O partnerských vztazích

Když něco založím, musím o to pečovat. Jinak to uhyne. Záhon zalévat a proplít, chovám-li stádo domácí zvěře, musím přemýšlet, co pro ně mohu nebo musím udělat, aby prospívalo.
Vlastním-li firmu – musím se starat nejen o ekonomickou prosperitu, ale taky o zázemí, o potřeby zaměstnanců v rámci pracovního prostředí, musím se zabývat spoustou starostí a problémů… Když toto vše dá hodně práce, což teprve manželství a rodina!

Vztahy mezi životními partnery vyžadují oboustrannou péči, snahu vzájemně spolu dobře vyjít, samozřejmě ne za každou cenu. Jsou to věci všeobecně známé, téměř se dá říci samozřejmé, přesto dochází tak často k rozchodům.
Mladí mají právo svého životního partnera po nějakou dobu hledat, což se neobejde i bez rozchodů a v mnoha případech jde o správný postup, prostě pokus – omyl. Je nesporně nutné svého druha v lásce blíže poznat, zejména si dát pozor, jak se chová k jiným lidem, k dětem, seniorům, a také ve vyhrocených situacích krajní nouze. Ale jde taky o takové zdánlivé maličkosti, jako umí-li ten druhý uznat svou chybu (jestliže já to umím) nebo zda je například velkorysý, pracovitý, pravdomluvný atd. Smysl pro humor též není k zahození.

Vzájemné pozorování po nějakou dobu je určitě velmi užitečné. Taky je nanejvýš dobré, když žebříček hodnot je u obou podobný. A co je neméně důležité – mít spolu vyřešenou otázku víry v Boha. V tomto směru existuje celá řada zkušeností, většinou ne příliš příznivých. Horká láska pomalu a jistě trošku zchladne a pak se stává často rozdílné vyznání velkým problémem.
Dojde-li však ke vztahu, ze kterého se narodí děti, měli by se oba manželé velmi semknout, taky se snažit o jednotu ve výchově a o vzájemné porozumění. V této době by se už měli dobře znát a vědět, že chyby toho druhého jsou schopni snášet. Sami pak na sobě stále pracovat – to je záležitost do konce života!