Ve jménu víry

I. světová válka, zákopy ve Francii. Jsem první den na frontě. Seděl jsem v zákopu a čekal, až vyrazíme do pole. Pršelo a německé dělostřelectvo neustávalo v ostřelování. Bylo mi dvaadvacet a spolu se mnou seděli v zákopu další kluci zhruba stejně staří jako já. Byli tam i mí kamarádi z akademie. Michael, Matyáš a Jakub. Byli jsme bažanti. Bažant to je v armádě název pro nové rekruty. Mladé, nezkušené vojáky. Když jsme přišli do armády, nevěděli jsme, jaké to bude na bojišti. Byli jsme mladí a nevěděli jsme co to je válka. Měli jsme o ní vlastní ideál. Mysleli jsme si, že budeme bez problémů zabíjet nepřátele, vrátíme se do tábora a tam to zapijeme. Realita je, ale krutá a naše ideály se během prvního dne rozpadly.

Slyšeli jsme seržanta, jak říká“ Připravte se! Nasaďte si bajonety na pušky a pamatujte. Musíte je zabít, jinak oni zabijí vás!“ Neuměli jsme zabíjet, ale museli jsme. Jako blesk z čistého nebe jsme uslyšeli píšťalku a všichni jsme začali vylézat ze zákopů. Po dvou dnech ostřelování špinavý a unavení jsme utíkali, po rozrytém bitevním poli. To, co nás čekalo, by se dalo nazvat peklem. Všude dým od německých děl, řev, střelba. Byl jsem rozpálený doběla a nabíral jsem energii. Utíkali jsme po bojišti přes hluboké díry, bahno, kaluže, mrtvoly. Hleděl jsem dopředu s puškou v rukou a zběsilostí a strachem v srdci. Podíval jsem se do strany a viděl jsem, jak někteří z našich padají k zemi. Viděl jsem mladého chlapce, nemohl být mladší než já, jak mu kulka prorazila helmu a vnikla do lebky. Byl mrtvý. Najednou jsem z dálky slyšel střelbu kulometu. Němci měli na své straně kulometné hnízdo a kropili bojiště. Sklouzl jsem do jedné díry, abych se ukryl před kulkami, a zároveň jsem s sebou stáhl ještě jednoho vojáka. Byl to Jakub a byl vyplašený stejně jako já. Křečovitě svíral pušku a ptal se mě, co budeme dělat. Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem, co mám dělat. Seděli jsme v díře plné bahna a vody. Slyšeli jsme střelbu a nekončící vražednou palbu kulometu. Najednou se nade mnou objevil německý voják. Jak jsem držel pušku, tak jsem ho bezmyšlenkovitě zapíchl bajonetem. Podařilo se mi ho trefit do oblasti srdce, takže to asi netrvalo dlouho. Byl to reflex. Kdybych to neudělal, byli bychom oba mrtví, ale zároveň jsem se vyděsil. Zabil jsem člověka. Na přípravce nám říkali, že ve válce bojujeme za vlast, ale teď jsem pochopil, že vlastenecké zájmy jdou bokem a člověk myslí hlavně na své vlastní přežití. Už jsme zde nemohli dál zůstat.

Palba neutichala, ale aspoň už nebyla naším směrem. Ne dost daleko, abychom byli v bezpečí, ale dost daleko na to, abychom mohli vylézt z té díry a najít ostatní. Když jsme se vyškrábali ven, nebyl to pěkný pohled. Kulomet pálil jiným směrem a my jsme viděli, že někteří z našich jsou mrtví. Bojiště bylo poseté mrtvolami a útržky lidských těl. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Matyáše a Michala. Jsou v pořádku? Řekl jsem Jakubovi, že se musíme dostat k ostatním a zničit to kulometné hnízdo, které bylo před námi na kopci. Na něm byly zbytky nějaké budovy, nedokázal jsem rozpoznat jaké. Viděli jsme, že se pod kopcem schovává skupina vojáků. Byli to naši a nebyli od nás daleko. Rozeběhli jsme se k nim. Cesta před námi byla roztrhaná. Díry od dělostřelectva nám poskytly ochranu před kulometem, kdyby nás náhodou spatřil. Za nedlouho jsme se dostali k našim. Michala jsem neviděl, ale Matyáš tam byl. Spolu s plukem byly skovaní za jednou ze zdí.

Byl to kostel. Nebo spíš to co z něj zbylo. Na kulometné hnízdo jsme šli z boční strany kopce. Zbytky zdí nám pomáhaly se krýt před němci. Postupovali jsme kupředu. Schovávajíce se za troskami starého kostela, jsme se z pod kopce dostávali na horu ke hnízdu. Byl jsem schován za zdí a Matyáš šel se mnou. Po dvojicích jsme vždy přebíhali od jedné trosky ke druhé. Dostali jsme se na náhorní plošinu, kde měli němci hnízdo a kropili bitevní pole vší silou.

Ve chvíli, kdy jsme byli na pár metrů od hnízda, Matyáš vyběhnul k dalšímu úkrytu, který by nám poskytnul palebnou pozici. V okamžiku, kdy vyběhl, mu kulka z kulometu rozstřelila helmu. Viděl jsem, jak jeho tělo padá volně k zemi. Palba se spustila naším směrem. Přitiskl jsem se k zemi, jak nejlíp to šlo. Země se otřásala pod těžkou palbou kulometu a všude bylo plno prachu. Už zjistili, že jsme tu a chtěli nás všechny pozabíjet. V tu chvíli jsem si myslel, že z toho nevyváznu zdravý. Opatrně jsem se otočil, zeď byla dost dobrá na to, aby mě kryla. Když jsem se podíval po stranách, viděl jsem naše, jak leží na zemi a snaží se krýt před kulkami. Zdi vypadaly jako náhrobky, které někdo použil jako cvičný cíl ve střelbě. Byly proděravělé a vypadalo to, že už víc kulek nesnesou a brzo se zhroutí úplně. Ve vzduchu jsem viděl letící granát, který hodil někdo z našich. Slyšel jsem výbuch, ale palba neustávala. Jakub, byl za zdí, která toho protrpěla snad nejvíc. Díry se jen zvětšovaly a on se krčil k zemi, jak mohl. V tu chvíli jsem poznal, že pokud se palba nestáhne jiným směrem, tak nemá naději přežít. Byl to můj kamarád a chtěl jsem mu pomoc. Bál jsem se o něj. O Michalovi jsem nic nevěděl, Matyáše mi zabili před očima a teď jsem se měl dívat, jak Jakuba pomalu zabijí. Modlil jsem se, ať z toho vyvázneme živí.

Nevěděl jsem co dělat, kdybych se snažil přemístit, byl bych mrtvý. Za mnou byl za zdmi schovaný ještě zbytek vojáků od nás. Ti, co byli přede mnou, byli už rozsekání německou palbou toho zatraceného kulometu. Byl jsem rozzuřený, že tu sedím, krčím se k zemi a nemůžu nic dělat. Slyšel jsem jen palbu a viděl zdi, které se mi rozsypávaly před očima. Náš velitel byl už mrtvý. Všichni se kryli před palbou, vystrašení křičeli a volali své matky. Najednou jsem slyšel výbuch a palbu. Nešla ale od Němců. Šla z jiné strany kopce. Byl to Michalův pluk. Spolu s pár dalšími vojáky se k hnízdu dostali z druhé strany. Díky tomu, že Němci byli zaujatí střelbou na nás, měl Michalův pluk možnost je zlikvidovat a nám dát šanci na záchranu. Ve chvíli, kdy palba ustala naším směrem, jsme opatrně vylezli zpoza zdí. Michalův pluk je rozprášil na kousky. Na náhorní plošině bylo hromada mrtvol, rozstřílených zdí a prachu. Byl konec.
Takový strach jaký jsem zažil zde, jsem ještě nikdy nepocítil. „Jakub!“ Otočil jsem se a utíkal směrem k jeho zdi. Z dálky jsem viděl, že zeď je proděravělá a v tu chvíli sem dostal strach. To co jsem viděl za zdí, bylo něco, co bych nikdy nikomu nepřál vidět. Podlomila se mi kolena a slzy nahrnuly do očí. Michal doběhl hned za mnou. Slyšel, jak jsem vykřikl jeho jméno a uviděl mě utíkat k té zdi, uvědomil si co se děje. Jakub zemřel.

První den jsme se dostali do pole a hned první den, mě přímo před očima zemřeli dva mí kamarádi. Proč vlastně bojujeme v téhle válce a nasazujeme své životy? To není náš spor. Ať si to rozdají naše velitelé s jejich veliteli. Mezitím, co oni sedí ve svých domovech, tak my tady nasazujeme životy, sedíme v mokru, blátě. Hladoví, vyčerpaní držíme své zbraně a čekáme, až nás zase povolají do boje.

„Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě, a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Matouš kapitola 5 verš 21-23