Zákazy jsou povolené

Celý svůj dosavadní život jsem žila jen podle pravidel, s knížkou v ruce, daleko od reality učena jen to, co je podle etikety a rodičů správné. Vše, co nebylo podle jejich představ, bylo prostě zakázáno. Například taková primitivní věc, jako chození po nádvoří našeho velkého domu. Úplně obyčejným lidem by to připadalo naprosto směšné, ale mě ne, protože mi to není dovoleno. Mohu chodit na nádvoří, ale vždy jenom s doprovodem služebnictva. Ani vlastně nevím proč, prostě mi to tak bylo nařízeno a já se s tím musela smířit.

Jako malá jsem dostala na narozeniny krásnou panenku. Měla jsem zakázané na ni sahat, protože to byla výstavní papenka za hodně peněz. Ja jsem, ale potřebovala vědět, jaké jsou její krásné zlaté vlasy, když se na ně sáhne. A tak jednoho zimního dne jsem se vydala na nádvoří jenom v košilce, abych to zjistila. To, že byla ukrutná zima mně tak nevadilo, jako to, že se jako zazrakem ve všech oknech rozsvítila svíčka, hned jak jsem opustila dům a tak jsem se běžela schovat do zahradního bludiště. Jak jsem utíkala, slyšela jsem, jak se za mnou ozývají hlasy, vycházející z domu. Zrychlila jsem a vyzula se mi bota, bylo mi to jedno jenom jsem se potřebovala schovat. Nikdy jsem se nedozvěděla jaké jsou její vlasy, nebo jaké to je chodit bosa po zamrzlé trávě v našem zahradním bludišti. Zakopla jsem o větev, spadla jsem, ležela na zemi neschopná nějakého pohybu. Sekundy se proměnily v minuty a minuty v hodiny. Zdálo se mi, že jsem tam ležela celou věčnost a čekala než mě celou pokryje celou sníh. Nepamatuji si všechno, co se potom dělo, jenom to že mě přinesli domů a potom jenom pláč mojí matky, která prosila boha ať mě netrestá za hříchy, které jsem udělala a otce řvoucí na matku, že není schopná mě ani pohlídat a potom jsem už neslyšela nic. Dny utíkaly jako voda a já jsem je proležela. Byla jssem hodně nemocná, ale i tak si myslím, že to stálo za to.

Cappellotto
(Příjmení moji rodiny, procházíme z Itálie.)(když se  ro přeloží, znamená to víčko) Moje rodina se sice projevuje jako bezchybná a milující na venek, ale doopravdy nás dohromady drží jenom peníze. Teď se asi sluší vyjmenovat celou moji rodinu, ale neslibuji žádnou charakteristiku dopodrobna. Má matka, má matka je žena, která si toho musela projít hodně, celé moje dětství proplakala a nebo se modlila. Jmenuje se Alessia Giorgia Cappellotto . Můj otec, ten pro mě znamená, ja vlastně ani nevím co, protože jsem hp nikdy nepoznala, nikdy pro mě nic neudělal, čím by mě potěšil. Ale jmenuje se Marco Francesco Antonio Cappellotto. Mám dvě sestry a tři bratry. Valentina Alessia Cappellotto, má nejstarší sestra má 22 let a vlastního manžela a děti. Laura Giorgia Cappellotto, má mladší sestra. Letos ji bude 10 let. První bratr Giuseppe Marco Cappellotto ten už má 26 let a  druhou manželku a hodně vlastních i nevlastních děti. A potom bratra, který se teprve narodi a bratra o rok a půl staršího než já Angelo Christian Antonio Cappellotto. A já, co říct o mě možná moje jméno Jessica Alessia Cappellotto. Moc nóbl, já vím, ale já si ho nevybírala. Mám 16 let a sama sebe ještě hledám, ale tohle nikde nesmím říkat. Další zákaz nebo spíš rozkaz. ,, Žádná divka o sobě nesmí nikddy pochybovat a přemýšlet co znamená její účel na tomto světě je známý všem", ale mě teda moc ne. Vím co má ,,správná žena" dělat a to je že : má se stará o rodinu, chod domácnosti a péči děti. Toť vše. Ale to přece nemůže být všechno. To přece není život já chci zažít dobrodružství, pravou lásku, cestovat a další věci co se  nesmí dělat. Většinu těchto věcí mohou dělat muži, ale my ženy jsme jenom kus nábytku, který čeká, až se jejich muži pobaví a budou se chtít vrátit domů, kde je čekáme MY. Ale já nechci byt MY....

Pokuď vás tato povídka zaujala, budu ráda když to napíšete, pokračování budu psát na stránkách (wattped) kniha se tam také jmenuje ZÁKAZY JSOU POVOLENÉ