... s duší beadníka

Vůbec jsem netušil, co mám od pátečního náboru na pracáku čekat, a to ani tehdy, když už jsem měl úřad na dohled.

O deset minut později, tedy pět minut před devátou ranní, jsem už seděl na nepohodlné dřevěné židli ve velké, světlé místnosti s bílou psací tabulí vepředu. Více než polovina z asi čtyřiceti židlí již byla obsazena. Většinu přísedících tvořili cikáni oblečeni do značkových oděvů. V podstatě jsem mezi nimi působil jako pěst na oko, a to nejen barvou kůže, ale i kvalitou a čistotou svých hadrů. Malou skvrnku od zubní pasty zářící na černé košili se mi podařilo nasliněným palcem trochu odstranit, bílou skvrnu od jogurtu zaschlou na kalhotách v oblasti pravého stehna jsem raději zakrýval rukou.

Bohužel, jak jsem již zmiňoval - můj šatník se skládal z pouhopouhých jedněch kalhot dlouhých (které jsem měl právě na sobě) a krátkých (šedých tříčtvrťáků). Do dalších kusů, které se mi válely ve skříni, jsem se po zhubnutí "pár" kil v pase i na svalech vešel i třikrát, a proto zůstávaly v policích nevyužity. Bylo mi ale líto je vyhodit, věnovat, prodat... A i když jsem měl pásek, který by je na mně udržel, s plandajícími širokými nohavicemi bych vypadal komicky, přestože v hadrech se zaschlými fleky jsem nevypadal o nic lépe.

Když už se zdálo, že jsme konečně kompletní (ze sedmatřiceti "uchazečů" o práci bylo šestadvacet cikánů), předstoupil před nás prošedivělý padesátník v obleku, po jehož boku stála na poměrně vysokých podpatcích slušně vypadající pětatřicítka v krátké, černé sukni a průsvitné košili s knoflíčkovým zapínáním. Chlap se rozmluvil o firmě, pod kterou sklad, do něhož uklizeče hledají, spadá, o průběhu nočních směn, o povinnostech zaměstnance, o podmínkách, které musí splňovat, aby mohl být pro tuto práci přijat (flexibilita, stoprocentní nasazení, čistý trestní rejstřík, pečlivost, komunikativnost...), zatímco pětatřicítka souhlasně kývala hlavou. Možná především proto byla součástí tohoto zbytečného náboru. Když už jsme zde museli trčet, aspoň jsme se mohli podívat na pěknou ženskou se štíhlýma nohama.

"Má někdo nějaký dotaz, než si vás po jednom začneme volat ke stolu na osobní pohovor?" zeptal se nakonec. Po krátké odmlce se nakonec jedna z rukou zvedla. "Ano?" pokynul hlavou.
"Ste řikal, že gdo nema čisty rejstřik, tag nema ani narok ziskat to místo. Tagže gdyš sem byl trestně stihany, mužu jit pryč?"
"Ano, to je správný dotaz. Je tomu tak. Kdo byl někdy v minulosti za cokoliv trestně stíhaný, ten o toto pracovní místo žádat nemůže, a je tedy z náboru omluven. Platí to tedy i pro vás, můžete odejít."

Cikán poté vstal, oprášil si zadek, rozhlédl se po sále a pomalou houpavou chůzí se vydal směrem k východu. Po jeho odchodu v místnosti zavládlo ticho. Rozhlíželi jsme se jeden po druhém, pevně přilepeni zadkem ke svým židlím. Nikdo ani nedutal, nemrkl, nedýchal... ...když tu se vzápětí zvedlo dalších dvanáct chlapů a opustilo sál stejně jako "kolega" před nimi. Nervózně jsem polkl. Rapidně se totiž zvýšila šance, že bych dané místo opravdu mohl získat já. Zbylých čtyřiadvacet účastníků náboru děleno třemi rovná se jedna ku osmi, což mi přidělalo novou malou vrásku v oblasti pravého oka. (Ale jelikož vrásky považuji za přirozenou, dokonce sexy "vadu" lidské kůže, nevadilo mi to.)
Přemýšlel jsem, že bych se zvedl a odešel také, ale nevěděl jsem, jestli mám v trestním rejstříku stále zapsán hřích z mládí, kdy jsem sousedce ukradl plech s tvarohovými buchtami, které po vytažení z trouby nechala chladnout na okenním parapetu; skutečně na mě tehdy zavolala policii! Nakonec jsem se rozhodl zůstat a čekat, jak se to celé vyvrbí.

"Pan Irovský!" ozvalo se od stolu, když od něj odcházel předchozí uchazeč o práci. Vstal jsem, protáhl se kolem několika párů nohou chlápků sedících vedle mě a uličkou se dostal až k židli stojící před stolem, naproti níž seděla pětatřicítka se svým kolegou.
"Dobrý den," pozdravil jsem.
"Posaďte, se, prosím. Máte s sebou životopis?" Vytáhl jsem z papírové obálky pár archů bílého papíru s vytištěným obsahem mých osobních údajů i pracovních zkušeností. Oba dva si papíry vzájemně předávali a dlouze pročítali.
"Máte tu toho o sobě napsaného nějak moc. Prodavač, prodavač, skladník, manipulant, externí redaktor, operátor výroby, korektor článků a copywriter, pomocná síla v kuchyni, prodavač, opět redaktor... Vždyť jen to, kde a jak jste pracoval, máte rozepsané na celé dvě ,Á čtverkyʻ! Pánovi před vámi se všechno vešlo na pár řádků," kroutil nechápavě hlavou chlápek se šedivými vlasy. Na pár řádků? Je mi to jasné:

Pracovní zkušenosti:
1976 - dodnes ... Doma pro bolest zad

"Mám rád v životě rozmanitost," odpověděl jsem.
"Vzdělání. Maturita. Dokonce jste i studoval učitelství na vysoké škole. Proč jste ho nedodělal?"
"Cítil jsem, že coby prodavač, umývač nádobí, roznašeč letáků nebo uklizeč velkoskladů najdu větší uplatnění."
"Vy nás jen taháte za nos, viďte..."
"To bych si nedovolil." Chlápek i kolegyně pročítali životopis dál.
"Zájmy. Psaní knih. Zajímavé. Kolik jste už toho napsal?" zeptala se pro změnu ona.
"Po náboru vám to rád povím u šálku čaje," zkusil jsem to.
Vykulila na mě oči. "To zřejmě neklapne, pane Irovský," zašeptala lehce pohrdavým tónem. Zřejmě si všimla fleku od jogurtu na kalhotách a to rozhodlo.
"Dívám se na ten váš životopis a říkám si, co u nás vlastně děláte? Vždyť vy máte daleko na víc, než je uklizeč v nějakém skladu! Nebo umývač nádobí, jak zde máte psáno! Proč tedy máte zájem zrovna o námi nabízenou práci?" přerušil následné ticho šedovlasý kolega.
"Já o ni zájem nemám," šokoval jsem oba svou odpovědí.
"Ne? Tak proč teď sedíte naproti nás?"
"Moje poradkyně pro povolání mi vypsala pozvánku. Účast zde je povinná, a abych nebyl vyřazený z evidence, prostě jsem musel dojít."
"To je hezké, že jste tak upřímný. Ale co kdybychom vám to místo opravdu nabídli? Víte o tom, že pokud ho odmítnete, budete vyřazen i tak?"
"To vím."
"A?"
"Co k tomu mám dodat... už jsem vám vše řekl. Bude teď na vás, jestli mou situaci pochopíte, a jak jste zmínil, dáte mi šanci najít si nějakou lepší práci, když na to podle vás mám. Nebo mi hodíte klacek pod nohy, rozhodnete se pro mě, já tu práci odmítnu a vyřazením z evidence přijdu o poslední peníze, které mě každý měsíc drží před pádem na dno."
"A když o ty peníze přijdete, co by se stalo?" zajímalo jej i nadále, za soustředěného pohledu přitom kousajícího do plastového těla propisky s modrou tuhou.
"Asi bych šel spát pod most. Už mám vyhlídnutý jeden speciální. U jeho pilíře je velká travnatá plocha, měl bych tam stan a vedle něj bych si vytvořil malé chráněné ohniště. Kousek od plácku vedou koleje. Mám rád vlaky. Vždycky, když by jel kolem a já si zrovna v kotlíku vařil krysí guláš, mával bych na strojvůdce a on by mi odpovídal houkáním. Přesto... střecha nad hlavou je střecha nad hlavou..."
"Dobře, pane Irovský. Děkujeme za pohovor. Telefonní číslo na vás máme uvedené v životopisu, který si s dovolením necháme. Pokud jste se nepodepsal na seznam všech přítomných na náboru, u dveří jsou archy se jmény. Najděte si to své a přidejte vedle něj svůj autogram, ano? Když už jste ten spisovatel..."
"Dobře."

Pak jsem vstal ze židle, pevně stiskl obě napřažené ruce podané k rozloučení se, prošel opět malou uličkou a zastavil se u stolečku před dveřmi mířícími ven ze sálu. Našel jsem své vytištěné jméno a podepsal se. Všiml jsem si, že tři účastníci náboru se podepsali třemi křížky. Hmm... zřejmě rodina. Všichni stejné příjmení.