbytků provázků
nasadím spodky z nohavic,
obuji boty, jinak nic.

U Máchy bloudím po sadech,
tluče mi srdce, chrastí dech.
Pak vstříc vnadnému děvčeti
se křídla pláště rozletí.

Však dnešní slečny zkažené
jen sotva něco zažene.
Říká mi: „Pane, jděte spát,
je vidět, že Vás souží chlad.“

:: ::