O pár štípaných 1/10

Tento příběh se odehrál v době, kdy ještě nebyly rozšířeny mobilní telefony a člověk se mohl dovolat z venku jen z telefonní budky (většinou), kdy policie a zločin skutečně stály na opačných stranách hranice zákona (většinou), Romové tu byli jen ti starousedlí a dalo či nedalo se s nimi vyjít jako s každým druhým (většinou) a všelijaké výtržnosti se obešly bez krutého násilí (většinou).

O PÁR ŠTÍPANÝCH

Rona, Ronová (Rodiče, mladí – 35,34), Věra (Dcera, 16), Iva (Dcera, 14)
Zvoník, Zvoníková (Rodiče), Jirka (Syn, 17), Mirek (Syn, 15)
Hůlka, Hůlková (Rodiče), Honza (Syn, 17), Dana (Dcera, 16)
Pasíř, Pasířová (Rodiče), Vašek (Syn 17, sebejistý, cílevědomý)
1. a 2. Policista (Mladí), 3. Policista (Starší), několik dalších policistů
Baroš, Barošová, (Rodiče, Romové), Gita, (Dcera, 16, málo snědá, výrazně hezká), tři Gitini mladší sourozenci, (Různě staří)
Tři dívky (Kamarádky Dany a Gity)
Gonsová (Hodně tmavá Romka, 45)
1. a 2. Rom, skupina Romů (U aut), Romka ve skupině, Rom ze skupiny
Učitelé a maturanti (Na plese), další návštěvníci plesu
Hoši a dívky (Na srazu v hospodě), většinou maturanti z plesu
Starší policista a starší Rom (U výslechu)

1
Odpoledne, na ulici. Od nějakého zábavního podniku se rozcházejí skupinky mladých lidí. Zaznívá: „Ahoj, tak příště, zavolej… apod.
Poblíž stojí policejní auto.

Od podniku se přibližují Honza, Věra a Vašek.
Honza (Trochu odbočí, jde těsně kolem auta a plácne dlaní do blatníku): „Obušku, z pytle ven!“
Rozlétnou se dveře u auta a vyběhnou 1., 2. a 3, policista.
1. a 2. Policista s obušky běží k Honzovi, ženou ho před sebou a každý ho několikrát přetáhne.
3. policista jen postojí a pak si zase sedne k volantu.
Honza se krčí a běží k přátelům.
Věra (Vyděšeně, přiškrceným hlasem): „Nechte ho, nechte ho!“
Vašek jen vytřeštěně zírá, neschopen slova.
Policisté se vracejí k autu a nasedají.
1. policista (Ještě se otočí): „Anis´ nemusel říct: ,Zpátky do pytle‘!“
Vašek (Rozhodně vykročí): „“Tak tohle tedy nemůžou!“
Honza (S pokřiveným úsměvem, zastavuje Vaška pohybem ruky): „A houby, vždyť oni nijak netlačili.“
Vašek (Zarazí se): „Tak co se tak šklebíš?“
Honza: „No, pár jich štíplo, to jo.“
Věra: „Ale vypadalo to hrozně.“
Vašek: „Však sis to vykoledoval, ty kopyto z pakoně, co tě to napadlo?“
Honza: „Srandičky, no.“ Ještě se otočí a zahrozí policistům pěstí.
Jeden z policistů to zahlédne a zamává obuškem, vystrčeným z okna.

2
V bytě Zvoníkových. Zvoníková něco kutí u kredence, Zvoník v křesle čte noviny, Jirka sedí u stolu s učením, Mirek, také u stolu, skládá nějaký modýlek podle časopisu.

Jirka: Stejně ti to nebude fungovat, ty dovedo!“
Mirek: „Bude, když na to nešáhneš.“
Jirka: „To letadlo ti taky nelítalo.“
Mirek: „To taky nebylo lítací, to mělo jen někde stát, nebo viset na zdi.“
Jirka: „Jediný, co ti šlo, že padák padal, ale zavřenej.“
Mirek: „Protože jsi na něj šáh! Co vezmeš do rukou…“
Zvoníková: „Tak ale! Než se zase do sebe pustíte! (K Jirkovi): „Musíš ho pořád tak pošťuchovat, Jirko? Kdybys mu raději nějak pomoh!“
Mirek: „To by mi měl kdo pomáhat! Ať si raději sedí na rukách, umí akorát kecat.“ (Pak dodá): „A radit. V tom je ale přeborník.“
Chvíli je ticho a každý se zabývá tím svým.
Mirek (Váhavě): „S tím kecáním bys ale poradit mohl, člověče.“
Jirka: „Vida, jak je moudrej brácha najednou dobrej. Svěř se, chlapče, rád tě poučím.“
Mirek: „No já jen… když tak kecáš s holkou, o čem vlastně, aby to nebylo blbý.“
Jirka: „To je jedno.“
Zvoníková: „Snad trochu brzo, Mirečku, na takový starosti, nezdá se ti?“
Jirka: „Když tě bere, tak můžeš plácat co chceš, a jak se jí nezdáš, tak je ti to stejně na nic.“
Zvoník (Zjevně zbystřuje)
Jirka: „Jo, kdo umí vykecat i tohle…“
Zvoník: (Skočí synovi do řeči): „Co by říkal? Já jsem ho slyšel, když potkal tady na schodech tu holku Ronovic.“
Zvoníková: „Věrušku?“
Zvoník: „Jo, tu Věrku. Prej: ,Kdy mě svedeš?‘!“
Zvoníková: „Jirko!“
Jirka: „No co, normálně sranda.“
Zvoníková: „Co si to děvče o tobě pomyslí?“
Zvoník: (Odkládá noviny a zvedá se z křesla): „Co by si myslela?“ (Napodobuje poskakování mladého děvčete, mává pomyslnou kabelkou): ,Já teď nemám čas!‘, takhle, no.“ (Rozhlíží se a zase si sedá.)
Zvoníková: (Obrací oči vzhůru, nechápavě vrtí hlavou, polohlasně pro sebe): „Kdy mě svedeš, chm.“


Pokračování