Čundr Bystřice-Hostýn-Velehrad 12.8.-15.8.2013 → 12.-13.8.

Takže jsme z našeho "čtyřdenního" čundru zpátky druhý den ráno. Plán byl takový, že nás pět slečen půjde z Bystřice přes Hostýn až na Velehrad (celkem cca 70km) a pěkně si to rozložíme do třech-čtyřech dní, ať nemusíme nijak spěchat.
Ale...

Sypala se na nás jedna věc za druhou (posoudíte sami). Nechala jsem doma foťák, kamarádce zase nefungoval a fotil hnusný růžový zombíky. A to jsme si říkali, jak to bude všecko krásně zdokumentovaný!

V pohodě jsme došmatlaly z Bystřice přes Hostýnek až za Fryšták, kde jsme si chtěly ustlat na louce, ať uvidíme perseidy, ale málem nás sežraly vosy, tož jsme se vyškrabaly do svahu a lehly si do háječka se slovy "celta nebude potřeba, mají být jen přeháňky a ty nás minou, poněvadž jsme haluzačky".
O půl 9 jsme už sladce spaly, protože jsme se strašně bály, když všecko kolem furt praskalo a šustilo a chtěly jsme, aby už honem bylo ráno. Samozřejmě jsme měly pro všecky případy nachystaný pepřák, nějaké ty kudly a trekové hole na zapíchnutí divé zvěře či divých lidí.

Zrazu nás probudilo pořádné pleskání kapek a než jsme teda přes sebe aspoň přehodili tu celtu (což byla blbost), už nám pěkně čvachtalo v karimatkách aji ve spacákách.
"To je dobrý, budou nějak dvě ráno, tak to doklepneme ty tři čtyři hodinky, než si dáme budíček a pudem dál," řekla jsem a podívala se na mobil. Bylo teprve půl jedenácté.

Vypukla menší panika, chtěly jsme být v suchu a volali rodičům, poněvadž se nám situace vůbec nelíbila a pořád pršelo. Bylo domluveno, že v případě nouze přespíme u kamarádky a její maminka pro nás dojede. Samozřejmě, že zrovna měla pivo. Byly jsme v tom teda samy.
Tož jsme si řekly, že to teda do toho rána snad doklepnem, že to byla přeháňka a dáme to, i když nás čekalo ještě minimálně 7 hodin.
Já už jsem nějak nemohla usnout a tak jsem poslouchala nějaký šustění a divný zvuky kolem a postupně, jako všem ostatním, mi moklo oblečení.
Nemohla jsem se vůbec překulit a z ležení ve stejné pozici mě bolelo koleno, jenže jsem nechtěla skončit v loužičce. A taky jsem se snažila pod celtou neudusit. Byla jsem líná ji napnout, tak se pěkně mokrá mačkala na nás a naše spacáky (a stejně byla taková vachrlatá a děravá).
Nějak kolem půl 12 začal pořádný déšť znovu. To už jsme vážně zpanikařily a prostě si řekly, že se vrátíme do Fryštáku, že tam byla nějaká lavička.
O půlnoci jsme lítaly po lese v dešti, balily se (prostě cpaly všecko suchý mokrý do krosen), hledaly turistickou značku a nakonec jsme konečně došly k autobusové zastávce na kraji Fryštáku.
Uvelebily jsme se tam, převlekly se do posledního suchého oblečení, rozdělily hlídky, pojedly a trošičku pospaly.
Zjistily jsme, že ze zastávky na úplném konci kdesi v jakési světadíře jezdí asi dva autobusy za den a zrovna jeden jel do Zlína ve 4:50.

Naspaly jsme asi každá nějak okolo 3h a byly jsme rozhodnuté, že pojedeme domů. S mokrými spacáky a věcmi se už nedá nikam jít. Mrzelo nás to, jenže za nemocný ledviny to fakt nestálo. A ke všemu jsem tam ztratila náušnici a na oplátku našla 1Kč a jinou náušnici.

Dojely jsme s velkou slávou do Zlína.
Neměli jsme ani ponětí kdy nám jedou autobusy (jestli vůbec) a informace otvíraly až v 6. Zakempily jsme na jakémsi nástupišti, vytasily kytaru (ať už se využije, když se tahala zbytečně) a hrály (za nočního klidu) na nádraží. Potom tam došel nějaký pán, sedl si na druhou lavičku a jak jsme zpívaly, poťukával si do rytmu :)

V 6 hodiny jsme zjistily komu co kdy jede, mezitím nám odjela kamarádka a ta druhá s váháním nakonec šla domů taky. Rozhodovaly jsme se jestli to třeba nemáme nakonec dojít. Argumenty pro a proti se střídaly a nakonec vyhrálo proti (jak jsme už jednou důkladně probraly při pětihodinovém čekání a kosení na zastávce ve Fryštáku).
Zbyly jsme tři. Busy jely za dlouho a chtěly jsme to nějak ukončit. S naprosto zabahněnými mokrými krosnami jsme se doplahočily na náměstí, kde všechno otvíralo až v 7.
Trošičku poprchávalo, tak jsme si zalezly do výklenku, roztáhly karimatku a seděly tam jako bezdomovci s kytarou a hrály. Za zmínku stojí, že jsme kempily přímo před vchodem do obchodního centra Zlaté jablko.

Za chvíli za námi přišli tři opravdoví bezdomovci a chtěli, ať jim něco zahrajeme. Když řekli, že pak půjdou po svých kamarádka jim zahrála nějakou písničku od Kluse a oni jí na oplátku nabízeli víno ve flašce. Začínala jsem se trochu bát, že se jich nezbavíme, ale chviličku si ještě povídali a pak odešli. Zanedlouho bylo konečně 7, Jablko se otevřelo a vydalo své plody v podobě nějaké pána z ochranky nebo něčeho podobného, který nám řekl, že tam být prostě nesmíme.

Bylo už otevřeno v příjemné kavárničce, jako první zákazníci jsme se tam uvelebily a daly si koktejl. A právě v tuto idylickou chvíli, kdy dovršujeme celé putování se ozvali rodiče.
"To dojdete, dojeďte někam autobusem a usušte si věci."
"To jste takové máčky? Nejste přece z cukru."
Takže jsme za povzbuzování rodičů překopali plán a vyrazily k nádraží, abychom pokračovaly v naší štrece. Stavily jsme se na zásoby (při jejich schovávání do krosen tam po nás zůstalo spousta listí) a už jsme mohli jít.

Jenže se to rozleželo v hlavě. Proč platit, abychom dojeli někam, pak šli na Velehrad a pak platily o to víc, když bychom jeli domů až ze Staráku?
Prostě jsme se na to vybodly. Rozjely jsme se každá na svůj kousek Moravy obohaceny o nové pořádné zážitky. Doma jsem byla až v jedenáct.

Do budoucna, už víme, čeho se vyvarovat, a jak to příště naplánovat líp. Jako hlavní pořadatel a plánovač nejsem rozhodně zklamaná, že jsme se na to vybodly, i když každá z nás má za sebou náročnější zkušenosti tohoto turistického typu.

Na to, že to byl náš první čundr, který plánovala osoba s nízkým smyslem pro orientaci (neztratily jsme se!!!) jsme toho zažily opravdu dost. Možná až až.

Tož holky, na vaše zdraví, a žádná paradentóza! Mo!!