"Nejsem Němec"

Malá kolona větvemi maskovaných tanků, obrněných vozidel a nákladních automobilů se pomalu šinula zaprášenou cestou, kterou po obou stranách lemovaly vysoké živé ploty, typické pro tuto část Normandie. Svobodník Greim neměl tuto krajinu rád, v případě leteckého útoku totiž neposkytovala příliš mnoho místa k úkrytu, a navíc kvůli těm živým plotům se nemohla vozidla rychle rozjet všemi směry, a poskytovala tak letadlům příliš snadný cíl.
Zapálil si cigaretu, naklonil se do věže tanku, na němž se vezl s dalšími vojáky jako výsadek a houkl dovnitř:
„Tak co, tankáni, to je dusno, co? Buďte ve střehu, ještě tak 5 kilometrů a jsme prý na místě.“
„Jen se posmívej, pěšáčku, až na nás vyjedou shermany, tak budete zalezlí jak krtci a my abychom za vás všechno řešili,“ ozvalo se z útrob tanku.
Vpředu jedoucí transportér dostal zásah a vybuchl v oblaku černého kouře. Další dělostřelecké granáty vybuchovaly uprostřed kolony i vedle ní.
Greim se v okamžiku sesunul z tanku a skočil do příkopu vedle cesty. Vypukl šílený zmatek. Tanky se snažily prorazit cestu v živém plotě, ale tato mnoha desetiletí pěstovaná, propletená, několik metrů široká džungle se nechtěla snadno vzdát. Konečně jeden tank projel a do utvořené mezery se začala hrnout pestrá směsice vozidel a vojáků, která se hned nato dostala do prudké palby děl a pěchotních zbraní. Rozhořela se další z mnoha lokálních bitek o Normandii v horkém létě 44.
Svobodník Greim se však neměl v úmyslu do boje zapojit. Kdepak. Jak jen nenáviděl tu šedou uniformu, ten nesmyslný vojenský dril a celé to němectví vůbec. Ano, byl součásti německé mašinérie, ale to vše byla jen hříčka okolností. Život má někdy zvláštní smysl pro humor.
Jeho rodiče před válkou bydleli v Slezském městě Fryštát a protože se necítili ani jako Češi ani Poláci, a už vůbec ne Němci, uvedli při sčítání lidu Slezskou národnost. Pak Fryštát v říjnu 1938 obsadili Poláci, kteří začali vyhánět Čechy, no nicméně tzv. Slezany nechali na pokoji. Pak přišli Němci. Ti se snažili poněmčit co nejvíce obyvatel této průmyslové oblasti a zavedli i zde systém volkslist. Rodiče svobodníka Greima, tak jako mnozí jiní, se pod nátlakem úřadů přihlásili a dostali volkslistu č. 3. Což znamenalo, že nemluvili německy, ale byli považováni za příslušníky národa s německou krví. Jeden z důsledků toho všeho však bylo, že jejich jediný syn musel v roce 1943 narukovat…
Vedle Greima dopadlo to příkopu tělo v černé kombinéze a on se vytrhl z přemýšlení.
„Pomoz mi, kamaráde…!“, zachroptěl tankista držící si krvácející nohu.
Greim bez řečí vytáhl z kapsy obvaz a zručně nohu ovázal.
Tankista si přehodil přes ramena bundu a opřel se o stěnu příkopu, „Tak jsem dobojoval, nemáš cigaretu?“
Greim vytáhl poslední dvě cigarety zn. Juno, jednu podal zraněnému, zapálil si a podržel zapalovač před tváří tankisty.
Ten si připálil a poděkoval kývnutím očí: „Měl bys zdrhnout, dokud je čas. Za chvíli se tu budou hemžit tomíci nebo yenkyové,“ pokynul hlavou směrem k pomalu utichající bitvě.
Greim se jen usmál: „Kdepak, celou dobu čekám jen na vhodnou příležitost, jak se vypařit a myslím, že je tady.“ Mlčky několik minut kouřili.
„Vypadá to, že je po boji, jdu to omrknout“, Greim se pomalu vyplížil na silnici posetou hořícími troskami a mrtvolami. Hned na okraji ležel mrtvý unterscharfürer od SS, kterému střepina oddělila půlku obličeje. Greim mu prohledal kapsy, vzal cigaretové pouzdro a pak si všiml prstenu s lebkou na malíčku. Opatrně prsten sundal a strčil si ho do náprsní kapsy. „Sice je to jen levný plecháč za 5 marek, žádný totenkopgring, ale jako památka dobré,“ pomyslel si a plazil se dál. Když byl na druhé straně cesty, opatrně vyhlédl na pole…

„Už jdou,“ křikl na tankistu, když se vrátil. „Vypadá to na tomíky, tak počkáme a uvidíme.“
Asi za 30 minut na ně padl stín vojáků v talířových helmách.
„Odhoďte zbraně, vstávat,“ doprovázeli svá slova jasnými posunky zbraní.
Greim okamžitě vstal a zvedl ruce. Tankista se snažil, ale šlo to ztěžka. Když se to konečně podařilo, sesunula se mu z ramen tankistická bunda a v slunečním jasu se zaleskla lebka na límci.
„Esesák,“ zvolal jeden z Angličanů, pozvedl samopal a vystřelil do tankisty několik ran. „To máš za všechny Židy,“ plivl na zhroucené tělo. Pak se s namířenou zbraní otočil k druhému zajatci.
„Ještě že mě nedali k tankistům,“ pomyslel si Greim. „Oni za každou lebkou hned vidí esesáky.“
„Dokumenty“, houkl na něj anglický poručík. Greim vytáhl ze záňadří vojenskou knížku a dvakrát přeložený list papíru.
„Co je to?“, otázal se lámanou němčinou poručík, když papír rozevřel.
„Nejsem Němec, jsem Čech, to je můj výuční list. Vidíte ten znak, lev, Československo?“, snažil se Greim o vysvětlení.
„Rozumíš mu, Johne?“, poručík se obrátil na jednoho z vojáků.
„Říká, že není Němec, ale já bych ho zastřelil. Kdo se bude otravovat se zajatcem.“
„Ne, počkej, možná ho budou chtít vyzpovídat ve štábu.“ Zadržel poručík své podřízené.
„Marš, nácku,“ naznačil pohyb pistolí.
Greim celý napjatý vylezl z příkopu a vydal se směrem, odkud před hodinou začala palba.

Po řádném výslechu a ověření všech skutečností, byl Greim přijat do Československé obrněné brigády a až do konce války se účastnil obléhání přístavu Dunkerque. Pak mu bylo nabídnuto, aby zůstal v Anglii, ale on se chtěl vrátit domů za svou ženou. Tři roky byl považován za hrdinu a pak po únoru 1948 začal mít potíže. Nevadilo tolik, že bojoval ve Wehrmachtu, ale to, že byl i příslušníkem západního vojska.

Nevím, nakolik tento příběh mého dědy odpovídá skutečnosti – zemřel dříve, než jsem se narodil. Ale volkslista, Normandie, prsten, dezerce a závěr jsou pravdivé body tohoto příběhu.