Rozhovor cynika s romantičkou

C: Můžu tě o něco poprosit? Ještě jednou mi řekni celej ten příběh, ať se pobavím. A Tobě to třeba taky už konečně dojde. Sakra, kdybych tohle někde četl, řeknu si - sračka, to se přece nemůže nikomu stát. Přísahám ti, že bych si domluvil osobní setkání s autorem tohoto nesmyslného příběhu a do očí bych mu vynadal za to, jak lidi vodí za nos. Ale když tě tu tak vidím, tak trapně zkroušenou v rohu, nejde tomu nevěřit. Tak tě prosím, ještě jednou povídej.
R: Achjo, seš zlej. Taky bych asi vlastnímu příběhu nevěřila, kdyby mi ho někdo vyprávěl. Nic podobného jsem nikdy před tím v životě nezažila. Když jsem do toho šla, netušila jsem, jak moc to se mnou zamává. Jak jen začít? Stejně bych ti nejdřív chtěla říct, proč si myslím, že si zasloužím to, jak jsem na Nový rok dopadla.
C: Nééé. Nauč se brečet potichu. Mě zajímá ten konkrétní den. Silvestr. Den, kdy i seriózní televizní kanály odvysílají něco recesivního a udělají si z různých věcí srandu a v den, kdy i ty sis chtěla udělat i ty srandu z milostných vztahů a ze života. Lepší den sis prostě vybrat nemohla a vlastně protějšek sis zvolila taky výborně, protože už nemáš příležitost se s ním o tom všem pobavit osobně. Hele ber to tak, že každá mince má dvě strany, ty vidíš jen tu jednu. Ten krásnej život, co byste spolu mohli vést. Ale ruku na srdce. Kolikrát už ses takhle trapně zamilovala a dopadlo to většinou katastrofálně.
R: Dobře vím, kam tím směřuješ. Hodně lidé jsem zklamala, neměla bych po nikom, zrovna já žádat, aby mne miloval. A už vůbec ne za těchto zvláštních okolností. Ale chápeš to? S těmi všemi kluky, co tu okolo mne poslední tři roky byli, jsem si vůbec nerozuměla. Já jsem si uvědomovala, že je asi zraním, ale zkusila jsem to. Věřila jsem, že začnu zase milovat. Ale prostě ne, nebylo to tam.
C: Jo a tak si myslíš, že v tomhle fake vztahu, na kterým jste se domluvili, včetně jeho následného rozchodu, ta láska je? Proboha živýho. Prosím tě, radši mi už pověz ten příběh.
R: No tak dobře. Seznámili jsme se před rokem a půl na párty. Od té doby jsme se už neviděli. Já jsem poté jezdila po mejdanech s jeho kamarády, se kterými jsem se ten den seznámila také. On s nimi za tu dobu na párty, kam jsem jezdila já, nejel. Ale vždycky jsem se po něm ptala. A tak jsem rozhodla, že se podívám jednoho dne já za nimi, do jejich kraje. Několikrát jsem to během roku odložila, ale letos jsem ho na Silvestra svou návštěvou překvapila…
C: Zatím docela nuda.
R: Počkej! Já jsem tě jen chtěla uvést do příběhu.
C: Já vím, že se v tom vyžíváš ráda, ale víš co si o tom myslím.
R: Nedokážu se vyrovnat s tím, že to skončilo tak rychle, jak začalo.
C: Já nechápu, že pořád nerozumíš tomu, že byla jen hra.
R: Tak dobře, pokračuji. Přijela jsem k němu domů s kámošem, s kterým jsem, a ještě s pár dalšími lidmi, trávila včerejší den. Seděli jsme u něj na pohodlným gauči, já jsem si pak hověla se psem a kočkou na zemi na dece. A on se vždycky na mě podíval a usmál se. Jooo, to bylo krásný. Při vzpomínce blednu. Achjo, co když už nikoho lepšího v životě nepotkám?
C: Prosimtě…vzpomeň si, kolikrát už sis tuhle otázku pokládala… Lehce nabyl, lehce pozbyl - nebuď debil.
R: Ty mě dokážeš vždycky pobavit. A máš pravdu. Jenže kolikrát jsem si s někým, s kým jsem začala chodit, takhle rozuměla?
C: Myslím, že s každým.
R: Tak to ne. I když, teď si vlastně říkám, co jsem měla s těma klukama společnýho. Vím, co jsem měla společnýho s jedním, se kterým jsem chodila dva roky a byla jsem mu i věrná. Vidíš to, je to plus mínus přesně tři roky, co jsem ho nechala jít…
C: No vidíš. A jak myslíš, že by dopadlo tohle?
R: Nejspíš by mi zase jeblo v palici a vykašlala bych se na něj. Hmm… Proto i když na něj myslím ve dne, když jsem vzhůru, i v noci, když spím a zdá se mi o něm, tak vím, že bude lepší, když ho nechám být. Protože jakmile ho ukecám, aby to se mnou zkusil, začnu být zodpovědná za své city a hlavně za náš vztah. Takhle ne, takto jen miluji a nechci za to nic. Nebo jasně že chci, ale pro jeho dobro to chtít nebudu. I když mu vlastně nedávám pokoj na tom pitomým fejzbuku ani na chvíli. Měla bych se na to už vysrat.
C: Seš jak děcko. A on to ví.
R: I já to vím. A víš, co je nejhorší? Že jsem mu v ten den, kdy jsme si povídali o všem možném a skoro ve všem jsme se shodli… sakra, zase vidím, jak ho doplňuju a on mě… tak jsem mu přiznala, jaká jsem bejvala děvka. Takže možná kvůli mé upřímnosti by mi určitě ve vztahu třeba ani nevěřil.
C: Tak asi máš bejt ještě sama. Vždyť sis naplánovala takovejch aktivit na rok 2018 a chceš to zkazit nějakým vztahem s někým, kdo žije sto kiláků od tebe?
R: Jo, ta vzdálenost je na nic. Ale stejně v práci chci dát výpověď a od táty se můžu odstěhovat ze dne na den, a popřípadě se tam zase také vrátit. Tak proč za ním neodjet?
C: Jasně, do míst, kde znáš tři lidi a ani nevíš, co bys tam dělala.
R: Jo, třeba to ale potřebuju se už odříznout od tohoto místa, kde skoro pětadvacet let přebývám a jít do nového prostředí, do dobrodružného neznáma, kde mě možná nečeká nic nového a možná mě tam čeká něco pěkného a zajímavého.
C: Ježiš, ty mi připomínáš tvou mámu, když se s tátou po dvaceti letech rozvedla a rozhodla se jet do neznáma a přitom tys byla ta, kdo jí upozornil na všechny rizika, která se jí stala osudnými a sama teď chceš udělat něco podobného?
R: Jenže já nemám žádný závazky.
C: No, dobře. Tak mu to navrhni, ty hrdinko… A radši pokračuj v tom stým love story. Třeba ti už při tom konečně dojde, jaká je to blbost a dáš s tím pokoj.
R: No a jak jsme se tak všemožně o všem bavili, tak jsem řekla, že jsem ráda za svůj letošní single-stav … Ajjj, a teď už mě to zase začíná bolet. Tak tedy on…sakra, neměla jsem na to kejvnout… on mi navrhl, že můžu do půlnoci chodit s ním. Že paak pojedem na byt za jeho kámošema, tam budeme spolu do půlnoci mít krásnej novej vztah a po půlnoci mu dám kopačky. Tak jak už jsem dala za život kopačky klukům dvěma. On měl být třetí.
C: Ty vole, tak ty někoho vidíš podruhý v životě a ještě k tomu po půl roce a nepochopíš srandu.
R: Mě se to prvně líbilo. Jsem královna recese. Sama nechápu, co se pak ve mně hnulo. Začali jsme tedy spolu okolo deváté večer chodit. To mě i zvedlo z deky, protože pes i kočka byli už dávno venku. A tak jsem ho chytla za ruku, kámoš nám udělal společnou fotku a začali jsme si říkat, jak se milujeme. Bylo to zajímavé, vždyť já jsem tohle za celej svůj dosavadní život neřekla pomalu žádnýmu klukovi. A tak jsme si vyznávali lásku navzájem. Byla to zvláštní sranda.
C: Jo, ještě pořád to zní normálně. Už se nemůžu dočkat na tu fázi, jak se do něj zamiluješ doopravdy. To je tak padlý na hlavu, že to každej chce slyšet ještě jednou.
R: Jo, ty se tím bavíš. Ale já už s tím tejden žiju a nemůžu se toho zbavit. Přitom si pořád říkám, že to přece mělo odeznít. Jestli v tomto případě platí: jak na novej rok, tak po celej rok, tak to tady rovnou balím. Ještě chvíli a zavolám snad na Linku důvěry.
C: Spíš zavolej na kopeček, jestli tam nemají pro tebe volný lůžko, nejlépe ihned a na co nejdelší dobu. Já jim klidně potvrdím, že seš speciální případ.
R: Haha, je vidět, žes nikdy asi nikoho pořádně nemiloval.
C: A ty snad jo? Žiješ v nějaký iluzi. Co žes to letos vlastně chtěla, přihlášit se na hereckej kurz, že jo? Prosím tě, tak to nedělej, ztotožníš se s první postavou, kterou budeš hrát a zblázníš se nadobro. Podívej se, on už na to třeba dávno zapomněl a dál žije svým životem a tobě to radím taky. Nebo ti z toho fakt jebne.
R: Ne, to neříkej. Teď už nemám ani sílu ti ten příběh dopovědět… Tak napsal zprávu několika kámošům, že přijede s miláčkem. Hele kdyby se mnou chodil doopravdy, asi by mi přišlo fakt nechutný, takový oslovení prostě nemám ráda. Vůbec nějaký lásko, zlato,… ale v tý hře jsem schválně chtěla vymyslet co nejmilejší a nejdementější oslovení a používala jsem ho ráda.
C: A o mě říkáš, že jsem cynik? A tady tvrdíš, jak ti přijde dementní někomu říkat miláčku.
R: No to je. Žádný chybíš mi a miluju tě nechci ve svým životě slyšet.
C: tak jak je možný, žes tomu ve hře tak propadla?
R: možná proto, že jsme oba věděli, že je to prostě jen sranda.
C: tak se zasměj a už přestaň zkuhrat. Dopověz mi storku a už se na to vyser.
R: Tak jsme společně ruku v ruce přišlo na návštěvu co cizího bytu a u stolu jsme pili drinky. Kamarádi se občas na něco zeptali a já jsem tvrdila, že on je láska mýho života. Oba jsme se vždycky na sebe podívali a smáli se tomu. A tak jsem pila a pila a najednou mi došlo, že se blíží půlnoc a já budu muset rozplést naše ruce, naposled ho políbit a rozejít se s ním. Šli jsme si promluvit do pokoje, kde jsme byli sami. Tam už jsem trošku vypadávala z reality.Dali jsme cígo a já jsem mu musela říct, že nemám na to, abych se s ním rozešla. Smál se a já jsem věděla, že začínám být trapná, protože jsme si u něj doma nacvičovali i rozchod a já jsem se nemohla dočkat, až to všechno uskutečníme. Až padne půlnoc a my na sebe začneme venku ječet. Jenže teď jsem skoro brečela. Musím se tomu fakt smát. Aspoň jsem chtěla, aby mě naposled pořádně políbil.
C. Moje milé Bravíčko. Ty bys všechny ty příběhy mladejch buchet přebila.
R: Hm. No tak dobře. Nebudu to už víc rozmazávat. Prostě jsem pak vytuhla. On mě ještě budil, páč byl přece Silvestr, ale já jsem nebyla schopná mluvit, natož chodit. Jen jsem slyšela zvenku ohňostroj, ale nezmohla jsem se na nic. A pak jsem usnula a spala až do rána.
C: Bože, tak ty někam jedeš do cizího města, zahraješ si hru na vztah a pak jim tam o Silvestra před půlnoci vytuhneš. Hele tohle je na nějakou cenu.
R: Ne, spíš to, co jsem udělala nemělo žádnou cenu. Ráno se vzbudím v pokoji na gauči, s kocovinou jak blázen. Napsala jsem mu smsku, jestli je doma. Ještě mě oslovil zlato, když mi odepsal, že je. A tak jsem psala kámošovi, co bydlí kousek, že mě tu musí vyzvednout. Už jsem viděla, jak tady zkejsnu do odpoledne, ake co řeknu těm cizím lidem v bytě, kde jsem se sama v malé místnosti na gauči právě vzbudila?
C: Já bych se hambou propadl, to ti teda řeknu.
R: No a co myslíš, že já. Naštěstí všichni spali v jiných pokojích, občas někdo chodil na záchod na malou, velkou i zvracet. No, jakmile mi kámoš napsal, že mě za 5 minut vyzvedne, nevěřila jsem vlastnímu štěstí, potichu jsem se sbalila vypadla, abych nikoho nepotkala a venku jsem počkala na lavičce, kde mě vyzvedl. Šli jsme k němu dom, s láskou svýho života jsme si ještě vyměnili pár smsek. Oni byli ještě na diskotéce. A pak mi psal, že jsem jeho nejlepší ex a zas ze srandy, že brečí ještě teď. Achjo, on se se mnou možná rozešel, ale já s ním ne.
C: to máš za to, žes machrovala, jak dáváš o silvestra klukům kopačky. Tak teď víš, jak se cejtili. Nic moc, co?


R: No, na nic. Mě bylo blbě jak koňovi, už jsem se viděla doma. Snažila jsem se v ten den ještě pochopit, že je konec a že to tak přece bylo předem domluvený. A tak jsem složitě docestovala dom. No to taky bylo terno, ale o tom jindy. A doma jsem našla na fejzbuku od něj naší společnou fotku. Hned jsem jí uložila a mám jí na počítači jako pozadí. Myslela jsem, že se z toho vyspím, ale už to trvá skoro týden. A tak mu každou chvíli píšu nějaký srdceryvný vzkazy, on se chytá, ale není z toho asi tak hotovej jak já. Hele dokonce jsem si doma udělala koláž z jízdenek a mezi ně jsem nalepila tu naší společnou fotku s daty 31. 12. 2017 – 1. 1. 2018, tedy obdobím, kdy jsme spolu chodili. Já jsem fakt magor, co?
C: Hlavně mu to neposílej, nebo už tě nebude chtít vidět vůbec nikdy v životě. A nechalas mu aspoň něco na památku?
R: No vidíš, to bych zapomněla. Nechala. Dneska mi posílal fotku mojí naušnice s mickey mousem, ale jelikož jsem tam ztratila obě, tak jsem mu jí nechala na památku. Přijal to s možná předstíraným, ale zájmem. A já mám zas od něj mobil. Dneska jsem si na něj chtěla koupit nabíječku, ale vysmáli se mi, že už je to starší typ a že mám smůlu. No, tak ho mám vystavenej na počítačovým stole.
C: Zazvonil zvonec?
R: Jojo, pohádky je konec.
C: A co teď?
R: Teď si dáme Deli. Čekám, až mě přejde ta trapná posedlost.Možná je to láska mýho života. Možná se mě bojí věřit po tom, co jsem mu řekla. Možná že jsem se do něj tak moc chtěla zamilovat, abych byla důvěryhodná před ostatníma, až jsem samu sebe zfanatizovala… No, mohlo mu bejt jasný hned první den, co jsme se na mejdanu nějakým, pro mě už nevybavitelným způsobem, seznámili, že když mi půjčí policejní bundu, že se mě jen tak snadno nezbaví. Na to všechno jsme o Silvestra zavzpomínali. I na to, jak mě pozval na drink a pak ze srandy řekl, že si to budu muset odpracovat, a já mu odevzdaně odpověděla: „No, tak jo.“ A on se smál. Tím stejným smíchem jako před pár dny. Achjo, hrozný hlášky padaly, ostatní jen čuměli a my se hrozně bavili. A co teď? Vysrala bych se zfleku na všechny, abych mohla být s ním.
C: Bože, co jsem ti říkal? Prosím tě, tak mi ještě jednou řekni celej ten příběh, ať se pobavím, a aby to hlavně i tobě celý došlo.