Mount of hell (4/4)

8.

Spojení se nezdařilo.
Skolnick řešil dilema. Chtěl hledat cestu pryč a zároveň věděl, že pokud vydá svým vojákům rozkaz jít do záchranné akce, může to být rozkaz, který je pošle na smrt. Jenže pokud nepůjdou oni, nebude mít akce už vůbec žádnou šanci na úspěch. Rozhodl se vydat se na sopku, v duchu si však nadával.
Vyrazili směrem k usedlosti a doufali, že vše stihnou ještě před setměním.
„Máme C4?“ zeptal se Gers Skolnicka.
„Jistě. Co máte v plánu?“
„Vyhodíme peklo do povětří. Tu díru chci nějak zasypat.“
To zaujalo Burnse.
„Víte, že můžete nastartovat další vulkanickou explozi?“
„Nevím. Právě proto vás máme s sebou. Takže říkáte, když se pokusíme tu díru vyhodit do povětří, tak poškádlíme i samotnou sopku?“
„Neustále hrozí nebezpečí. Magma bude ještě kousek pod povrchem a pravděpodobně je sopouch ještě naplněný. Další exploze tak není vůbec vyloučená.“
„Uvidíme, ale tu díru prostě nechci nechat otevřenou.“
Last rest byl před nimi. Plný zatuhlé lávy a krusty pyroklastického proudu.
Naskytl se jim pohled na těla, která dohnal žhavý proud. Jako v dávných Pompejích tu zůstaly lidé v roztodivných pozicích v podobě šedých soch, které ještě před pár dny žily běžný život. Jako by tu zkameněli všichni obyvatelé usedlosti včetně jejich hospodářských zvířat.
„To je naprostá hrůza,“ mumlal nevěřícně Skolnick, když procházeli mezi domy a ze ztuhlé horniny k nim jako by s žádostí o pomoc natahovaly ruce oběti sopečné katastrofy.
„Sopky jsou krásné a zároveň kruté,“ řekl Burns, člověk, jenž tento živel obdivoval.
„Pšt,“ cekl Gers.
„Co se děje?“ zeptal se Skolnick.
„Taky to slyším,“ řekl Nicols a zastavil.
Konečně to slyšeli všichni. Byl to podivný zvuk, jako když něco křupe.
Vojáci pozvedli zbraně.
Zvuk byl stále zřetelnější. Ozýval se všude kolem nich.
Křupání.
„Panebože,“ zděsil se Skolnick.
„No tě prdel,“ ulevil si Gers. Křupala ztuhlá hornina a právě zahlédl, jak se jeden z lidí uvězněný v ní pohnul. Snažil se vymanit z krusty.
Pak se jedna ze soch zvedla a vrhla směrem ke Skolnickovi.
„Střílejte!“ zařval Gers na vojáky a sám začal pálit.
Oživlá kamenná bytost se po zásazích kulek rozsypala na prach.
Pak Skolnick zakřičel bolestí. Gers zahlédl, jak ho jedna z bytostí chytla za nohu a zabořila do ní své prsty. Vystříkla krev. Gers nezaváhal a několika rychlými výstřely bytost rozprášil na prašné nic.
Jenže bytostí se zvedalo ze země čím dál víc a vojáci nestíhali střílet a nabíjet. Jednoho z nich strhly dvě postavy k zemi a zabořili do něj své ruce.
„Poběžte!“ křikl Gers a podpírajíc Skolnicka se snažil pohybovat co nejrychleji pryč z centra dění.
Nicols vytáhl granát a hodil ho mezi několik bytostí. Totéž učinili další vojáci. Zdálo se, že mají vyhráno. Jenže netvoři se stále zvedali ze země, jako by jich bylo nekonečné množství. Jeden z netvorů se zvedl přímo u vojáka, který neměl žádné tušení, že by se přímo před ním mělo nacházet tělo zatuhlé v sopečném materiálu. Zrůda se zvedla z ničeho a jako by samozřejmě s sebou stáhla vojáka kamsi pod úroveň země.
Ostatní se již dostali za usedlost a pokračovali do kopce. Nemrtvé bytosti se jako mávnutím kouzelným proutkem rozpadli během okamžiku.
„To, že se rozpadli, není jen tak, co?“ svěřil se s nepříjemným tušením Gers.
„Určitě v tom něco bude,“ přisvědčil Ben.
Nad nimi se tyčila sopka a průvod démonů stále vedl lidské oběti do jejího nitra. Už byli téměř u díry a mohli mít několik desítek metrů náskok. Jenže část démonů se z kopce rozběhla přímo na Gerse a ostatní.
„Měl jste pravdu, nebylo to jen tak, vědí o nás,“ řekl Nicols.
„Utvořte řadu!“ přikázal Skolnick zbylým vojákům. Zbylo jich jen poslední trojice a dohromady jich na sopku šlo už jen devět.
Proti nim běželi po čtyřech jak hladoví psi démoni. Chiméry veliké jak medvěd. Z tlam jim cákaly sliny a přerostlé zuby se jim dovnitř ani nevešly a tak to vypadalo, že mají huby stále dokořán.
Stříleli.
Házeli granáty.
Čtyři nestvůry se sesunuly mrtvé k zemi. Pátá si došla pro zraněného Skolnicka, jehož poslední slova byla:
„Já nechci!“
Démon velitele překousl vejpůl a v ten okamžik Gers vypálil hned tři kulky do odporné zvířecí hlavy, která následně explodovala v rudou spršku hnusu.
Další démon mávnutím tlapy utrhl hlavu vojákovi, který nestihl přebít. Jeho dva kamarádi ho však pomstili, když vystříleli zbytek střeliva do netvora.
Pak mohli všichni pokračovat směrem k díře. Vojáci bez nábojů, ostatní už jen s minimem. Připadali si jak sebevražedný oddíl.
„Ale jsme styloví. Místo abysme nechali naše duše do pekla jít po smrti, ušetříme peklu námahu a jdeme do něj už zaživa,“ řekl vychloubačně Gers. Nikdo však neměl náladu. Byli téměř u cíle, který pro ně mohl znamenat smrt.

Pod nohama cítili horko. Země jako by žhnula. Šli s vědomým, že nepříliš hluboko pod nimi se nachází žhavé magma. Nebo samotné peklo.
I když pospíchali, démony vedoucí nebohé lidi vstříc peklu nedostihli. Pár desítek metrů před nimi zmizel průvod v díře.
„Hejbněte kostrou!“ zařval Gers. Chtěl ty lidi zachránit stůj co stůj.
Dosáhly hrany díry. Když u ní stáli, zdála se obrovská. Dovnitř by proletělo menší letadlo.
„Do hajzlu,“ povzdechl Nicols.
„To je...,“ nedořekl Ben.
„…strašlivý,“ dokončil Burns.
Hleděli do pekla. Do nekonečné hluboké spirály, která už jen při pohledu do ní, vnucovala myšlenku skočit dolů.
Díra vedla prudce dolů kamsi až do nedohledna.
Obvod díry lemovalo schodiště, které vedlo až do ztracena a dělalo dojem spirály.
„DNA,“ zamumlal Burns.
„Cože?“ zeptal se Nicols.
„Má pravdu. Spirála života,“ řekl Gers.
„A smrti,“ dodal opět Burns.
Nikdo z nich nedokázal odtrhnout oči od toho výjevu, který působil fascinujícím a zároveň děsivým dojmem.
Jeden z vojáků skočil do díry. Gers cítil také chuť skočit.
Schodiště jako by bylo z organického materiálu a cesta dolů se podobala putování kamsi do středu mohutného organismu.
„Je to jen žíla,“ říkal potichu.
„A démoni jsou krvinky,“ dodal Burns.
„A co jsou lidé?“ zeptal se Nicols.
„Živiny,“ řekl opět Gers.
Démoni vedli obyvatele okolních měst po schodišti vstříc peklu. Lidé se nebránili. Možná byli omámení, ale nikdo se nevzpíral ani trochu.
„Musíme něco dělat,“ řekl Gers, protože už stály nad dírou několik desítek vteřin a démoni vedli své oběti stále níž a níž.
Burns, Ben, Nicols i zbylý voják hleděli dolů. Jako by něco poslouchali. Gers to slyšel také. Naříkání, křik, ale také volání. Volání či spíše pozvání aby šli dolů, aby se nebránili. Cosi jim slibovalo věčný život v srdci Země. Gers ale dokázal odolat.
„Musíme se zatraceně pohnout!“ zavelel a Nicols na něj pohleděl.
V jeho očích se cosi měnilo. Zorničky se zvětšovaly a černota zaplavovala Nicolsovo bělmo. Gers dotekem zkontroloval zbraň a byl připraven ji vytáhnout.
Nicols se pousmál.
„Já ty lidi přišel zachránit,“ říkal chraplavým hlasem.“ A vy mi to nepřekazíte!“
Gers chtěl zakřičet otázku, ale místo toho udiveně sledoval vteřinový okamžik, kdy Nicols vrazil ukazováček a prostředníček Burnsovi do očí, a již mrtvého ho shodil do jámy. Gers vytahoval zbraň, Nicols odstrčil překvapeného Bena a vrhnul se na Gerse. Ten však vystřelil dřív, než se k němu jeho, ještě před pár minutami, kolega dostal. Zasáhl Nicolse do hrudi a zároveň poodskočil. Následoval druhý výstřel, tentokrát do rozšklebené tváře, chlapa, jehož duše se zmocnilo peklo. V tu chvíli měl již černé bělmo a tvář posetou černými skvrnami. Stával se z něho démon. Kulka však zničila jeho změněný obličej a Nicolsovo tělo přepadlo kamsi do hloubi pekla. Jeho tělo několikrát narazilo do stěny jámy a dokonce i srazilo dva démony vedoucí oběti směrem dolů.
Gers popošel k Benovi, který byl stále otřesen a klečel na zemi. Gers mu podal ruku, ale když se na něj Ben podíval, ruku zase bleskově stáhl.
„Zastřel mě! Hned!“ zařval k němu zoufale klečící Ben. Tvář mu zčernala stejně jak Nicolsovi.
„No tak! Teee…!“
Gers stiskl spoušť a Benovo čelo explodovalo.
Na Gerse se díval už jen vyděšený zbývající voják. Měl v očích všechen strach světa a klepal se.
„No tak, ty jsi ještě normální, ne?“
„A...ano, p...pane.“
„Tak super, je to na nás dvou.“
„C…co?“
„Zničení pekla.“

Gers věděl, že nemají moc možností co udělat. Jedna z nich byla vzít nohy na ramena a utíkat směrem od sopky pryč. Jenže on byl připraven udělat vše pro to, aby tuhle díru do pekla nějak zničil. Měl několik C4 a voják s ním také. Navrch několik granátů. Netušil, zda to bude stačit, ale zkusit to musí. Lidi, které démoni vedli schod po schodu stále níž a níž už byli velmi daleko a cestou k nim by museli porazit desítky netvorů. A na to už neměli náboje ani síly. Ztratili je a nedokázali zachránit, Gers to bral jako své selhání. Tedy ne jen své, ale i armády. Celá tahle výprava byla jen zoufalým nepromyšleným činem.
„Jsi připravenej?“
„N…na co?“
„Na co asi? Na akci. Na smrt.“
Hrůza ve vojákových očích byla ohromná, ale Gers v nich viděl i odvahu. Tenhle mladík byl v hloubi duše tvrdej chlap.
„N…nechci umřít.“
„To nikdo vojáku. Máme C4. Půjdeme po schodech dolů tam, kam až se dostaneme, než nás…“
„Z…zabijí.“
„Jo, asi tak. Zkusím ty nálože umístit prostě co nejníž. Jednu dáme pět metrů po okraj díry, další zas o pět metrů níž a tak dál. Snad to bude stačit, aby to byl pořádnej výbuch, který ty hajzly pošle…“
„Do p…pekla.“
„Do prdele. V pekle už jsme. Jdeme se prostřílet kam, až to půjde. Všechno jasný?“
Voják se na Gerse smutně podíval:
„Ch…chtěl jsem s…strašně vidět svou Moniku…a…a rodiče.“
„To věřím, chlape, ale tohle je nezbytné. Tak pojď bezejmenný vojáku.“

Gers nikdy necítil takové napětí. Adrenalin mu zalil všechny žíly a on se dostal do bojového tranzu. Téměř s každým metrem se je snažil zastavit nějaký démon. Zastřelili ho, a když jich bylo víc najednou, hodil voják mezi ně granát. Sestupovali níž a níž. C4 se jim dařilo umístit na stěnu díry a byli blíž a blíž svému konci.
Náboje ubývali, granáty došly, ale démonů přibývalo. Podařilo se jim dostat čtyřicet metrů pod okraj jámy. Gers pažbou mlátil do stěny, zatímco voják ho kryl. Do malého otvoru, který vymlátil, umístil svou poslední nálož. Voják měl u sebe ještě jednu. Najednou se podíval na Gerse:
„Vraťte se nahoru. Já to dodělám.“
Gers chtěl odporovat, ale mladík se rozběhl směrem dolů. Démoni se seběhli všude kolem něj, ale on přesto běžel dál. Gers se tedy rozběhl opačným směrem.
Slyšel vojákovu střelbu a snažil se brát schody po dvou. Pak střelba utichla. To znamenalo, že vojáka zabili. Donesl nálož však níž, než by si myslel Gers, že dokáží.
Bude šest C4 stačit? Jsou umístěné tak, že zapříčiní zhroucení jámy do sebe a tím i její zasypání? Gers nad tím přemýšlel, zatímco utíkal nahoru. Byl na pokraji sil, navíc jakmile démoni ukončili život obětavého vojáka, vydali se za Gersem.
Zatímco lezli po stěně jámy, jemu chybělo už jen pár metrů. Slyšel jejich řev. Blížili se a on sípal únavou. Konečně poslední schod a krok ven z díry.
Chybělo jim jen několik málo metrů, když Gers zmáčkl tlačítko a odpálil nálože. Nebyl dostatečně daleko a tak ho tlaková vlna výbuchu vynesla do vzduchu a odhodila směrem dolů z kopce. Po něm se bezvládně kutálel až dolů. Už nevnímal, že výbuch rozpoutal kolaps Mount of hell. Kráter se zhroutil sám do sebe a láva vytekla na opačnou stranu hory, než ležel Gers. Díra do pekla zanikla, místo toho se na Mount of hell vznikla kaldera o průměru dvou kilometrů. Sopka přišla o svou výšku a zcela změnila svůj tvar. Za pár dní z ní přestala vytékat láva a i uvnitř kaldery začala tuhnout. Mount of hell se odebírala ke spánku.

O třicet let později:

Gers stál na balkóně v nejvyšším patře hotelu v Arden city. Přímo před ním stála Mount of hell. Byla jiná, než si ji pamatoval. Její svah i okolí pokrývala pole anebo stromy. Krajina zářila zelení. Pole vykazovala skvělou úrodu a život pod sopkou byl spokojený. Gers si pamatoval okolí zalité lávou a zasypané sopečným popelem. Před očima měl démony a lidi jimi posedlé. Když přežil, pokračoval v práci pro FBI. Do hlášení tenkrát napsal, co zažil. Všechno. FBi případ uložila mezi Akta X, protože zprávu nemohla použít jako oficiální. Vědomí, že existuje skutečné peklo a pod nohama občanů se pohybují démoni, by otřáslo celou společností.
Gers hleděl na tu krásu před sebou a byl spokojený. Sopka zničila spoustu živého, ale na oplátku nabídla úrodnou půdu. Koloběh byl uzavřen. Ze smrti povstal nový život. Dokud se sopka opět neprobudí.