Průvodčí - Třetí dějství (I.část)

Třetí dějství

První vystoupení


Martin a František se společně setkali na konečné v Židenicích, posadili se na lavičku a začali si povídat.

Martin: Tak co je u tebe nového Franto?

František: To víš, furt to samé dokola, jen pořád jezdím a jezdím od nevidím do nevidím, pak přijdu domu a tam čeká na mne moje žena s večeři na stole. A co ty? Jak se má Zuzana? Jak vám to manželství teď funguje?

Martin: Velice dobře, poslední dobou se Zuzaně věnuju čím dál víc než předtím a zatím to funguje dobře...

František: Takže, už se na tebe nezlobí?

Martin: Vůbec, všechno se změnilo, hospody už jsem taky omezil, manželka je teď pro mne největší přednost a měl by si to každej uvědomit, jinak může člověk ztratit někoho, koho má skutečně rád a může dojít nejenom v té aktuální ekonomické krizi, ale i té manželské krizi.

František: Jsem na tebe pyšný Martine a říkám ti na rovinu, pokračuj v tom.

Martin: Díky Franto, máš to u mne. A co ten mladík Tomáš, nevíš jak se mu vede?

František: Vede se tomu klukovi dobře, mám ho strašně rád, má v sobě hodně rozumu a odvahy, než jsem si na začátku myslel. A co víc je šťastně zadanej, takže tím ještě líp pro něj.

Martin: On někoho má?

František: No to si piš, chodí s Janou s naší mladou řidičkou, jsou spolu skoro půl roků a docela jím to klape. I Jana se mi osobně přiznala, že ještě s žádným mužem nebyla tak šťastná jako právě s Tomášem a není divu, je to chytrý a velice starostlivý hoch. Dokáže být milej, i když vím, že se před ženskýma na začátku dost styděl, ale já ho chápu. Samozřejmě už si ale zvykl a je prostě z něho mužskej.

Martin: Já mu to hrozně přeju, nepřál bych si, aby se těm dvoum něco stalo, byla by to velká škoda, zvlášť co se poslední dobou v Evropě děje. Jestli Hitler to opravdu myslí vážně, bude to velikej konec pro nás pro všechny.

František: Slibuje ostatním státům, že jím nic neudělá a že chce velikou spolupráci...

Martin: Já mu nevěřím Franto, ten člověk se mi už od pohledu nelíbí, i ten jeho knír znamená něco špatného.

František: Bohužel nic se s tím nenadělá, musíme doufat, že nás bojovníci budou před nimi chránit. A pokud vím, Němci nejsou na válku připraveni, zatímco my se připravíme vždycky.

Martin: To se časem uvidí, jak se to bude vyvíjet dál, jen říkám, že z toho nemám dobrej pocit.

František: Ani já ne (postaví se z lavičky a nasazuje si čepici). Musím jet Martine, za dvě minuty odjíždím a nějak si chcu něco projít hlavou.

Martin: Díky Franto, tak se opatruj a hlavně nikoho nesraž k zemi.

František: Neboj, to se snad ještě nestane, ale jinak díky, že ses zastavil na pokec, příště tě pozvu k nám, tak nezapomeň přijít i se Zuzanou.

Martin: Budu se těšit tak se měj Franto.

Oba odejdou.


Druhé vystoupení


Tomáš poprvé vykuřuje fajfku před domem, mezitím se vrací Jana z nákupu.

Jana: Copak to vidím?

Tomáš: Co?

Jana: Zlato, víš že bys neměl kouřit, škodí to zdraví, že tě to naučil Franta?

Tomáš: Tak trochu jo, ale bohužel ne cigarety, jenom tuhle fajfku, kterou si stejně jenom vychutnávám, je to dneska móda kouřit fajfku.

Jana: Abys za chvíli nedopadl, jak v ty povídce Jana Nerudy.

Tomáš: Ten měl pěnovku, já mám fajfku.

Jana: Tam žádný rozdíl není.

Tomáš: To ano, ale on měl malej krámek, já jezdím v šalině, kde bych si nedovolil kouřit přímo vevnitř.

Jana: No to doufám... A už to schovej, beztak už si s tím hraješ dlouho.

Tomáš: Dobrá (schoval fajfku), tak já ti pomůžu s tím tvým nákupem (dá Janě pusu a vezme jeden košík do ruky).

Jana: Děkuju Tomáši.

Oba jdou nahoru.

Tomáš a Jana vejdou do bytu a položí na zem nákup a začnou si povídat.

Jana: Tak co jak bylo v práci?

Tomáš: To víš, ranní šichta se někdy hodí, ale jsem rád, že už to mám za sebou a že můžu teď být doma s tebou.

Jana: Jo konečně někde, kde je zase klídek, sice jsme furt v nějaké krizi, ale láska krizi nespatří, protože ta s krizi nemá vůbec nic společného. A proto si říkám, že až si oba dáme dovolenou, že bychom mohli někam vyrazit, někam dál od Brna.

Tomáš: A kam třeba?

Jana: Dál, někam dál i mimo republiku, říkám si že bychom mohli odletět na pár dní do Anglie.

Tomáš: Proč zrovna tam?

Jana: je to hodně daleko od nás a myslím si že by to stálo za to to tam navštívit, prý je tam nádherně, až na to deštivé počasí.
Tomáš: Nejsem proti Jani, možná i jednou přijde ten den kdy tam napořád zůstaneme.

Jana: To zas ne, já bych svou zem nikdy neopustila. Neumím si představit nový život úplně někde jinde, kde je to kulturou odlišný a odlišný jazykově. S angličtinou se ještě musíme poprat, ale myslím si, že to spolu zvládneme.

Tomáš: Jani, jsme přece spolu už šest měsíců, tak je jasné že musíme držet spolu, od toho je přece láska, o ničem jiném.

Jana: Já vím to dokazuje i z jednoho známého příběhu, který se asi před patnácti lety odehrál někde ve středu Čech, kde žili dva zamilované páry, byli opravdu spolu šťastní, vlastnili spolu vilu měli dokonce i dítě, jenomže, manžel se nakazil nějakou chřipkou a proto si radši vzal život tím, že se zastřelil, jeho manželka to neunesla a tak se rozhodla spáchat sebevraždu společně i s dítětem, myslím, že spadli do studny. Asi rok se jejích těla nenašla, pak samozřejmě ano. Do dnes je tam jejích pamětní deska a prej, že jejích vilu odkoupili rodiče té ženy. A asi před šesti lety oba rodiče zemřeli a dodnes je ta vila opuštěná a momentálně se řeší, jestli se bude bourat nebo ne. Ale jak říkám, určitě k takovému podobnému příběhu nedojde, co se týče nás.

Tomáš: Ale je to hodně smutnej příběh, mám z toho docela husí kůži.

Jana: Čeho se bojíš? Je to jenom příběh.

Tomáš: Ale je skutečnej, opravdu se stal.

Jana: To zase ano, ale nemusí to vždy platit pro každého, no nic kašli na to a pojď radši mi pomož s tím nákupem.

Tomáš: Dobrá Jani.
O pět minut později se Jana posadila na židli a podává Tomášovi návrh.

Jana: Přemýšlela jsem.

Tomáš: Co?

Jana: Co takhle si udělat malou procházku po Židenicích?

Tomáš: Já nejsem proti, už dlouho jsme spolu nešli na procházku.

Jana: Tak jo jdeme.

Tomáš: Dobrá.

Oba odejdou.


Třetí vystoupení


Tomáš a Jana se prochází kolem nádraží, drží se za ruce a pokračují dál v chůzi.

Tomáš: Víš Jani, někdy si říkám, jestli je někdy možné, aby se zamilovali páry ve stejném zaměstnání, jako třeba průvodčí s řidičkou.

Jana: Co ti na tom přijde divného Tomáši?

Tomáš: Jenom... že tyhle ty věci moc často nepotkávám, tak proto mi to možná přijde divné. Ale to samozřejmě neznamená, že bych tě neměl rád. Jsi pro mne všechno samozřejmě. Možná já jsem tak trochu divnej v některých věcech co já říkám.

Jana: Nejsi divnej Tomáši a vůbec už ne špatný. Jsi milý, upřímný a chytrý kluk. Jen v některých věcech trochu nerozumíš. Až na to, že i ty samotné věci jsou občas nevysvětlitelné. A proto ti to možná přijde divné. Co se týče párů stejného nebo podobného zaměstnání jsou jenom pouhé náhody, prostě náhodou jsme se potkali, když jsi měl druhý den službu, protože jsi zřejmě nejmladší průvodčí v Brně. Když jsem viděla jak jsi mne ochránil před Jardem, hned jsem si říkala, že jsi možná tichý, ale i slušný člověk, který brání nevinné lidi. Zkrátka – jsi džentlman.

Tomáš: Víš, nikdy jsem se ještě takhle tvrdě nepral, ale nemohl jsem se dívat, jak tě ten člověk mlátí a ještě před mýma očima. Zajímalo by mne, jestli by se někdo proti němu postavil. Dneska lidi si moc nepomáhají a to já považuju za chybu života. Lidé musejí být k sobě upřímní, nekonfliktní, tolerovat každou blbost, nikdy mezi sebou házet špínu, to potom neznamená nic a pouze si vytváříme vzájemné nepřátelství. Vztahy potom žádné neexistujou.

Jana: Naštěstí už mezi sebou žádné nepřátelé nemáme, tím se aspoň nám daří lépe, jen doufám, že se svět nějakým způsobem zlepší a nepůjde jakýmkoliv způsobem do kytek.

Tomáš: Uvidíme Jani, zatím se v životě neoddělit a stále držet pohromadě.

Přichází Milan.

Tomáš: Nazdar chlape!

Milan: Nazdar Tome!

Oba si plácnou.

Tomáš: Jak se vede, koukám, že máš na sobě modročernou uniformu a červenou čepici. Tak nakonec tě vzali?

Milan: Jo vzali, zatím se ještě učím, ale už hodně věcem rozumím, jen si musím ještě zlepšit tu morseovku. A kdo pak je tohle? To je tvá holka?

Tomáš: Ano, to je moje přítelkyně Jana.

Milan: Ahoj Jani, já jsem Milan, Tomášův bývalej spolužák.

Jana: Těší mě Milane.

Milan: Mne taky.

Jana: Já se půjdu na něco podívat, tak si kdyžtak popovídejte.

Tomáš: Dobrá Jani.

Odejde Jana.

Tomáš a Milan se posadí na lavičku.

Milan: Musím říct, že jsi vylovil pěknou krasavici, na takové ženský moc štěstí nemám.

Tomáš: To víš, jsme spolu šest měsíců a zatím se daří.

Milan: A co vůbec děláš? Když jsi nebyl přijat jako výpravčí, tak co momentálně děláš?

Tomáš: Dělám u šalin jako průvodčí a musím říct, že mne to docela baví, i když to tolikrát není žádná sranda.

Milan: Ááá, tak přece jenom jsi vyfasoval nějakou uniformu. Vidíš , alespoň v něčem se ti poštěstilo. Já musím být furt zalezlej, dokud nepřijede vlak, který musím odvypravit touhle plácačkou, no i na muchy to bohatě stačí.

Tomáš: Buď rád, že se tolik nenadřeš

Milan: No dneska je to u nás o něco horší, protože poslední dobou jezdí sem německé vlaky plných německých vojáků a ty musíme furt sledovat, jinak by byl hroznej problém. Ti Němci nejsou zrovna moc příjemní lidé, divali se na mne jako kdyby mne chtěli každou chvíli zavraždit.

Tomáš: Tomu rozumím, ale co tady dělají němečtí vojáci? To nikdo nehlídá hranice?

Milan: Pokud vím, tak zatím jenom projíždějí z Německa přes naše území až do Rakouska. Nevím, že by se Němci tu chtěli usadit. I když co jsem nedávno četl v novinách o Hitlerovi, kde se zmiňuje, že prý chce ovládnout celý svět, chápeš to?

Tomáš: Co je to hergot za vtip?

Milan: To nevím, zatím doufejme, že je to jenom vtip, ten člověk ani sám neví co chce, jestli by chtěl napadnout Sovětský svaz, tak jsem zvědavej, jak dlouho mu to vydrží.

Tomáš: Mám dojem, že Sovětský svaz se k němu připojil. Už začali v Polsku společně něco podnikat, prý se tam i střílelo. Snad těm Polákům nic neudělali.

Milan: Jenomže jsem ještě nikdy neviděl Poláka se bránit. Řekl bych, že je tak trochu podcenili. Ale my jsme vždy připraveni. Jsme dobře vybavení a mají z nás respekt, možná někomu přijde, že jsme malí, ale se spojenectvím jsme mocní lidé. Já si svojí zem nenechám vzít, to mne radši zastřelte.

Tomáš: Neblázní člověče, někoho si najdi a zmiz dokud je třeba. Naděje je vždy nějaká a tuhle být tebou využiju.

Milan: Stejně dřív nebo pozdějí dojde k mobilizaci a já se k ní připojím.

Tomáš: To už je na tobě, co sám chceš.

Milan: Copak? Ty by ses nepřidal?

Tomáš: Pokud by jiná cesta nevedla, tak zřejmě ano.

Milan: Jo takhle ty to máš spočítaný, to ti potom rozumím. Je vidět, že nejsi žádný srab.

Tomáš: Jak kdy, i ten největší srab se může stát hrdinou.

Milan: Srab jako hrdina? To nedává smysl.

Tomáš: To si piš, že dává, i z hrdiny se může stát srab.

Milan: To by mne zajímalo... jak?

Tomáš: Jednoduše, nikdy jsi nikomu v boji nepomohl, nezachránil, pořád jenom zdrháš, aby sis zachránil svůj vlastní krk. Potom okolo tebe samí mrtví lidé, jen ty jsi jediný ten tvrdý boj přežil. Všichni tě jako jedinýho naživu vidí a považují za válečného hrdinu a dostaneš medaili podstatě za nic. Takhle se stává z hrdiny celoživotní zbabělec.

Milan: Nejsi nějaký moc chytrý?

Tomáš: Je to možný, jen říkám, jak to ve skutečnosti je.

Milan: Asi máš pravdu.
Vrací se Jana.

Jana: Tak co vy dva?

Tomáš: V pohodě, kde jsi byla?

Jana: Jen jsem se byla podívat do jednoho obchodu, ale nic zajímavého.

Milan: Dobrá, tak já už budu muset jít, aby se pan přednosta nezlobil.

Tomáš: Dobrá, tak se měj kamaráde, ať slouží plácačka.

Milan: A tobě zase kleště, měj se.

Jana: Měj se Milane.

Odejde Milan.

Jana: O čem jste si vůbec vy dva povídali?

Tomáš: To víš, jen o starých časech, o práci, a o tom jak se z hrdiny může stát zbabělcem, nic víc.

Jana: O tom hrdinovi mi musíš někdy povyprávět.

Tomáš: Někdy příště Jani, třeba při nějaké příležitosti.

Jana: Dobrá, když o tom teď nechceš mluvit... chápu tě. Tak co? Jdeme?

Tomáš: Ano, jdeme.

Oba odejdou.