Čokoláda

V jednom nejmenovaném městečku někde v západní části Třetí říše, na jaře roku 1945…

„Seržante!”, z chodby se ozývalo volání, které jen zvolna pronikalo do uší dřímajícího muže. Když zaskřípaly dveře místnosti, přece jen otevřel oči.
„Ano, kapitáne,” seržant McColish se posadil a spustil nohy na zem; přitom několikrát zívl.
„Seržante, potřebuji, abyste to doručil na velitelství,” začal kapitán Kubiczek a podával mu důstojnickou brašnu. „Je to pro generála… spěchá to. Dal bych vám auto, ale poslali jsme řidiče do skladu pro zásoby na dnešní večírek. Však víte… slavíme dnes plukovníkovy narozeniny. Jste taky zván, že?”, kapitán se pokusil o úsměv. „No co, alespoň se projdete, ne?”, poplácal seržanta po rameni, položil brašnu na stůl a odešel z místnosti.
Zavšivení důstojníci, zavšivená válka, pomyslil si McColish a začal se soukat do kabátu.
Když vyšel ven, okamžitě se roztřásl pod náporem studeného větru, který se proháněl ulicí.
„To je nečas,” zaklel a vyhrnul si límec nahoru. Přehodil si přes rameno pušku a vydal se k náměstí. Cestou potkával jen málo obyvatel a ti jako obvykle uhýbali pohledem, nebo vystrašeně přecházeli na druhou stranu.
„Panský národ… všiváci… zatraceně… to je město, ani pořádnou hospodu tu nemají, sakra, ať už ta válka skončí a jedeme domů…,” takto kleje kráčel poloprázdným městem, které místy neslo známky boje.
Asi po deseti minutách došel na malé náměstí. Zastavil se u vyhořelého obrněného vozidla, opřel se o jeho bok, vytáhl cigaretu a snažil se ji v neustávajícím větru zapálit. Podařilo se to až na pošesté. Lačně vdechoval kouř a rozhlížel se kolem sebe.
Hele, pomník, všiml si sochy a vydal se doprostřed náměstí. Na sloupu stála socha anděla, která v náručí podpírala umírajícího vojáka; pod ní byl nápis WELTKRIEG 1914 –1918 a asi padesát mužských jmen s daty narození a smrti; andělovi po nedávných bojích chybělo křídlo.
„No vidíte, vy šmejdi a to jste si museli začít s další válkou, co?“, promluvil McColish k imaginárním posluchačům. „Zase si hrajete na vojáčky, ale už jste dobojovali. Za pár týdnů chytíme toho vašeho Adolfa s celou tou zavšivenou bandou, strčíme je do klece a snad bude konečně klid,“ ukončil svůj proslov, odhodil do kaluže zbytek cigarety a chystal se na další cestu. Ještě posledních pět set metrů a bude mít volno. Večer bude na oslavě, dá si tam pořádně do nosu a dejte mi všichni svatí pokoj...
Když odcházel, všiml si, že na druhé straně pomníku sedí na zemi asi desetiletý chlapec. Celý byl zachumlán do dlouhého kabátu, hřál si ruce v kapsách a tupě zíral do prázdna. McColish přistoupil blíž a chlapec sebou trhl.
„Hej, ty zmrzneš tady. Kde máš mámu? Chceš čokoládu? Víš vůbec, co je čokoláda? Mám doma taky takový dva kluky jako jsi ty,” oslovil chlapce školní němčinou. Sáhl do kapsy a vytáhl velkou tabulku čokolády v pestrobarevném obalu.
Chlapec, v tváři celý popelavý, se pomalu postavil a opřel se zády o podstavec pomníku. Chvíli zíral na čokoládu a pak na McColishe. Ten netrpělivě stál s nataženou rukou:
„No tak, vem si. Já tě nekousnu. Jak se jmenuješ, Adolf nebo Hermann, co?” , pokusil se o vtip.
Hoch pomalu vytáhl z kapsy pravou ruku, v níž se zaleskl kov. Než McColish stačil zareagovat, ozvala se rána a na zem dopadla nábojnice.
„Heil Hitler!”, křikl chlapec, schoval pistoli a začal utíkat směrem k průjezdu.
Někde v okně vykřikla žena, poloprázdné náměstí se během chvilky zcela vyprázdnilo a jen vítr dul neztenčenou silou.
McColish ležel na zádech, uniforma na hrudi se mu barvila krví, oblohou letěli vracející se tažní ptáci. Jen on se domů nevrátil.