Židovka nebo Křesťanka

Klášter byl prostorný, ale ten hrozný zápach zatuchliny se i tak vznášel, kudy mohl. Ohromné stropní klenby se mohutně skláněly nad Rebečinou hlavou.
"Konečně jsem tady!" pomyslela si a vhodila malý prstýnek s Davidovou hvězdou do popelníku na vypálené kadidlo.
Její rodiče by nikdy nesouhlasili s tím, aby změnila víru. Byli na své židovství patřičně hrdí. Útěk byl tedy jedinou možností.
Sestra Alžběta provedla Reb třemi pokoji, ve kterých bylo vždy po třech palandách, až došli do pokoje, nyní z části náležícího jí samotné.
"Tady počkáš dokud nepřijde Matka Představená. Zatím se převleč do sesterského roucha, bez něj bys nemohla slíbit celibát."
Reb si nebyla jistá, co tím přesně sestra Alžběta myslela, avšak jen pokorně přikývla. Doma neměla moc prostoru ke studování křesťanské kultury, jen když rodiče odjeli na slavnosti, a tak si prozatím musela vystačit s tím málem co si stihla zjistit doma.

"Pospěš si, sestry už nás čekají!"- Matka Představená vešla bez klepání. Reb si oblékla poslední kousek sesterského oděvu a vyšla dveřmi za Matkou Představenou.
Ve Velké Modlitebně už čekaly sestry seřazené v zástupech podle pokojů.
"Sestro Kateřino, podejte svědcenou vodu a připravte kadidelnici."- To byla poslední slova, kterým ten den Reb rozuměla, pak se dostala do takového transu, že nebyla schopna vnímat, co se kolem ní děje.
"Ámen!" -ukončila Matka Představená obřad křtu a slibu celibátu. Sestry po ní zopakovaly a začaly se postupně rozutíkat do svých pokojů.
Tiché šustění sukní a rytmické kroky, vzájemně se přehlušující, probudily Rebecu z transu. "Zítra ráno tě již budou všechny sestry i všichni lidé oslovovat pouze sestro Anetto. Toto jméno ti bylo dáno křtem a tak jej budeš užívat celý život." Ani tato slova však nedávali Reb, tedy teď už Anettě, žádný smysl. Jen se tiše odploužila do svého pokoje, kde únavou padla na tvrdou postel, sotva se převlékla.

Následujícího rána Anettu probudil hlahol klášterního zvonu, který visel až moc blízko, než aby to bylo příjemné. Teprve teď si uvědomila, jak málo toho vlastně ví o svých skutečných rodičích. Vždyť je nikdy neviděla, nikdy neslyšela hlas své matky, nikdy nerozeznala otcovy kroky od matčiných, když vychází schody. Teď si Anetta uvědomila, jak malá je pravděpodobnost, že se kdy co z toho stane.
To kvůli nim utekla z domova a dala se na křesťanství a teď by toho málem litovala. Zároveň si ovšem uvědomovala, že je to téměř jediná věc, která jí a její právé, biologické rodiče spojuje. Zatím.
Sestra Kateřina, jež byla pravou rukou sestry Terezy, vešla do pokoje právě v tu chvíli, kdy si Anetta připínala růženec s křížem na krk a zhrozila se. "Copk nevíš, že růženec se ani na noc neodkládá?!"
Anetta byla z Kateřiny zvýšeného hlasu mírně zděšená a zároveň zaskočená. "Promiňte mi prosím, nevěděla jsem to." odpověděla stydlivě.
"Mě se neomlouvej! To bohu by ses měla omlouvat. Tak se hlavně pomodli lépe, aby se na tebe bůh nerozhněval!" sestra Kateřina svá léta páně mohla klidně prožít i dvakrát, avšak na svůj věk měla příliš mladý zjev. Ovšem i přes to se jí při těch slovech třásla stará papírová kůže na podbradku.

Sestra Tereza vkročila do pokoje s podnosem s léky, které užívaly některé sestry. "Sestro Anetto, jak se cítíte? Jsem si jistá, že po včerejším obřadu jste patřičně vyčerpána a ten krátký spánek, jež si můžeme dovolit, vám jaksi nedostačuje. Pojďte prosím se mnou, ukážu vám lepší způsob, jak si dobýt trochu energie, než je spánek. Kateřino rozdejte prosím zatím zbytek léků." a předala jí podnos s léky. "Jdeme?" pobídla již zbytečně Anettu.