SMRTÍ POLÍBEN

Déšť loupá popraskaný hrách,
v němž bloudí rejsci vyšinutí
a z lusků smytý hořký prach
už sladkou náplň neznechutí.
Při každém hlubším nadechnutí
hrudník mi šimrá vzrostlý kmen,
blesk nad ním plachtí bez perutí,
jsem smrtí téměř políben.

Proud řeky - bublající vrah
čpí leklou rybou pod labutí.
Na první pohled žádný strach,
na druhý zve mě k utonutí.
V hlubinách bezpočet obětí,
přecházím jez kluzký jak hlen.
V poloze vhodné k upadnutí
jsem smrtí téměř políben.

Vstříc risku zlézám strmý svah,
pot na rtech žádá odplivnutí.
Já překročil jsem strachu práh,
však přijde jiné zakopnutí.
Krkavci dosud zakřiknutí
přehluší skřekem vzdušný fén -
ten vichr stát mě nepřinutí.
Padám, jsem smrtí políben.

V dně srázu ležím přikryt sutí
jak orbou sťatý řízný křen.
Dej, Pane, lehké spočinutí!
Jsem smrtí zcela políben.