Láska bolí - 1. kapitola

Když nás konečně odbaví, smíme vstoupit na loď. Při vstupu na palubu vydechnu úžasem. Je to tu tak velké, že nevěřím, že to není pouze sen. Naše delegátka jde před námi a ukazuje mám, kde co najdeme. Nakonec zastaví u bufetové restaurace na třinácté palubě.

Než obejdu celou restauraci a najdu ty největší mňamky chvíli to trvá. Když mám talíř úplně plný a Adél taktéž, jdeme si sednout venku na menší terasu.

Po chvilce dorazí číšník, který na nás začne plynule anglicky hovořit a ptá se nás, zda nechceme něco na pití. ,,Samozřejmě, já si dám ledový čaj, co ty?'' otočím se s touto otázkou na Adél. ,,Dám si Colu, prosím" odpoví a usměje se na číšníka.

Když se naplníme až po vrch, rozhodneme se najít náš pokoj.

Jdeme úzkou chodbičkou ke kajutě a já zaslechnu, že na nás někdo volá, otočím se a zadržím Adél za ruku. Na konci chodby vidím stát mého nejlepšího kamarádka Jirku a vedle něj stojí Honza, Jirkův brácha a zároveň Adélčin nejlepší kamarád.

Nejprve strnu, ale v zápětí se rozběhnu a radostí skočím Jirkovi do náruče. Adél mě následuje a obejme Honzu. Pozdravíme se všichni navzájem.

,,Co tu vy dává děláte?'' Vyhrknu nadšením. ,,No, když jsi mi napsala, že chcete jet sem na loď, našel jsem si tuto společnost, zjistil si, že jedete přímo na tuto plavbu a chtěl jsem tě překvapit.'' odpoví mi Jirka a zamilovaně se na mě usměje.

Přitulím se na k němu na znak našeho dokonalého přátelství. Honza ho bouchne do ramene zasměje se: ,,Vždyť mám ten zájezd koupili naši a to, že jdou s námi jsem zjistili až v buse, když si delegátka spletla seznam z vašeho busu a tím z našeho a začla dělat prezenčku.''

Všichni jsme se začali strašně smát a já Jiřina něžně bouchnu do ramene.

S Jirkou jsme nejlepší kamarádi už zhruba tři roky. Poznali jsme se na letním táboře. První rok co tam byl, mě něčím zaujal a tak jsem se začli hodně bavit. Po týdnu jsme se do sebe naprosto zamilovali, byla to dětská láska, ale vydržela nám do teď. Překonala dokonce i ty hádky a rozchod, který přišel vlivem okolí a vzdálenosti mezi námi.

Mezi Adél a Honzou to proběhlo zhruba stejně, až na to že Jirka si našel dívku, ale stejně se tak nechováme.

,,Jdeme na pokoj, kam jdete vy?" zeptá se Adél. ,,My taky, číslo?" odpoví Jirka. Vytáhnu kartu, ,,10223, vy?" přečtu z ní a kouknu na kluky. Rozzáří se, pousmějí se a pokračují v chůzi. Dorazíme k pokoji číslo 10223, ,,To je náš pokoj" řekne s úsměvem Adél.

Kluci se rozesmějí a ukážou na vedlejší dveře ,,A tohle náš" Zasmějeme se a Adél odemkne náš pokoj. Vstoupíme do něj, je maličký, ale působí útulně, a co nevidím, je tu dokonce velká manželská postel, na kterou jsme se s Adél rozvalily.

Kluci nás s úsměvem pozarovali a po chvilce se k nám přidali . Unaveni z noční jízdy autobusem, jsme tam tak usli.