Dům u jezera Loch Ness (4/4)

8.

Tma, ticho, chladno.
Chtěl jsem zkontrolovat situaci, a tak jsem šel směrem k pokojům, kde spali Elizabeth a Artur. Byly otevřené dokořán a nikdo v nich nespal. Kde jen mohou být?
Nikde nehořel jediný svícen, jediná svíčka. Venku pršelo, to byl jediný zvuk, co jsem slyšel. Ten nekonečný a úporný déšť. Blýskalo se, ale nikoliv na lepší časy. Sešel jsem po schodech do přízemí a slyšel další zvuky. Šepot. Velmi naléhavý a přitom nesrozumitelný. Šeptal snad dům sám?
Jídelna. To je zdroj zvuků. Vešel jsem a zděsil se obrazů. Hýbaly se a mluvily. Jeden přes druhého. Znetvořenec přes znetvořence.
„Mlčte!“ křikl jsem, protože mě z nich začala bolet hlava.
Přestaly. Dívaly se překvapeně a trochu vyděšeně. Bizarní výjev pro oči a znervózňující zážitek pro uši.
„Mluvte srozumitelně.“
Žena s rozštěpem horního rtu mluvila jako první.
„Nevěř jim.“
Muž se znetvořeným okem pokračoval:
„Hledej v minulosti.“
Dívka s pleší nabádala:
„Buď opatrný.“
Já prostě nikdy nevěřil na nadpřirozené úkazy, ale tohle vypadalo naprosto skutečně.
Tohle není sen. Jen to budu muset přijmout.
„Komu nemám věřit? Proč mám být opatrný?“
Zasmáli se mi jak hlupákovi, a pak sborově řekli:
„Těm, co nám sebrali domov. Těm, co nejsou tím, za koho se vydávají. Těm, co dávno by neměli být.“
Bylo mi to nepříjemné slyšet. Ba, co nepříjemné? Štvalo mě to.
„I Elizabeth?! Ta je hodná. Ona by nikomu neublížila!“
Smáli se.
Oni se smáli.
Mně. Mé naivitě.
„Láska! Je zamilovaný. Je slepý,“ posmívali se a já se nemohl dívat na ty jejich posměšné výrazy.
„Vy zrůdy!“ zařval jsem a strhával obrazy ze zdí.
„Láska tě může i zabít,“ zaslechl jsem zpod ležících obrazů a vyšel z jídelny zpět do vstupní haly.
Musel jsem si vydechnout. Zbytečně jsem se rozčílil. Obrazy mi chtěly pomoct a já reagoval příliš emočně. Musel jsem si připustit, že dívka, do které jsem se zamiloval, třeba není taková, za jakou jsem jí měl, a takové zjištění bolelo.
Zamířil jsem do dalších místností, kudy jsem procházel včera s Elizabeth, ale pořádně jsem si je neprohlédl. Tady je uvězněna minulost a třeba mi ukáže něco zajímavého.

Místnosti v pravém křídle domu byly téměř prázdné a dlouho nevyužívané. Jako by je jejich obyvatelé odepsali. To jsem si říkal už včerejší den, nyní jsem se rozhodl, že zaprášený nábytek prozkoumám. V každé místnosti zůstalo jen něco. Dohromady jen dvě skříně, tři prádelníky, jeden pracovní stůl, několik židlí, velká truhla a noční stolek. Vše ostatní pravděpodobně někdo přestěhoval jinam. Tady jsem si už musel zapálit svícen, protože zde byla naprostá tma. Vzduch byl cítit zatuchlinou a bylo tu chladněji než jinde. Procházel jsem těmi místy minulosti a mé kroky dělaly stopy v prachu. Opravdu jsem nerozuměl tomu, proč jinak tak pečlivá Elizabeth, zde neuklidí. Určitě jí to však poručil její otec.
Cítil jsem se jak zloděj, když jsem otvíral truhlu. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje a neustále se kolem sebe rozhlížel. Světlo svíček nedosvítilo daleko a mě napadalo, že za hranicí světla je cosi ukryté a čeká to, až nebudu dávat pozor. Truhla mě napadla jako správného zloděje první. Nejvíce pokladů musí být přeci tam. Jenže v truhle nebylo vůbec nic. Ve skříních bylo alespoň staré oblečení. V jedné dámské a v druhé pánské. Kalhoty, saka, košile, šaty, halenky, sukně. Komu patřily? Bývalým obyvatelům?
Všechny tři prádelníky stály vedle sebe v bývalé koupelně. Tady jsem včera nebyl s Elizabeth. Umyvadlo i vana už byly pryč, zůstaly po nich jen díry ve zdech pro odvod vody. Prádelníky jsem otevřel a spatřil zmuchlaná prostěradla a povlečení. Všechny na sobě měly tmavé skvrny. Mohla to být zaschlá krev, ale to jsem nepoznal jistě.
Na pracovním stole v jedné z místností nebylo nic, ale v šuplících jsem našel několik zajímavých věcí. Různé noviny, dopisy a pohlednice. Noviny z Německa, z Polska, z Čech. Dopisy psané němčinou, francouzštinou či ruštinou. Pohlednice z Marseille či Milána. V dopisech i pohlednicích jsem rozeznal jediný rukopis. Všechny je psal jeden člověk, jedna žena. To však nesedělo, protože byly z různých období. Nejstarší dopis byl z roku 1785 a nejnovější pohlednice z roku 1926. V bývalé ložnici u postele zůstal na svém místě noční stolek. Přinesl mi největší objev. Možná je tam prostě zapomněli, možná to přehlédli. S překvapením jsem hleděl na pasy. Podle fotek na nich bylo jasné, či jsou. Artura a Elizabeth. Pasy byly z různých zemí. Opět Čechy, Německo a Francie. V každé verzi měli oba jiná příjmení adekvátní té dané zemi. Podle razítek navštívili spoustu zemí a to v průběhu několika desítek let. Nevěřil jsem svým očím a nechápal, na co se to právě dívám.
Cosi se za mnou pohnulo.
Uskočil jsem a namířil tím směrem svícen. Co jsem spatřil? Jen stín? Nebo ho vyčarovala má představivost? Měl jsem strach a připadal jsem si zmatený. Dcera i otec se vydávali za někoho, kým nejsou, ale co ty pasy? Co ta časová období? Nechápal jsem nic. Ale už jsem v domě nechtěl být ani o minutu déle. Mluvící obrazy a cosi v těchto zapomenutých místnostech mi stačily.
Vrátil jsem se spěšně do vstupní haly a chtěl si jít už jen pro své věci. Jenže spatřil jsem štěrbinu ve dveřích vedle schodiště. Ty zakázané dveře byly pootevřené a zpoza nich prosvítalo rudé světlo.


9.

Normální člověk by tam nechodil. Každý, kdo uvažuje logicky, by odešel pryč. Hodně daleko pryč. Jenže já tam jít musel. Volalo mě to a vábilo. Něco ve mně mi to poručilo a já tušil, že jestli se otočím a uteču, už nikdy se nezbavím svých nočních můr.
Schodiště dolů vypadalo jak ve snu. Okolní rudé osvícení rovněž. Petrolejky s načervenalými sklíčky vytvářely pekelnou atmosféru, ty jsem však ve snech nevídal a světlo mi přišlo nadpřirozené. Všechno má rozumné a reálné vysvětlení ujišťoval jsem se a doufal, že i tady tomu nebude jinak. Schodiště se rozšiřovalo a končilo u velkých dveří. Těch dveří, které mi způsobovaly nočních děsů. Snil jsem i nyní? Kdepak, tohle muselo být skutečné. Dveře byly pootevřené a zpoza nich září rudé světlo ještě oslnivěji než v chodbě samotné. Přijde zas naproti mně? Otevře ty dveře?
Když se nic nedělo, rozhodl jsem se je otevřít sám. Měl jsem strach, ale ten se musí přeci překonávat. Cosi jsem slyšel. Bylo to vzdálené a zatím jsem to nedokázal identifikovat. Hlasy? Křik? Nářek?
Pak jsem otevřel dveře a chtěl se rychle otočit a utéct. Srdce mi bylo jak o závod. Tohle nemohla být pravda. Teď už se nočních můr nikdy nezbavím.

Místnost byla prostorná a chladná. U stěn se nacházelo několik pultů a objemných stolů a skříní. Ze stropu visely háky na maso a bylo poznat, že je někdo využíval. Na pultech bylo řeznické náčiní. Některé skříně a skříňky byly pootevřené a já viděl zkrvavené nádoby, obvazy a různé oblečení. O roh místnosti se ledabyle opíral mop a u něj stál kbelík. Po pravé straně stály velké ledničky a dva mrazicí boxy. Vypadaly čistě, stejně jako podlaha. Ty se leskly v rudém světle, které měly na svědomí červené žárovky na stropě. Tušil jsem, co je v mrazácích a ledničkách. Docházelo mi, komu patří oblečení ve skříních a proč jsou v nich nádoby od krve. Někdo neměl čas uklidit pořádně a tak je jen narychlo položil do skříně. Uprostřed té hrůzné místnosti stál velký pracovní stůl. Měl kovovou desku a na ní ležel člověk. Byl to nahý muž tak v mém věku. Byl mrtvý. Chyběla mu levá paže a pravá noha. Netuším, proč mu byly odebrány takhle, a proč ne levá paže a levá noha, ale musel jsem se nad bizarností svých myšlenek pozastavit. Přede mnou leží mrtvý člověk a je jedno, co mu odebraly jako první a druhé. Chybí mu to nejdůležitější a to život. Musel být mrtvý už pár hodin či den, protože místa po amputaci byla už suchá a bez krve. Mužova tvář byla zkroucená do vyděšené grimasy a otevřené oči stále ještě vydávaly svědectví o prožité hrůze.
Byl jsem v šoku. Mí hostitelé byli vrazi. Elizabeth byla vražedkyně. Pořád jsem si říkal, že o tom určitě neví, že to jen její otec, ale tušil jsem, že je to jen mé zbožné přání. Slyšel jsem zvuky. Už jasněji, než když jsem stál za dveřmi. Znělo to jako hýkání nebo volání a protože jsem naproti sobě viděl další dveře, bylo jasné, kde je zdroj zvuků.
Blížil jsem se. Hlasy sílily. Byly dva. Mužský a ženský.
Stál jsem před dveřmi a sáhl na kliku.
Hýkání a naříkání. Jenže ne zoufalé, nýbrž slastné.
Objímala mě hrůza, co objevím, ale otevřel jsem.
V malé místnosti svítilo tentýž rudé světlo jako vedle. Stěny někdo pomaloval červeně a mě napadlo, že možná i krví. Místnost měla jinou dominantu a tou byla postel a na stěně za ní namalovaný velký obrazec. Had požírající svůj ocas. To vše jsem však vnímal jen tak napůl. Celou mou mysl zaplnil pohled na postel, v níž ležel nejen Artur ale i Elizabeth. Oba nazí a souložící. Elizabeth byla nahoře a slastně vzdychala.
Ve vteřině zaregistrovali, že jsem v místnosti, Elizabeth vykřikla, a Artur cosi vztekle zanadával v jazyce, který jsem neznal.
Rychle jsem se dal na útěk. Slyšel jsem a cítil, že se Artur za mnou ihned vydal. Otočil jsem se a viděl ho nahého, kterak se objevil ve dveřích. Na moment mě napadlo, že ten chlap má na svůj věk zatraceně dobrou postavu. A také byl velmi rychlý. Řval a vztekle syčel, jak nějaká šelma. Instinktivně jsem sebral mop z rohu místnosti a chtěl se jím bránit.
„Směšné, budeš toho litovat,“ zasmál se démonsky Artur.
Rozmáchl jsem se a praštil mopem Artura do hlavy. Mop se přelomil a protivník se jen lehce zapotácel. Přišel jsem o zbraň a na tahu byl soupeř. Ve vteřině byl u mě a vrazil mi největší pěstí v mém životě. Ten muž měl ohromnou sílu a já si připadal v jednom ohni. Úder mě srazil až ke zdi a já se ocitl hlavou u pootevřených dvířek jedné ze skříněk. Artur se blížil, aby mě dorazil a já pocítil ohromný strach. Napadlo mě zalovit ve dvířkách a povedlo se mi nahmatat nějaký nástroj. Byly to chirurgické svorky. Artur si mně chtěl chytit a vytáhnout do úrovně svých očí. Patrně, aby mi pak zasadil finální úder. Nechal jsem se zvednout. Povedlo se mu to jak nic, jeho síla byla takřka nadlidská. Jakmile mě měl v pozici, jaké chtěl, zasadil jsem mu ránu do boku a svorky zabodl tak hluboko, jak jen to šlo. A ještě jsem jimi zatočil. Artur bolestivě zařval a pustil mě. Dopadl jsem tvrdě a lehce se uhodil hlavou o skříňku. Rychle jsem se vzpamatoval a věděl, že tohle je moje šance. Vstal jsem a dal se na útěk. Z vedlejšího pokoje vstoupila Elizabeth. Vystrašená, uplakaná a nešťastná.
„Arture! Martine!“ zvolala, jako by se nemohla rozhodnout, kdo je pro ni důležitější. Naše oči se na chvilku střetly. Byl v nich cit, ale já ho nedokázal rozluštit. Viděl jsem jí teď jako zrůdu souložící se svým otcem a zabíjející lidi.
„Počkej!“ křikla za mnou, ale to jsem už běžel po schodech nahoru. Zastavil jsem až u východu z domu. Dveře jsem otevřel a viděl krajinu před sebou. Pořád pršelo a lesem se plížila hustá mlha. Zem byla bahnitá a člověk jen mohl hádat, jak je bahno hluboké. Slyšel jsem za sebou běh. Nezbývalo než skočit do nehostinného prostředí.
Nohy se mi bořily po kotníky, ale někdy až po kolena v promočeném podloží a během vteřiny jsem byl celý mokrý. Déšť jako by ještě zesílil a hustá mlha mi nedovolovala vidět dál než na dva metry. O běhu se mluvit nedalo, brouzdal jsem lesem naslepo.
„Martine! Ach Martine, stůj!“ slyšel jsem Elizabethino volání. Chvíli daleko a chvíli velmi blízko. Jako by byla na více místech současně.
A potom jsem zahlédl kousek od sebe větev stromu, na které visel přívěšek ve tvaru hada. Má radost neznala mezí, jenže se před větví z mlhy vynořila Elizabeth. Celou tu dobu mě naháněla lesem jen lehkých bílých šatech, kterými prosvítala její ňadra i klín. Měl jsem pocit, že se nemůžu pohnout a bahno si mě pevně drží na místě.
„Tak co, teď mě zabiješ, jako všechny ostatní?“
„Martine, já nikoho nezavraždila a tobě bych nikdy nic neudělala,“ tvářila se tak, že bych jí to i věřil. Po líci jí stékala slza.
„Ne? Tak mě pusť dál, ty nechutná..“
„Zrůdo…to chceš říct, že ano?“ zeptala se smutně.
„A co jiného jsi? Děláš to se svým otcem a..“
„Není to můj otec!“
„Ne?“ zasekl jsem se. „A kdo tedy?“
„Artur je můj manžel.“
„Cože? Proč tedy ta habaďůra? To abyste mě nalákali a pak zabili, že ano?!“
„Počkej, nech mě to vysvětlit prosím.“
Mávl jsem rukou, ať si klidně vysvětluje. Bylo mi zle. Z ní a z celé té situace. Měl bych jí praštit a rychle jít dál.
„Artur vypadá o mnoho starší než já a tak bylo lepší jej vydávat za mého otce...a ano...je to i z toho důvodu, co říkáš. Nejsem na to pyšná, ale je to nutnost.“
„Nutnost? To snad nemyslíš vážně. Vrazi!“
„Je to přežití Martine. Jak si sám už poznal, nejsme obyčejní lidé a nejspíš si v opuštěných místnostech objevil věci, které ti vrtají hlavou. Dovol mi je osvětlit.“
Nedokázal jsem přijmout fakt, že jsem se do té dívky zamiloval. Jak jsem mohl takhle naletět?
„Vysvětluj, ale rychle.“
„Jestli jsi našel naše pasy a další věci, určitě ti vrtala hlavou ta data.“
Pokýval jsem hlavou na souhlas.
„Jsou pravdivá.“
„Cože?“
„Narodila jsem se v roce 1660 v Praze a Artur ještě o třicet let dřív ve Wroclawi.“
„Co se mi tu snažíš namluvit?“ ptal jsem se a byl hrozně naštvaný. Elizabeth si vymyslela další pohádku.
„Zjistila jsem, že stárnu pomaleji než ostatní a ve dvaceti, jako by se stárnutí zastavilo. Když jsem se pořezala, zranění se zacelilo za pár hodin a jednou jsem spadla z koně a on mě pak zalehl. Měla jsem být mrtvá, jenže nebyla. V ten moment jsem zjistila, že nejsem normální člověk.“
„To je...nevím, jestli ti můžu věřit.“
„Věř. Jsi první, komu se s tím svěřuji.“
„A co Artur?“
„U něj se tenhle dar… nebo spíš prokletí projevilo později, proto vypadá starší. Potkali jsme se o padesát let později v Berlíně, kam jsem se přestěhovala, protože mě začali podezřívat z čarodějnictví. To víš, když vypadáš i v padesáti na dvacet, lidi si toho všimnou. Artur mne ihned zaujal a nevím jak, ale poznala jsem, že je stejný jako já. On se se svým prokletím těžce smiřoval a hodně pátral v knihách a pověstech, aby zjistil, co je zač. Vysvětlil mi to a já se zhroutila.“
„A co jste tedy zač?“
„Jsem fexti.“
„Fexti?“
„Ano, jsme lidé, co umírají jen těžce. Jsme téměř nezranitelní a ani po smrti se naše těla nerozpadnou.“
„Ale Artura jsem zabil.“
„Ne, brzy bude v pořádku.“
„Dobře, dejme tomu, že tomu věřím. Co bylo dál, proč jste se přestěhovali sem a proč jste začali zabíjet?“
„S Arturem jsme začínali jako přátelé a já si našla jiného muže. Jenže mi umřel. Dívala se, jak stárne a já přitom zůstávala mladá. Když umřel, došlo mi, že tohle už znovu nezvládnu. Jediný s kým jsem mohla žít, byl Artur. Začali jsme spolu cestovat po Evropě. Každých dvacet třicet let jsme museli změnit bydliště, abychom byli nenápadní, a přiznávám, že několik lidí, co přeci jen pojali podezření a chtěli nás nahlásit za čarodějnictví, muselo zemřít. Jen jsme chtěli přežít.“
„To chápu. Jenže to je něco jiného, než lákat mladé muže a pak je sadisticky vraždit.“
Elizabeth opět začala brečet.
„Já vím, já vím. Jenže když žiješ tak dlouho a vidíš tolik smrti, začneš mít k životu úplně jiný postoj. Někdy si říkám, kéž bych už nebyla. Někdy si vyčítám, že jsem se nenechala chytit. Měla bych už klid,“ řekla smutně.
„Tak proč si to neudělala, když se tak trápíš?“
„Protože mám v sobě pud sebezáchovy a myslím, že jako fext ho mám o mnoho silnější. Prostě nás je těžké zabít a pud sebezáchovy je nesmírně silný.“
Snažil se to chápat. To vše. Věřil jsem, že to musí mít hrozně těžké. Přesto to byla vražedkyně. Vražedkyně, kterou bych však nejraději objal a zlíbal.
„A jak jste se dostali sem?“
„Chtěli jsme nějaké opuštěné místo, abychom se usídlili na déle než jen nějakých dvacet let. Tady je to ideální. Jenže i zde už začali o nás panovat různé povídačky. Tak jsme dům začali chránit těmi magickými přívěsky. Dala nám je jedna čarodějnice ve Valencii.“
„Čarodějnice?“
„Ano, víš, když jsi zrůda, dokážeš najít i jiné zrůdy,“ řekla ironicky a na vteřinku se zasmála. „Připadám ti jak zrůda, že ano?“
„Ano, ale ne kvůli tomu kdo jsi, ale pro to, co tu provádíte.“
Opět se rozplakala.
„Artur tu začal být jiný. Začal být vzteklý a nerudný. Chtěl klid od města, ale právě to ho drželo při zdravém rozumu. Žije už hrozně dlouho prostě. Asi před pěti lety mi řekl, že potřebuje lidskou krev.“
„Prosím?“
„Začaly mu na těle narůstat různě velké vředy. Byly opravdu ošklivé a bolestivé. Často se otvíraly a tekla z nich černá tekutina. Artur hrozně trpěl. Psal to té čarodějnici a ta mu poradila se koupat v krvi. Lidské krvi a tak…“
„Jste začali promyšleně zabíjet lidi. A jak to dělat lépe, než je nalákat na tebe. Nechat je pobláznit, a když to nebudou čekat, protože budou zakoukáni do těch tvých hlubokých očí, tak je zabít jak zvířata.“
Brečela a chtěla obejmout. Nemohl jsem.
„Vím, že tě to mrzí, ale neudělala si nic. Jen jsi plnila, co ti přikázal a teď jsem byl na řadě já.“
„Ne, ne! U tebe to je jiné. Tebe miluji doopravdy.“
Chvilku bylo ticho, čekala, že jí to řeknu také. Jenže já to nedokázal.
„Říkáš, že začal bláznit, že si s ním nebyla z lásky, tvrdíš, že oba byste možná byli rádi už po smrti a stejně tu pořád jste a zabíjíte. Jestli mě miluješ, skonči to a pojď se mnou do Glasgow. Neslíbím ti, že budu s tebou, jen chci, abyste skončili se zabíjením, jinak vám sem pošlu armádu policajtů.“
V jejích očích bylo všechno. Láska, strach, chuť zemřít i touha žít.
„Máš pravdu, jenže je to těžké. Pud sebezáchovy je silnější. Něco, co je v nás zakódováno. Přeci se nenechá sežrat zaživa těmi nádory a já mu musím být oporou. Nemůžu jít do Glasgow, mé místo je po jeho boku. Jsme možná jediní svého druhu a tak ho nesmím zradit.“
„Elizabeth!“ ozval se vzdálený křik. Pán domu byl opět na nohou. Normální člověk by byl buď po smrti, nebo ve velmi těžkém stavu.
„Volá tě. Co uděláš?“
„Musím jít za ním,“ vzdechla.
„A co uděláš se mnou?“
„Nechám tě přeci jít. Neublížila bych ti.“
„To už se stalo.“
„Dokážeš mi odpustit?“
„Ne, to nejde.“
Viděl jsem, jak moc jí to bolí a jak by chtěla jít se mnou, ale cosi v ní to nedovolovalo.
„Tak mě prosím ještě naposledy polib,“ řekla toužebně, a když jsem nereagoval, zopakovala: „Prosím.“
Objal jsem ji a vroucně jí políbil. Byl to dlouhý a krásný polibek. Líbal jsem nestvůru, pravou Lochnesskou příšeru. Bytost tak nádhernou a zároveň zkaženou. Pak se naše rty oddělily a ozval se opět Arturův křik. Volal svou služku zpět a ona šla. Několikrát jsme se za sebou otočili, ale po pár metrech nás pohltila mlha. Já minul několik stromů, na nichž byly pověšeny hadí přívěšky a pak jako kouzlem se mlha rozplynula a déšť ustal. U jezera Loch Ness panoval slunečný den. To bylo velmi vzácné.






Epilog


Dnes už to vše vnímám jinak. Je to už čtyřicet let, přesto mám pocit, jako bych její tvář viděl včera. Když jsem tenkrát prošel přes les s hadími přívěšky, byl jsem zničený. Honily se mi hlavou obrázky Elizabeth s Arturem, její pohled, když jsme se loučili, ale zároveň jsem si vzpomněl na spoustu těch zmizelých. Na to, jak se v jejich krvi Artur koupal, aby se zbavil vředů. Trochu jsem se styděl za svou lásku k Elizabeth.
Další měsíce jsem pátral po fextech. Hledal jsem o nich nějaké zmínky a kupodivu jsem jich několik našel. To slovo znali především ve střední Evropě, ale zmínky o zázračně odolných či stovky let žijících lidech se objevovaly po celém světě. Časem jsem začal uvažovat o tom, jaké to musí být žít tak dlouho. Člověk musí mít úplně jiný vztah k životu a k samotnému žití. Svým způsobem jsem Elizabeth pochopil a odpustil jí. Choval bych se jinak na jejím místě? Arturovi jsem však odpustit nedokázal a v duši jej nenáviděl. Jenže věřím, že říct si, tak ano, nechám se sežrat zhoubnými a bolestivými vředy, není zrovna jednoduché.
Léta běžela, já stárnul a pořád jsem žil v Glasgow. O místo novináře jsem tenkrát přišel, protože článek o Lochnessce jsem nenapsal. Ale nijak mi to nevadilo. Já našel smysl života v psaní knih. Nejúspěšnější byla právě ta o tajemném domě Smithových. Šla mi nejvíc od ruky a ve Skotsku z toho byl bestseller. Měl jsem z toho radost. Žil jsem sám a nikdy nenašel cestu k tomu, abych více s lidmi komunikoval. Raději jsem měl svůj vnitřní svět fantazie a příběhů. I takový je úděl spisovatelů.

Asi před týdnem se ve mně opět rozvířily vzpomínky na Elizabeth. Šel jsem nakoupit. Den jako každý jiný. Procházel jsem Cathedral Street, kde bylo vždy rušno, a člověk byl rád, když jí rychle prošel. Protože jsem se už stal starým mužem a musel si pomáhat holí, byl jsem tudíž pomalý. Kolem mě procházela spousta mladších a rychlejších lidí i jedna žena. Ale narazila do mě, až jsem se zapotácel.
„Omlouvám se,“ řekl a otočila se na mně, aby zkontrolovala, jestli jsem v pořádku.
Mé staré srdce se roztlouklo takovou rychlostí, až jsem se bál infarktu. Byla to ona a já se na chvilku zastyděl. Na mně se čas vyřádil a udělal ze mě vetchého hrbatého dědu, ona zůstala stejná. Úplně stejná. Poznala mě a z jejího pohledu jsem vyčetl údiv, lítost i stud.
„Ahoj, Elizabeth,“ řekl jsem chraptivě. „To jsem zestárl, co?“
Byla hodně překvapená. Chvilku trvalo, než dokázala mluvit.
„Tady vidíš, jak moc jsme odlišní a jak moc je to pro mě těžké… být stále mladá.“
„Já vím. Co tu děláš?“
„Žiju tady. Artur zemřel. Přestal se léčit a o pár měsíců později ho nemoc pustila ze života.“
Ten hajzl to má za sebou. Slyšel jsem rád i to, že se odhodlal už dál nikoho nezabíjet.
„Proč si mě nezkusila najít?“
„Napadlo mě to, ale…podívej se, ty jsi starý, já pořád stejná. Nezvládla bych tě vidět…umírat.“
Pohladil jsem jí po tváři. Dovolila mi to.
„Mám radost, že jsem tě viděl. Co budeš dělat dál?“
„Také jsem tě ráda viděla. Budu doufat, že mě potká to, co Artura.“
„To je hrozně…smutné a drastické.“
„To i nekonečný život. Sbohem, Martine, ať se tě zdraví drží co nejdéle,“ řekla a políbila mě na vrásčitou tvář.
„Děkuji Elizabeth, tobě také přeji…aby ses měla, co nejlépe.“
Pak se naše cesty rozešly. Ještě jsem se za ní díval, dokud nezmizela v davu, a pak šel dál. Myslel jsem na tu krátkou, ale intenzivní lásku a toužil být zase na chvilku mladý.
Psal se rok 1977 a v novinách právě vyšel článek „Anthony Shields vyfotil Lochnesskou příšeru. Dosud nejlepší fotografie!“