Vlkodlak na Černé Hoře (Stín vlka)

Prolog: Roku 1683 vyjela více než třicetitisícová polská armáda na pomoc Vídní obležené Turky. Mezi legendárními okřídlenými husary byste tu našli i pana Zikmunda Laski. Tento muž cestou pobýval na zámku Černá Hora, kde se zamiloval do dcery kastelána. Slíbil, že po návratu z tažení si ji vezme a odvede domů. Skutečně se vrátil, ale ouha, byl těžce raněný a jen s vypětím všech sil se ho podařilo kastelánově dceři uzdravit. A chystala se svatba. Pan Laski se zde zabydlel a se všemi měl dobrou vůli. Jen s místním knězem se nepohodl, když se ho onen kněz ptal na svátek svatého Stanislawa ze Sczepanowa, patrona Polska.
Pak se přiblížil svátek onoho světce a pan Laski si vyžádal, že si nepřeje, aby někdo chodil ten den lov. Sám, že pak musí odejít. Jenže toho dne, kdy zmizel pan Laski, se objevil v lesích nebezpečný vlk a tak došlo na porušení slibu a po vlku byla zahájena štvanice, během které byl zabit vlk, který se po proměně stal panem Laski. Ano vlk a Laski byla jedna a tatáž osoba.
Nikomu to cestou nešlo do hlavy, až onen kněz pátral tak dlouho, dokud nenašel odpověď. Nešťastný pan Laski byl bohužel potomkem jednoho z mužů, který se měl podílet na vraždě sv. Stanislawa ze Szcepanowa a být oním světcem s jeho posledním dechem proklet. Od té doby se páni z roku Laski měnili pravidelně na svátek sv. Stanislawa ve vlkodlaky. Vše skončilo až s nebohým panem Laski.
Stín vlka: Tento příběh je jenom pověst. Stejně jako další z okolí Chrudimi. I když spíše připomíná pověst. Řádit tu měl vlkodlak poblíž opuštěného mlýna, až sem jednou přišel vojenský vysloužilec, který se schoval v mlýnici, kam přišel velký vlk.  Najednou z něj byla krásná žena, která odložila vlčí kůži. Náš vysloužilec ji sebral, a když se ji ona žena, nebo spíše dívka dožadovala vrácení kůže, přibil ji na mlýnské kolo. Když pochopila, že kůži nedostane, po nějakém trucování byla ráda, že se zbavila kletby a zůstala zde jako mlynářka s naším hrdinou.
Vlk má v dějinách rozporuplnou pověst. Vypráví se o něm pozitivní i negativní zkazky a příběhy. Bytost rozdělená mezi člověka a zvíře se dá vypozorovat už v pravěku z nástěnných maleb. Celý svět má svoje všechny možné dlaky, tedy bytosti napůl lidské, napůl zvířecí.
Ovšem vlkodlak a vlk je většinou specialita indoevropských národů. Vždyť Romula a Rema odkojila vlčice, stala se součástí kultu boha Marta, byly ji přinášeny obětiny a měla vlastní svátek Lucarnárie odvozené od vlka. Po tomto svátku se vydávaly legie na tažení a vlčice měla být symbolem odvážné, tvrdé ale také lačné a nenasytné šelmy, v jejímž znamení Římané vysvětlovali své nekonečné výboje.
I pramáti Turků měla být vlčice. Legenda vypraví, že bojovník, který přežil zničující bitvu s Mongoly, byl zachráněn vlčicí, se kterou zplodil budoucí turecký národ. Řekové mají dochovanou legendu o prvním vlkodlakovi. Král Lykaon byl zpupný panovník Arkádie, který si chtěl ověřit, že jeho host je skutečně bůh Zeus. Předložil mu lidské maso člověka, kterého nechal zavraždit. Rozlícený Zeus zapálil jeho palác a z krále Lykaona se stal vlk. Od krále Lykaona máme řecké označení pro vlkodlaky jako lykany.
Jiná řecká pověst vypráví o lásce boha Poseidona a princezny Theofané. Ten si princeznu unesl na neznámý ostrov. Nápadníci, kteří ji zde hledali, snědli začarované ovce onoho boha. Ony ovce byli začarovaní lidé, a tak se nápadníci stali znovu kanibaly a za trest se změnili ve vlky.
Takoví Keltové či Galové měli blízký vztah k lesu, kde budovali posvátné háje a neváhali ve znamení vlka jít do boje. Takové popisoval Caesar ve svých Zápiscích o válce galské jako nejzuřivější. Ovšem asi nejsilnější vztah k vlkům měli Germáni. Jejich Odin nebo Wotan měl u svého trůnu dva vlky, kterým se říkalo Žravý a Nenasytný. Byli nadměrně velcí a tak agresivní, že je mohl krmit pouze on. Jeho družina známá jako Šílená legie měla chodit ve vlčích kůžích a zdobená vlčími trofejemi. Samotní Vikingové po vzoru této asgardské družiny měli svoje Berserkry, v medvědích a vlčích kůžích oděné bojovníky. Tito bojovníci nastupovali do boje z radosti pro boj samotný a často prý i nazí. Před bojem navršovali svoji agresivitu halucinogeny z vyvařených jedovatých hub a hladověním. Po boji často upadali do letargie z neštěstí, že boj skončil.
Ale vlk Fenrir má podle severské mytologie vše zničit. Je synem potměšilého boha Lokiho, který má stát za Ragnarökem-apokalypsou.  Proto je Fenrir přivázán k Yggrasilu-stromu spojujícím podsvětí Nilfheim, svět Midgard a říši bohů Asgard kouzelnou stuhou vyrobenou trpaslíky.
Takoví Gruzínci viděli odjakživa ve vlcích své bratry, a pokud nějaký lovec vlka zabil, držel za něj smutek jako za příbuzného. A v dnešním Íránu věří na vlčí muže dodnes. Pověrčiví íránští horalé v 60. letech 20. století tvrdili vojákům, kteří do hor přišli zlikvidovat přemnožené vlky, že jejich stáda napadají vlčí lidé a že řada vlků na stáda útočící chodila po dvou.
A Slované? Vždyť ve Slovu o pluku Igorově je pověst o knížeti pohybujícím se ve vlčí podobě. Slovo vlkodlak ve staroslověnštině navíc znamenalo vlčí kůže. Omyl ve Starých pověstech českých o boji na Turském poli svědčí spíše o chovu psů velkých plemen.
S příchodem křesťanství se i šíří víra ve vlkodlaky a vlk je najednou ďáblovým stvořením. Nabývá negativního charakteru. Všude má ale jinou podobu a vznik. Vlkodlak se samozřejmě stává vlkodlakem kletbou, kousnutím jiného vlkodlaka i vlka (často spojované se vzteklinou) i dobrovolně kouzlem. Takový lotyšský vlkodlak Vám prý podá číši a přípitkem je z Vás vlkodlak, on je osvobozen. Jen odpovědí na přípitek kouzlo zvrátíte. Finského vlkodlaka musíte pojmenovat jeho vlastním jménem a do očí mu ho sdělit, abyste ho odčarovali. Jinak si Vás logicky podá. Takže se nemusí vždy jednat o stříbrnou kulku. Litevci vlkodlaka nemají, ale mají Lokise. To je medvědodlak. Na základě legend o Lokisovi byl natočen stejnojmenný film, ve kterém se Lokisem stal po dosažení po svatební noci mladý šlechtic následkem napadení matky medvědem.
Také prý ale stačí vypít vodu z vlčí stopy, nebo když Vám přeběhne pes, kočka nebo kohout přes hrob a vyroste z Vás chlupatá potvora. Ovšem původní legendy o vlkodlacích jsou jiné než ve filmech, kde Vám vyrostou drápy a tesáky přímo z těla. Bretaňský Bisclaveret si musí v den proměny svléknout šaty a dobře je uschovat, aby se mohl proměnit zase zpátky. Pověst vypráví o bretaňském šlechtici, který vždy jednou v týdnu odcházel neznámo kam, až to jeho ženě nedalo a na podivné chování se zeptala. Muž jí vysvětlil, kam odchází a co dělá, že si u rozcestí nechává oblečení, aby se vrátil zpátky do lidské podoby a nezůstal nadobro vlkem. Paní se ale zakoukala do jiného, šaty schovala a pán je nenašel. Po letech byl v těch lesích na královském honu chycen vlk, který se podezřele měl k lidem a hlavně k francouzskému králi. Král ho vzal ke dvoru, ale zde vlk napadl jednoho ze šlechticů a zabil ho. Jednomu z dvořanů svitlo a uvědomil si, že tento muž si vzal paní šlechtice, který kdysi podivně zmizel, a napadla ho spojitost s oním zmizením. Když se pak dostal vlk k lidským šatům, stal se z něj konečně člověk. Paní pak usvědčil ze zrady, zbavil se jí a zůstal dál u dvora sloužit králi se svými dětmi a novou ženou.
I prostřednictvím Geralda z Walesu se nám dochovala irská pověst o vlčím muži, který prosil kněze lidskou řečí o poslední pomazání pro svoji družku rovněž ve vlčí podobě. Když se kněz zdráhal pomazat vlka, ukázal vlk knězi, že se pod kůží skrývá žena a že vlčí kůží se dá sundat, tedy, že bez vlčí kůže se člověk nemůže stát vlkem.
Byla to ale Francie a Německo, kde se dochovaly nejvíce pověsti a legendy o vlkodlacích, stejně jako reálné případy psychopatů mající se za vlky/vlkodlaky. Dochované zprávy z 16. a 17. století dokládají existenci prapodivných spolků místních vyvrženců scházejících se pravidelně na sněmech, kde se pomazávali mastí mající z nich udělat vlky. V představě, že jsou vlky napadali zvířata i osamělé pocestné. Patrně se jednalo o nějaké halucinogeny. Tato společenství se nikdy nepodařilo odkrýt celá, spíše byli odhaleni někteří jejich členové podezřelí svým agresivním a výstředním chováním.
V samotné Francii se zvláště po stoleté válce rozmohla vlčí mánie. Král ustanovil speciální vojenskou jednotku na lov vlků, lišek, medvědů a dalších šelem, které se zde po zdánlivě nekonečném válčení rozmnožily a napadaly obyvatele. Další mánie v letech 1764-1767 způsobila úplné vymýcení vlků ve Francii. V Gevaudanské  diecézi se náhle objevila bestie připomínající přerostlého vlka. Zabila a zmrzačila desítky lidí, než se ji podařilo zabít. Protože se nedochovala její kůže, nemůžeme s jistotou říct, o jaké zvíře se jednalo.
Nakonec nezbývá než vysvětlit jak se to s vlkodlakem má. Klinická lykantropie je termín psychiatrické diagnózy, kdy se člověk vystavený mimořádném tlaku, za dávných dob tedy klidně válečnému běsnění, hladu, epidemiím, únavě, nevyspalosti, stresu, dezorientaci, začne chovat jako zvíře, nejčastěji jako šelma, tedy i třeba vlk, po kterém je nemoc pojmenovaná. Doložené jsou ale i jiné představy o proměně ve zvíře. Nejčastější je ovšem ale vždy šelma. U nás a v Německu je takový vhodný příklad třicetiletá válka. Vesničané, kteří v jeden moment přišli o všechen majetek a všechny blízké prchli rozedraní, zranění, hladoví, unavení a vystresovaní do lesa často pronásledovaní drzou soldateskou bez výhledu do budoucna, tak podlehli tlaku okolí. Vždyť přiznejme si, jednali bychom po takové hrůze normálně?
A co se týče fyziognomií člověka podezřelého z vlkodlactví, kterému se omylem říká od 19. století vlivem brakové literatury Lykantropie, jedná se o nemoc projevující se nadměrným ochlupením. Tato nemoc se vyskytuje dodnes po celém světě, ale tito lidé nemají prokazatelně nic společného s napadáním druhých. A za vzhled ve svých genech nemůže nikdo z nás.
Epilog: To by bylo o vlkodlacích vše. Je zajímavé jak na rozdíl od upírů se vlkodlačí pověsti s pomocí moderní vědy a důkazů dají vysvětlit. Strach z vlka a církevní tlak k tomu udělaly z vlka ďábelské stvoření. Mánie šla tak daleko, že někde si kvůli tomu i vyhladili vlky.