Budoucnost SPELEOTERAPIE

Henry zalapal po dechu, dýchalo se mu dost těžce. Slova vylovit nemohl, pouze otevíral pusu. „Čím to je?“ Říká si sám pro sebe. Šokem po teleportaci do budoucnosti Zlatohorska nebo tím vzduchem?

„Ty vole, na to, jak máš ohranou masku, si ten kostým pojal dost dekadentně. Trochu brzo prozrazovat překvapení už v poledne. Maškarní je až večer, víš o tom vůbec? Takhle tě mají šanci trumfnout a soutěž nevyhraješ.“ Prohlížel si se zalíbením svého nového turistu veselý holohlavý průvodce neurčitého věku.

Henryho nadšený průvodce spustil nepřetržitý tok informací, skrze krví potřísněnou roušku, halící ústa i nos. Zvláštní na ní byl ještě zabudovaný reproduktor.

„Kde máš inhalátor, frajere? Chceš, aby ti vzduch roztrhl plíce?“ Podával mu vlastní rezervní, ještě sněhově bílý. Henry nechápal, jak má své dlouhé vousy do darovaného prezentu nacpat. Nebo je raději nechat koukat ven? „Ty vole, ty máš pravé vousy! Nebo je máš nastřelené?! Takové se dneska vidí jen u filmových hvězd.“ Začal ho za vousy nevěřícně tahat a pochechtávat se. Šibalsky se mu rozzářila jeho hnědá očka.

Henry nestačil zároveň vnímat všechna průvodcova slova a přitom pozorovat radikální proměnu města. Uchvátilo ho, co viděl. Nestačil se divit, jak nádherně je město vyšperkováno. Historické domy zářily dokonalými fasádami. Repliky starodávných oken obchůdků byly zaplněny překrásnými věcmi, po náměstí elegantně oblečení lidé vznešeně korzovali jako na lázeňské promenádě.

Z korun mohutných stromů se ozýval, jak později zjistil, reprodukovaný dětský smích a ptačí zpěv, navozující příjemnou atmosféru. Komické na tom všem byly všudypřítomné zahalené obličeje. Inhalátor Henryho pěkně štval. Dýchat mu však šlo lépe, a taky mohl mluvit a začít klást průvodci otázky.

„Tobě nevadí ten náhubek? Nedávám ho rád ani svému psu. I ta němá tvář si zaslouží svobodu.“

„Jojo… náhubek… psovi?! Dobrá hláška. Poslední pes je tady vycpaný v Henryho muzeu.‘‘

„Co?“ Divil se Henry.

„Můžeš se podívat,“ řekl a ukázal na dlouhou frontu turistů, stojících před muzeem.

,,Fronta jako na Lenina v mauzoleu.“ Šklebí se Henry.

„Všichni musí vidět proslulé létající vozíky a Henryho orloj. Chtějí se vyfotit u jeho sochy. Navštívit Zlatohorsko a nemrknout na Henryho poklady je jako navštívit Prahu a nejít na Karlův most. Ale v Praze nemůžeš dýchat ani s rouškou, tam je třeba nosit dýchací skafandr nebo dýchat skupinově ve vzduchobuse.“

Henry sice nechápal, ale přikyvoval. Každým kývnutím mu maska po vousech sjížděla, musel ji upravovat a začal ji ještě více nesnášet.

„Co se tady dnes děje? Je tu nějak moc lidí a všichni jsou nóbl oblečeni.“

„No, začaly městské slavnosti, Zlaté dny. 222! Přijely celebrity ze všech zemí. Díky speleoterapii jsme nejvyhlášenějším lázeňským městem na světě. Kdo se chce na chvíli svobodně nadechnout, musí přijet k nám do Zlatých Hor a pořádně solit. Speleoterapií jsme vyrýžovali víc než těžbou zlata. Každé malé dítě na světě zná pohádku o neposedném cukrovém kozlíkovi. Ale nemysli si, máme i slavné rodáky. Narodil se tu proslulý zakladatel moderního lékařství Boblig z Edelštatu. Vincent Priznic začínal právě zde aplikovat své slavné ozdravné procedury. A naši umělci? Pochází odsud Janáček, Kafka, Bach… Komenský tady…“ chrlil monotónně, jako automat, průvodce.

Henry se nedokázal nesmát. Naštěstí náhubek maskoval jeho tvář. „Buď se zbláznil můj průvodce, nebo já,“ myslel si. Průvodce si toho všimnul. Přísně ho probodl pohledem. Jeho zatím stále usměvavé oči upřely na Henryho tak důrazně káravý pohled, až se mu zdálo, že ochranná rouška přestává působit a opětovně dochází k problému s dýcháním.

„Kamaráde, dám ti radu nad zlato. Nesnaž se být chytřejší, s tím tady nepochodíš. Myslet si můžeš, co chceš, ale pokud potřebuješ dýchat místní vzácný vzduch, nesmíš zpochybňovat daná pravidla.“ A jeho vážný výraz se opět proměnil v kamarádský. Henry stál jako opařený. Nezmohl se na jedinou vtipnou hlášku. Chvíli mlčení přerušil průvodce, jenž znovu naladil svůj výklad.

„Zavedu tě před Edel, chceš? Je tam největší sláva. Budeš koukat jako puk. Ty šejky a jejich paničky musíš vidět! Všichni vozí do Zlatých Hor tuny zlata. V jejich sejfech je bohatství víc než v těch našich horách. Ale my máme hory a vzduch. To má nyní větší cenu než zlato, diamaty nebo ropa.“

Po procházce náměstím a cestou kolem nově vybudovaných a dech beroucích turistických rezidencí, zvaných Malá Dubajka, se nakonec přiblížili k cíli.

„Stále se uvažuje o změně jména. Jestli nechat Edel, jak si přejí historici, nebo místo přejmenovat na Eden. Že rajsky vypadá, zřejmě uzná každý. Ale je v tom politika. Budou se o názvu hádat až do dalších voleb, pořád dokola. Schválně si tipni, jak vše nakonec dopadne?! Pochopitelně historici budou uplaceni a dějiny se opět přepíší. Žádný Edel nikdy nebyl a nahradí ho Eden. Takže už chápeš?“

„Asi ano, vyhrkl zděšeně Henry. Musím si dát panáka. Jinak to nerozdýchám.“ Jeho průvodce se usmál tak, že měl místo očí jen dvě úzké čárečky. Vytáhl z brašny petku a podával ji Henrymu. ,,Dej si… je z Jižní Moravy.“ Henry odsunul roušku a lokl si vynikajícího červeného vína.

Průvodce se pootočil zády a dopil zbytek moku. Když se otáčel, měl nakřivo nasazený náhubek ještě více od krve. „No jo, trochu jsem se zabryndal vínečkem… no a co? Za to se tu ještě kriminál nedává.“ A smál se, až se popadal za velké břicho.

Když dorazili před Edel, bylo jasné, že náměstí je pouhou turistickou výletní rezervací. Edel se stal centrem všeho místního dění. V okolí sanatoria vše žilo, zářilo a jásalo. Davy lidí, ověšených nejdražším oblečením, připomínajícím královské a císařské róby, se srocovaly k zahájení Zlatého hřebu sezóny, k maškarnímu plesu. Všichni drželi v rukou zvláštní vějíře poseté drahým kamením. Čas od času si vějířem zakryli obličej a skrz zabudovaný inhalátor nadechli.

„Vidíš, tady se může lehce dýchat, což teprve v našich jeskyních a štolách. Dostat se ale až do nich je jen pro vyvolené.“

„Ty si tam byl?“ Ptal se zvědavě Henry.

„Jo, byl, kdysi dávno. Všechny jsem je prošmejdil. Teď mám v lese jednu svou utajenou. Nikdo mi to nevěří. Říkají mi totiž bláznivý Jindřich.“ Sundal si masku a hluboce se zadíval Henrymu do očí. Ten si nevěřícně prohlížel průvodcovu tvář. Byla bez vlasů, vousů i obočí. Nebylo pochyb, že stál před svým vlastním já z budoucnosti.

„To víš Jantarovice, MARNA a má neutuchající touha po objevení smyslu života mi dopřávají život věčný. Sempre viva. Někdy však není k žití, ale k zblití. Vždyť i všichni psi pochcípali. Přežili jen ti, kteří si mohli dovolit zaplatit vzduch. Jo, žiju tady, vidím co se děje. Stále doufám, že se něco změní. Město je opravené, historie převrácená naruby, ale lidé se nemění, jsou stále stejní. Jedni roupama nevědí coby, a jiní musí v katastrofou postižených oblastech nosit těžké skafandry, aby jim to svinstvo neroztrhlo plíce jako kus hadru. Si piš, že život v hnusném skafandru je stejně hnusný jako na samotce ve vězeňské cele. Ten pocit celoživotní klaustrofobie je nesnesitelný. Nemůžeš si ani pořádně utřít prdel. Zapomeň na nějakou pusu nebo pohlazení. Zlaté roušky! Nedovedeš si představit, kolik lidí situaci nezvládá a dobrovolně ze skafandru vyleze. Říká se tomu smrt na svobodě. Asi si nečetl román o novodobých milencích, jejichž láska byla tak silná, že rozepnuli skafandr a umřeli ve svých náručích? Kam se hrabe Šejkspír!“


Průvodce se nečekaně zastavil a mohutným hlasem starého tragéda začal uprostřed Edelského náměstí nahlas deklamovat:

Tonoucí v hlubinách něhy, neznajíce rozkoše,

s dalšími přílivy ztrácíme víru.

Život dán jediný, někdo nám pomožte.

V ochranných skafandrech trháme díru.

Jen dotknout se druhého, jen jediný polibek.

Stojíme před sebou, k zemi se kácíme.

Stihnem se políbit, než zemřem?

…nevíme…

Ke konci trochu zrychloval, hlas mu ubíral na síle. Místo úklony se otočil, vytáhl další plnou petku vína a zapil svůj umělecký výkon.

,,Doslova jako národní umělec!“ Henry mu musel za kulturní vložku zatleskat.

„Vyprávěj mi, co se tady dělo za posledních dvě stě let?“

„Zamoření přišlo z moří. Jaká krutá poetická slovní hříčka viď? Jet na dovolenou k moři znamená jasný trest smrti. Nejlépe jsou na tom výše položené oblasti ve vnitrozemí. Pokud nemáš nějaký škraloup, můžeš se výjimečně nadechnout. Žít na Zlatohorsku je privilegium. Takže jsem rád, že jsem mohl zůstat. Vlasy a vousy mi vypadaly jako všem, ten sajrajt tě bohužel zasáhne i tady. Ovšem musel jsem zaplatit mnohem vyšší daň. Přepisování historie je na Zemi tradicí. Maskot Zlatokop Henry se hodí pro turisty, ale nesmí být živý. Že jsem postupně přišel díky sajrajtu o vlasy a vousy, nebylo tak hrozné jako zjištění, že jsem přišel o muzeum, a nakonec i o své jméno. Mám povoleno provázet turisty, ale jen pod křestním jménem Jindřich. Nebo si mohu Henryho ponechat a jet na dovolenou do jiných destinací. Jak mi bylo „polopatě“ řečeno, třeba k moři. Věř, že v mém věku se mi do zamořených míst tahat těžký skafandr nechce. Hele, kámo, dost bylo smutného vyprávění, koukej si užít večírek, já tam nemohu, nejsem prý VIP. Tebe snad dovnitř pustí, budou si myslet, že máš nějakou divnou masku. Brzo pochopíš sám. Zalezu si tady pod keř, dám vínko a trochu si dáchnu. Pak mě tu můžeš vyzvednout.“

Henry opustil své o dvě století starší já a vstoupil do nemorálně luxusního paláce. Vše projektováno v edenském baroku. Podlaha ze zlatých cihel, ukázka moci impéria, jehož chrám se posmíval lidské malosti. Stěny, pokryté mozaikou z malých barevných sklíček, nebyly ničím jiným než gigantickými panely osázenými diamanty a drahým kamením. Jednotlivé výjevy znázorňovaly motivy z historie Zlatohorska.

Mírumilovný výraz a kompozice obrazu inkvizitora Bobliga připomínaly spíše matku Terezu ve svém lazaretu. Kafka, píšící román, si byl podobný, ale optimistické pozadí v okně, znázorňující mapu Zlatohorska- podle dalšího slavného rodáka Bolka Doboše, příliš nekorespondovalo s Kafkovým viděním světa. Autor mozaiky vytvořil vlastně zázrak, spojil nespojitelné. A v neposlední řadě monumentální mozaika se zlatým vymydleným Supermanem a naondulovaným obřím pudlem.

„Aaach, tak to je ten slavný rodák Henry v opravdové trampské uniformě!“ Vykřikla plna rozechvělého vzrušení jedna dáma, když se rozeběhla na svých chůdy připomínajících botách směrem k zaskočenému Henrymu. Přehlídla ho jako krajinu a zastavila se až u obrazu slizkého Supermana. Okamžitě začala před monumentální mozaikou pózovat pro fotografy.

Henry se musel rozesmát. Okolostojící se po něm nevěřícně, plni pohoršení, ohlédli a s opovržením se odebrali jinam.

Jídlo vynikající, pití přímo božský. Červené vínko tak znamenité, že se Henry musel podívat na dno několika sklenkám. Čas v tom nepochopitelném panoptiku utíkal rychle. Tolik podivností pohromadě se jen tak nevidí. Vyhlášení soutěže o nejlepší převlek bylo brutální. Královnou večera se stala maska s názvem luční kvítek, připomínající spíše silikonem prošpikovanou parodii na ženskou krásu, oblečenou jen do chemické květinové vůně, jejíž nejsilnější vrstvy mlhavě zakrývaly inkriminované partie. Dáma byla zřejmě exhibicionistická necuda a ráda nechávala zpod obláčku vůně vykouknout některé ze svých přebujelých, operacemi modelovaných, vnad.

Králem plesu byl zvolen fakt hustej týpek v masce Zlatokopa Henryho. Pro cenu si docupital v elastických maskáčích a v kanadách na patnácticentimetrových podpatcích. Jeho nalepené vousy připomínaly spíše barokní paruku. Porota se jednohlasně shodla a vyslovila verdikt, že návrat k přírodě je aktuální módní trend, co souzní s božským Edenem (nikoliv Edelem, poznámka autora).

Henry si povzdychl. Obrátil oči vzhůru, prohlédl si alespoň strop, na němž se promítala proměňující se obloha. Létali zde mechaničtí ptáci a motýli všech barev. Bez ohledu na místa původu. Otočil se dokola a klestil si cestu ven z tohoto pokřiveného panoptika. Už se těšil, až uvidí své holohlavé bezvousé starší já, které ve své obyčejnosti zcela vyčnívalo z davu zdegenerovaného obludária.

Jak předvídal, jeho nesmrtelné já postávalo u keříku s rudou rouškou nasáklou vínem a vypravovalo zábavychtivým posluchačům neuvěřitelné story o té pravé (zakázané) historii, cestování v čase a naději, že jednou bude všechno lepší… „I lidi budou lepší, tedy doufám.“ Dodal a podíval se s moudrým úsměvem na své večírek opouštějící rozčarované ,,VIP‘‘ já. S tímto přáním se chtěl rozloučit. Pozvedl petku vína. Trochu cákl mimo. Potřísnil přitom róbu vedle stojícího posluchače, jenž držel v jedné ruce inhalační vějíř a v druhé cigaretu. Dodal: „Cestu asi znáš. Naschle v lepších časech!“