Udání

Do místnosti se otevřeným oknem drala noc. Žena za stolem pomalu ukusovala krajíc a bezmyšlenkovitě těkala očima po místnosti. Když jí pohled zavadil o kalendář, napřímila se.
„Už čtyři týdny…,“ povzdechla si.
Dojedla, vstala od stolu a začala si chystat šicí stroj. Chtěla usednout, když ji vyrušilo tiché zaklepání na dveře.
„Kdo je?“, zavolala a vzala si do ruky nůž. Člověk nikdy neví… a v dnešní době už vůbec ne…
Přistoupila ke dveřím.
„To jsem já, Anno otevři… rychle!“, uslyšela známý hlas.
Manžel! Okamžitě odsunula závoru a příchozí se vpotácel do místnosti. Opět zavřela a s výkřikem „Co tu děláš?!“, se vrhla muži kolem krku. Jak je ráda, že ho vidí živého!
„Počkej, nech toho!“, něžně avšak důrazně ji odstrčil. Teprve teď si všimla, že se mu bok uniformy barví krví.
„Jsi raněný?“, vyhrkla zděšeně.
„To nic není“ odbyl vše mávnutím ruky. „Dlouho se tu nezdržím, musím… musím ještě něco vyřídit. Máš něco k jídlu? A jak to tu jde? A co děti…?“, chrlil slova jedno za druhým.
„Počkej, zajdu pro doktora,“ zastavila jeho příval vět a začala mu chystat něco k snědku.
„Nikam nechoď! Nikdo nesmí vědět, že jsem tady! Ošetřím si to sám.“
„To tu ani nezůstaneš přes noc? Všude teď hlídají…“ vyjekla žena.
„No, přespím na seníku a brzy ráno vyrazím,“ zamumlal muž poloplnými ústy.
Anna si ho chvíli prohlížela a pak opět začala:
„Prosím tě neodcházej, Henryku. Co s námi bude? Zatím nám Rusové vzali jen krávu, ale u sousedů sebrali úplně všechno. Kdo ví, kdy přijdeme na řadu my… a co si tu počnu sama s dětmi? Hm?“, tázavě se na něj dívala.
„Nejde to, Anno,“ vstal, políbil ji na tvář a odešel na seník.
U Anny se pocit štěstí z toho, že Henryk žije střídal s obavami z budoucnosti. Sedla k práci, když vtom se opět ozvalo klepání na dveře…Zatrnulo v ní.
„Kdo tam?“, hlesla.
„To jsem já, Jadwiga, otevři Anno, dělej!“
Otevřela dveře.
„Co tu chceš?“, vyhrkla na svou mladší sestru.
„Přišla jsem tě varovat. Henryk je tady, že?“, promluvila příchozí a rozhlížela se po místnosti.
„Ne, jak jsi na to přišla?“, odvětila a vyhnula se sestřině pohledu.
„Nelži, můj muž ho viděl, když před chvíli přišel.“
„No tak je tady, a co má být. Vrátil se domů…“
„Ty to nechápeš, můj muž je až příliš zadobře s Rusáky, on vás klidně udá, jen aby z toho měl nějaký prospěch.“
„Co mám dělat?“
„Nevím, přišla jsem tě jen varovat, že ráno vás všechny nejspíš udá,“ Jadwiga políbila sestru na tvář a odešla.
Anna chvíli stála a pak spěchala za manželem.

~*~

Brzy ráno stála v kanceláři sovětského důstojníka žena.
„Tak co, občanko? Co bylo tak důležitého, že to nemohlo počkat na později? Hm…,“ vychrlil ze sebe poručík Vasilenko a založil ruce v bok.
Příchozí se snažila přinutit tělo ke klidu.
„Můj muž, důstojník polské armády… včera přišel domů… říkal, že má nějaký úkol…,“ pomalu ze sebe soukala Anna.
„Oho, manželka udává svého manžela. No to se podívejme. Co jste to za národ, vy, Poláci!? No dobrá, tak se na toho ptáčka podíváme. Staršino!“
Do kanceláře vběhl voják.
„Ano, soudruhu poručíku?“
„Vemte dva muže a jděte tady s občankou zatknout jednoho diverzanta,“ usmál se škodolibě na Annu a pokynul jí směrem ke dveřím.

~*~

Anna přivedla vojáky až před dům. Po chvíli vyšli ven a vedli mezi sebou Henryka s provazem okolo rukou. Jejich oči se střetly a v mysli se jí vybavila jeho poslední slova:
„Anno, musíš to udělat, a zachránit tak sebe a děti.“
Jako ve snách vešla do domu, kde se ozýval dětský pláč. Ztěžka usedla na postel.
Byl konec září 1939.