SV.VOJTĚCH - VYMÍTAČ ĎÁBLA

Do čtyř stran svět širý se rozkládá: ve středu leží Germánie, mocná to zem, kdys pověsti zvučné. V jedné části je kraj ne poslední významem, těsně horami obklíčený – ten kraj se jmenuje Čechy – proslulý zbraněmi svými i muži a bohatstvím všeho. Lichým obětem je však oddán, příliš ten národ, veliká Čechů část je svedena různými bludy, pohrdá Tvůrcem světa a v nevěře stvoření slouží. Ten uctívá vody, ten kameny, jiný zas oheň, ba je i takových dost, co křtem jsou omytí svatým, křesťany však dle jména jsou jen a modláři skutky.

Už při narození vykazoval Vojtěch jakési podivné znaky, které dítě předurčovaly k výkonu věcí budoucích.

Chlapec byl celý jako sníh a od hlavy krásný až k patám (což nemluvňata nebývají)
Kdyby tu nějaký mudrc byl býval, poznati mohl, jaký vzácný a veliký muž má býti z něho.

Legendy popisují, jak dítě Vojtěch vše rychle chápal a všemu se rychle učil. A dostalo se mu skvělého vzdělání.

Jeho volba pražským biskupem nebyla náhodná, ani urovnání napjatých vztahu mezi Přemyslovci a Slavníkovci nebylo nejdůležitější.
Vojtěchova volba se neobešla bez rozruchu…

Když tedy volba ta svatá se takto provedla šťastně, tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volbu do chrámu biskupského se přihnal jakýsi člověk posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. Oltáře sluhové věrní se sběhli a dorážeje modlitbou naň, vší silou se snažili satana zahnat. Nepřítel postrašený hned ústy člověka zvolal: „ Co je mi do vás? Myslíte, že mě můžete odsud vypudit? Nechlubte se naplano prázdnými slovy! Onoho , který tu má zasednout na tento stolec, toho se velice bojím a už si netroufám zůstat, ach tak velikou o nám ďáblům nahání hrůzu!“ Takto pravil a lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, konečně opustil jej a zdravým zachoval ďábel.

Vojtěch se stal jakýmsi exorcistou pro celou českou zem…

Svatý Vojtěch velmi dokonale ovládal stimulaci mozkové činnosti…

Nuže byl noční čas, kdy Vojtěch vleže si hověl, aniž docela bděl, však také zhluboka nespal, když tu nad sebou uviděl mladíka, který mu pravil:“ Ó, ty lenochu, vstaň! Proč spíš? Aj, vzchop se a povstaň!

Měl se údajně zjevit Kristus, vyčiní ho za to, že v zemi, kde je duchovním pastýřem, se křesťané prodávají Židům do otroctví…

Dle učení indiánských šamanů „přechod mez spánkem a bděním je vstupní branou z našeho světa do světa duchovního, kam můžeme vstupovat, a bytosti tohoto světa mohou navštěvovat nás…

Oficiální historie říká, že Vojtěch je znechucen tím, jak jsou Češi nenapravitelní a odchází do Říma.

Je podivné, že biskup, věrný odkazu Kristovu se nevrhá s vervou do misijní činnosti ve svém episkopátu, místo toho přijímá řeholní sliby u benediktinů na hoře Monte Cassino, a plánuje pouť do Jeruzaléma.
Vede tajné hovory s císařem Ottou III, který je jím uchvácen a považuje ho za svého nejdůvěrnějšího přítele.
S Benediktem probírá systém fungování klášterů.

Nejdůležitější je však jeho přátelství s největším učencem své doby Gerbertem z Aurillatu. Byl znalcem kabaly, vyznal se v astrologii a alchymistickém bádání. Tvrdilo se, že inkognito podnikl cestu do Indie a prožil tam několik let. Byl profesorem teologie, opatem v klášteře v Bobiu, kde založil universitu. Nakonec se stal papežem.

V roce ďábla 999 byl zvolen papežem a stal se Silvestrem II.

Zasloužil se o začlenění Polska a Uher do křesťanského společenství bez použití násilí.
Jedinou jeho chybou bylo, že předstihl svou dobu.
Víme jen, že papež Silvestr II. považoval Vojtěcha za jednoho z nejschopnějších spolupracovníků.
Po Vojtěchově podivné smrti se zasloužil o jeho svatořečení.

Návrat do Čech je ovlivněn posli českého knížete Boleslava II.
O Vojtěchově cestě domů víme z lidových pověstí a také díky kamenům, kterým se dodnes říká kameny svatého Vojtěcha.
Domů kráčí s dvanácti benediktinskými mnichy.

Tento návrat je spojena se zázraky, na vrchu Tichlovci se do skály otisk stín Vojtěchovy postavy, v Drahově je otištěna světcova stopa, nad obcí Vrčen zarazil svoji poutnickou hůl a vytryskl mohutný pramen… je zarážející, že většina světcových zázraků je spojeno se skálou nebo velkými balvany.
Na místech těchto kamenů dnes spatříme kostel nebo kapli.
Celá tato trasa končí v Praze.

Benediktinské mnichy usadil v Břevnově, v místech dosud tajně fungujícího posvátného háje.

A opět Vojtěch prchá z Čech.
Má pocit, že co na jedné straně buduje, na druhé se hroutí.
Obyvatelé české kotliny se nechtějí vzdát svých ochranných bohů a bytostí, na které jsou generačně zvyklí a mají s nimi výhodné vztahy.
Nejvíc Vojtěchem otřásl cynismus, s nímž skupina ozbrojenců dostihla cizoložnou ženu, hledajíc azyl
U chrámového oltáře a přímo v kostele před biskupovýma očima ji zabili. Tím mu dali najevo, že právo azylu v posvátných hájích se nevztahuje na znamení kříže.
V době libických událostí je Vojtěch v římském azylu.

Vojtěch sloužil bohoslužbu před papežem, během ní Vojtěch ztuhl a jakoby usnul. Během tohoto spánku se ocitl na Libici, kde pohřbil své zavražděné bratry, poté procitl a dokončil mši. Důkazem tohoto zázraku je rukavice, kterou na Libici zapomněl.

Jedná se o takzvanou bilokaci, přítomnost osoby na dvou místech zároveň.

Tuto vlastnost měli milánský biskup Ambrož, František z Assisi, Antonín Paduánský a další…

Vojtěch z pochopitelných důvodů vyřkl po vraždě Slavníkovců nad Přemyslovci a Čechy kletbu.

Vojtěch byl muž mimořádných vlastností, ale k jeho slabinám patřila vznětlivost, netrpělivost a intelektuální povýšenost. Chtěl mít všechno a hned.

Blížil se rok 1000 a měl podle proroctví konec světa…

Rozhodl se zanechat síť tvarových zářičů v Čechách nedokončenou a rozhodl se uzavřít přednostně baltský okruh, kde na území pohanských knížectví tvarové zářiče – kříže- naprosto chyběly.

Za doprovodu svého nevlastního bratra a jednoho mnicha vystupuje Vojtěch z lodi na území obávaných a pohanských Prusů.

Možná zde očekává jakési spojení. Kdyby chtěl jen hrdinně umřít, neabsolvoval by před cestou tolik důvěrných porad na nejvyšších místech.

Po několika dnech nepříjemných konfliktů s místními domorodci, byť jiný Prus ač pohan na ně vztáhl posvátný zákon pohostinství… se

dalšího dne odebrali do místního háje a tam – usnuli!
Šílenství? Provokace?

Legendisté se snaží tuto okolnost vysvětlit tím, že členové expedice měli za sebou úmornou cestu pralesem a byli naprosto vyčerpáni. Nevšimli si, že místo pod stromy je posvátným hájem.

Což je naprostý nesmysl.

Museli by být slepí a hluší. Háj byl vyčleněn plotem, na větvích stromů byly navázány obětní stuhy a předměty. Stály zde oltáře a dřevěné modly.

Vojtěchův bratr Radla měl předchozí den zvláštní vizi
Zdálo se mu, že vidí kamenný oltář, na něm je postaven zlatý kalich, zpola naplněn zářícím rudým vínem…
A nehlídal nikdo ten kalich… když jsem jej, žízeň maje, chtěl zdvihnouti, abys se napil, mladík, nevím, kdo to, však krásnou řízou byl oděn, zabránil mi v smělém počinu krotě mou ruku. „Nikoliv pro tebe“ děl“to obětní schovávám vino, nesmí nikdo z vás té svaté věci se dotknout, jedině biskup Vojtěch je musí vypíti zítra“…

Nebylo zajisté náhodné, že na svůj spánek zvolili poledne, dvacátého dne před prvním květnem.
Je poledne a trojice setrvává v „komunikačním spánku“ uprostřed posvátného háje.

Zdá se, že démoni se ukázali být silnějšími a vymkli se kontrole zaklínačů…
Když však plným proudem se rozlil nejhlubší spánek po údech svatých mužů, hle slepá pohanská vášeň zavalí je, ač takého nic z nich netušil nikdo…

Probuzení z transu bylo tvrdé. Svázali je provazy. Proč ozbrojená horda bezbranné muže svázala? Útočníci se báli magických gest. Čarovat nejde se spoutanýma rukama.

Vyvlekli je z míst, kde se nesmí prolévat krev.

Vzápětí jakýsi Sikko udeřil Vojtěcha do hlavy a to byl signál pro rozvášněný dav. Rozsekali biskupa na kusy a jeho hlavu nabodli na kůl a vztyčili vítězně před branou háje…

Severní okruh zůstal neuzavřen…

Po 40 letech…

Břetislav, český Artuš, později nazýván českým Achilles se obklopí kruhem věrných rytířů a vyhlásí velké „putování za grálem“ v tomto případě za ostatky sv. Vojtěch, uloženého v polském Hvězdně.
Uplynulo právě 40 let od Vojtěchovy smrti.
Je zajímavé, že česká expedici se nikdo nedokázal postavit účinně na odpor. Prošli nepřátelským územím jako nůž máslem. Pravdou je, že v Polsku vypukla obrovská vzpoura proti křesťanství, rozjitření vesničané pálili kříže, vybíjely kostely…
Zkrátka neměli Prokopa, velkého krotitele ďáblů...

Nad Vojtěchovým hrobem složila česká výprava velkou přísahu, v níž se kníže Břetislav přihlásil k Vojtěchovu odkazu a zároveň vyhlásil nová pravidla křesťanského života v Čechách…

Vojtěch se tedy po své smrti vrátil do Čech v obrovském slavnostním průvodu a byl uložen v bazilice sv. Víta vedle sv. Václava….