Všivákov
Ve vsi zvané Všivákov se objevily vši a protože se jedná o zakletí, je povolán slavný čaroděj, který ale odhaluje, že na tomto místě není tak úplně všechno v pořádku, jak by se mohlo na první pohled zdát
» autor: ostravak30 |
Červen již byl v plném proudu a teploty tomu odpovídaly. Přestože mnohdy dosahovaly ke třicítkám, poutníky se to na cestách jen hemžilo. Obchodníci s kdečím jezdili na trhy, jarmarky nebo poutě, mniši šířili svou víru, rytíři hledali obludy, které by sužovaly kraj anebo zakleté princezny čekající na vysvobození a všelijací jiní lidé putovali sem a tam. Na cestách zkrátka bylo rušno.
Kdybyste se kohokoli zeptali na kvalitu počasí, jistě by nebyl spokojen. Cestovatelé nebyli nikdy spokojeni. Ať už cestovali z jedné vesnice do druhé nebo z jednoho konce království do druhého, s vakem na zádech nebo naloženým vozem, sami nebo v hlučné skupině, počasí se jim nikdy nezavděčilo. Buď bylo moc horko, nebo moc pršelo, nebo moc padaly kroupy, také mohlo být moc zima a zkrátka všeho bylo moc, a když se počasí změnilo a nastalo přesně opačné od toho, na které si cestovatelé stěžovali, spokojenost jim vydržela maximálně pár hodin do nové stížnosti.
Ať cestoval někdo z donucení nebo z vlastního rozhodnutí, většinou z toho nebyl nadšený. A proč vlastně? Představa spánku někde v hlubokém lese, kde vás koušou mravenci, komáři a hrozí vám, že vás sežere vlk, není zrovna lákavá. V zimě to navíc znamená udržovat oheň. A co teprve lovit si potravu. Pokud nemáte buňky střelit pěknou srnu, když na vás kouká černýma očkama nebo vykuchat pstruha, musíte mít štěstí a narazit na hostinec, kde se dodržují alespoň základní hygienické zvyky, jinak vám naservírují jídlo, které zvláště v létě mohlo být nepříliš kvalitně skladováno, a tudíž zapáchalo, nebo se v něm nacházely červy či chutnalo, jako byste jedli štěrk s pískem polévaný průměrnou omáčkou. Hospodští zkrátka hřešili na to, že takový pocestný má hlad a je znavený cestou a tudíž jídlem zmíněné kvality nepohrdne a také mu nebude vadit pelech s blechami a dalšími šesti statnými chlapy, kteří celý den strávili v jedněch botách.
Byli samozřejmě i výjimky mezi hostinci, a pokud se takový skutečně objevil, pověst o něm se velmi rychle rozšířila. Mělo to ale i své nevýhody. Kupříkladu byl stále plný a tak se horší hostinští i v nejbližším okolí rozhodně nemuseli bát o úbytek zákazníků. Navíc, takový čistší a chutnější zájezdní hostinec něco stál a ne každý si ho mohl dovolit.
Cestování zkrátka nebylo tou nejpříjemnější formou trávení času a jen málokdo si jej vybral dobrovolně. Přesto byla ještě celá řada poutníků, kteří chodili od města k městu a od vesnice k vesnici. Přes všechny nesporné nevýhody putování byly i jisté výhody, které, ač jich bylo jen pár, převážili u těchto jedinců všechny zápory natolik, že věnovali tomuto druhu života celé desítky let. Nejzásadnější bylo, že si mohli čas organizovat sami. Žádné brzké ranní vstávání na pole a tvrdá dřina do úmoru. A vlastně vůbec žádná dřina. Práci obecně se mohli takoví poutníci věnovat, jen když se jim nedařilo dlouho nic ulovit, hlad jim tudíž svíral žaludek či počasí bylo tak nevlídné, že přespávat venku by bylo čirým hazardem se zdravím. V takových případech se vždycky objevil někdo, kdo potřeboval pomoc. Sedláci na poli, hostinský v kuchyni nebo dřevorubec v lese. A vždycky existovala ještě malá šance, že se někde objeví království se zakletou princeznou, jejíž vysvobození nebude životu nebezpečné či na jedné ze svých cest objeví poklad.
Dva mladí muži, kteří cestovali v tomhle parnu, ale podnikali cestu rádi. Právě kvůli výše zmíněným důvodům. Zatímco jejich přátelé a rodinní příslušníci už několik hodin dřeli na poli a v lese, oni se povalovali v trávě a chladili si nohy v potůčku. Nic nemuseli. Vlastně něco přece jen. Byli vysláni starostou města, aby přivedli jednoho čaroděje. Ale všichni věděli, že oříšek je už jen takového čaroděje najít. I když znáte jeho přesnou adresu, vůbec se na ní nemusí nacházet. Může být kupříkladu na nějaké výpravě a z té se vrátit až za týdny, ne-li měsíce. Dále pak může být dávno přestěhovaný, či se může před světem záměrně ukrývat. Pokud se vám přece jen podaří ho najít, další zapeklitou věcí k rozlousknutí je ho přesvědčit, aby se s vámi kamkoli vydal. Cestování obecně čarodějové moc v lásce nemají, právě kvůli výše uvedeným důvodům. Navíc ne každému chtějí pomáhat. Ale když překonáte i tento problém, je před vámi poslední a možná i nejsložitější věc. Zaplatit. Čarodějové bývají drazí a rozhodně nesnáší smlouvání o ceně. A každý rozumný člověk si takové smlouvání odpustí, protože pokud čaroděje rozčílí, může také skončit někde jako tvarůžek, žába nebo kolo od vozu a klidně i páté.
Tohle všechno ti dva mladí muži věděli a věděli to také ti, kteří je sem vyslali. A proto teď leželi v trávě, kotníky si chladili v potoce a nikam nespěchali. Ač je starosta nabádal, aby se vrátili co možná nejrychleji, oni si hodlali řádně odpočinout a brali to jako dovolenou, kterou nikdy nemají. Přestože k čarodějovu sídlu vedla z vesnice přímá cesta, oni jeli na svých koních oklikou. Nejraději by stejnou cestou jeli i zpátky, ale to už byl risk. Tak za prvé, čaroděj mohl cestu znát a tak by mu bylo divné, proč se trmácí na okolo a jak známo, čarodějové neradi cestují a tudíž to chtějí mít co nejdřív za sebou a ne aby si cestu prodlužovali, a za druhé mohl klidně od někoho z vesnice padnout dotaz na způsob cesty a pak by záměrné zdržování vylezlo na povrch.
A tak si mladíci usmyslili, že si volna užijí alespoň po cestě za čarodějem. Jeli pomalu, ač by jejich zdatní koně zvládli rychlejší jízdu, často zastavovali z nejrůznějších důvodů a schválně se vydávali neznámými cestičkami třeba i hluboko do lesa a pak se stejně klidně zase vraceli zpět na hlavní cestu.
Nyní měli po obědě jednu ze svých mnoha přestávek. Slunce svítilo a oba se momentálně nacházeli v říši snů. Leželi kousek od rušné cesty, takže si jich všímali pocestní, obchodníci a vůbec každý, kdo šel zrovna okolo. Svět je ale plný náhod a jedna taková potkala i tyhle dva.
Jednomu se zdálo o krásné Lucii, dceři největšího sedláka, na níž si ale dělali zálusk i další mládenci. Druhému se zase zdálo, že vysvobodil blonďatou princeznu z vysoké věže a ve svém snu se právě nacházel ve stavu vyplácení odměny. Tedy celého království a ruku princezny.
Oba se slastně usmívali, když s nimi někdo zatřásl. Jeden po druhém se rozespale posadili, promnuli si oči a pohlédli na sebe.
„Co je, Josefe?“
„Nevím, Pepo.“
„Ty jsi se mnou zatřásl. Víš, jaký jsem měl krásný sen, Josefe?“
„A co teprve já, Pepo.“
„To jsem s váma zatřásla já,“ ozval se hluboký ženský hlas.
Oba Josefové byli už úplně probraní a tak ten hlas poznali naprosto bezpečně. Rozšířily se jim zorničky, dost hlasitě polkli a otočili se k postavě, která stála nad nimi.
„Tak takhle vy lenoši hledáte čaroděje? Takhle nakládáte s drahocenným časem naší vesnice? My na čaroděje čekáme jako na smilování Boží a vy se tady válíte jako prasata v trávě!“ řvala žena, jejíž rozložitá postava vzbuzovala respekt.
„Ale my hledáme, paní sedláková, viď Josefe?“
„Jistě, že hledáme, Pepo,“ řekli jeden po druhém a oba se zvedali z mírného travnatého svahu, na kterém leželi.
„Tohle je u vás hledání, vy lenoši?“ zařvala manželka největšího sedláka a vrazila nejprve jednomu a pak druhému takovou facku, až zahučeli do potoka.
„Já vám dám, nepřejte si mě, až dorazíte do vsi. A to si pište, že o tom všem ve vesnici řeknu. Máte se na co těšit!“ zahrozila jim ještě pěstí a pokračovala v cestě.
Oba Josefové chvíli čekali ponoření pod vodou, a když se jim zdálo, že velká postava selky zmizela, vynořili se.
„Ještě, že tak, mě už docházel dech.“
„Mě taky. Ale to mi řekni, Pepo, kde se tady vzala?“
„Nevím, Josefe. Asi šla z trhu.“
„Teď budeme mít velký problém, Pepo, až se budeme vracet.“
„A co kdybychom se nevraceli, Josefe? Můžeme se stát poutníky.“
„No já nevím, Pepo. Jak se to dělá? Ty už jsi někdy byl poutníkem?“
Pepa se poškrábal na hlavě a posadil se vedle kamaráda na trávu. „Nebyl, nebyl, Josefe, ale na tom nemůže být nic těžkého. Kolikrát o krátkých letních večerech děd vyprávěl, jak poutníci putují. A putovat snad umíme, ne?“
„No, umíme, Pepo, ale to taky není jenom o putování, že jo. Takhle nám máma navařila a kde bychom tady sehnali holku, co by nám vařila? A co teprve spaní. Doma máme pohodlnou postel, ale spát někde v lese. A v zimě nás hřeje pec, ale kde bychom našli pec, kterou bychom mohli vzít sebou? Taková pec je asi pořádně těžká. Na zádech bychom ji neunesli, povoz nemáme,“ řekl Josef a honem se otočil za sebe, zda na cestě nějaký prázdný není, a když zjistil, že ne, pokračoval, „a v zimě je…zima.“
„Pravdu díš, Josefe. Na peci je v zimě krásně. A když máma dá ke svačině povidlové koláče ještě teplé,“ až z té představy začalo Pepovi kručet v břiše.
„No a to bychom taky mohli potkat lupiče, kteří by nás přepadli. A ty se umíš prát, Pepo?“
„Josefe, asi neumím. Já se jednou popral s Toníkem Chvístálkovic a dostal jsem na budku.“
„No vidíš. A to nepočítám draky, obry a čarodějnice.“
„A to jsme zapomněli ještě na něco, Josefe.“
„Na co, Pepo? Na co jsme zapomněli?“
„Ty umíš lovit? I kdybychom našli kuchařku, která by nám něco uvařila, museli bychom něco ulovit.“
Teď se pro změnu Josef poškrábal na hlavě, pak si promnul bradu. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „Nikdy jsem to nezkoušel, ale to nemůže být tak těžké. Prostě bych vykopal díru a pak čekal, které zvíře do ní spadne.“
„To je pravda, Josefe, „ale taky musíš uvažovat jínáč,“ zaťukal si Pepa na čelo, „každé zvíře má oči a tak by tu díru vidělo a vyhnulo se jí.“
„Ale to já přece vím, Pepo, tu díru bych samozřejmě zakryl. Ale takový zajíc kupříkladu, ten vždycky před něčím utíká a tak musí koukat před sebe, aby do něčeho nenarazil. Ten nemá čas koukat pod sebe. No a ten by tam hupsnul jako nic. A takhle kdybychom chvíli počkali, možná bychom jich pochytali celá stáda.“
Pepa kýval hlavou. „To zní logicky. Ale pak je tady další problém. Ty bys ho, Josefe, dokázal zabít? A stáhnout z něj kůži?“
„Já…já…a ty bys ho nezabil?“
Nastalo ticho. Oba se dívali do tekoucího potůčku a přemýšleli nad celou jejich konverzací a o strastech poutnického povolání.
„Tak nějaké peníze ještě máme,“ nadhodil najednou Josef.
„Máme, ale ty by nám dlouho nevydrželi. Navíc, kdybychom si nechali městské peníze, neříká se tomu náhodou ta…zpověra?“
Josef zakroutil hlavou. „Ne, tomu se říká jinak. Zponevěra. Ale ta nevěra tam je. To je jako, že jsi nevěrný tomu, komu jsi je vzal.“
Následovalo dlouhé ticho. Dvojice dlouze přemýšlela nad výhodami a nevýhodami a oběma se zdálo, že nevýhod je přece jen víc. První, kdo ticho prolomil a vlastně i definitivně uzavřel téma putování k diskuzi, byl Josef.
„Tak se mi zdá, Pepo, že se na poutníky moc nehodíme.“
A protože Pepa souhlasně pokýval hlavou, oba se zvedli a šli ke koním. Jakmile nasedli, začal se Josef podivně ošívat a chvíli to vypadalo, že snad i něco hledá. Když si všiml, že na něj Pepa nechápavě zírá s otevřenou pusou, vysvětlil mu. „Asi jsem ztratil mapu, Pepo.“
„No jo, Josefe, ale jak teď čaroděje najdeme?“
„Budeme se muset asi zeptat.“
A tak mladíci vyjeli po cestě. Čilý ruch ustal, takže ujeli pár desítek minut, než narazili na prvního člověka. Konkrétně se jednalo o stařenu s dlouhými šedivými vlasy v otrhaných hadrech, kterou když oslovili, tak se usmála a na ně vykoukly dva žluté zuby. Dost je vyděsilo, že se i smyslně olízla, než jim odpověděla na jejich otázku.
„Jestli myslíte toho samého, co myslím já, a to určitě myslíte, neboť široko daleko jiný čaroděj není, tak za ním bych vám nedoporučovala vůbec jezdit.“
Josef s Pepou na sebe udiveně pohlédli.
„Ale my pro něj máme práci,“ řekl Josef a Pepa dodal: „Sám náš starosta nás sem vyslal.“
Stařena zaskřehotala a řekla: „Kašlete na něj, koloušci. Já bych pro vás měla něco lepčejšího.“
Následně se opět pokusila zazubit, pakliže se to dalo v jejím případě tak nazvat, a znovu se smyslně olízla. Josef s Pepou se na sebe vyděšeně podívali a raději si ani jeden nepředstavoval, co má babizna na mysli.
„My tam fakt musíme, že Pepo?“
„Jistě, Josefe, to by takhle nešlo. Celá vesnice na nás čeká.“
„Jistě, Pepo, čekají na nás a my spěcháme, abychom tam byli co nejdříve.“
Oba horlivě přikyvovali, když mluvil ten druhý a babizna se jen šklebila.
„No jak myslíte, se mnou byste zažili něco, co jste ještě s nikým nezažili.“
Josef s Pepou se na sebe opět podívali. Bylo vidět, že oba nad tou nabídkou uvažují. To jsou přece ty důvody, proč lidé podnikají výpravy. Aby zažili něco, co ještě nikdy nezažili.
„Nu dobrá, babo, ale co bychom tedy měli zažít?“ zeptal se Josef náhle a usmál se na Pepu vítězně a Pepa s přivřenýma očima obdivně pokýval hlavou.
„Panáčkové, to vám přece nebudu vysvětlovat. Copak nemáte žádné zkušenosti?“
„Nó, máme,“ lhal Pepa, „máme spousty zkušeností.“
„Tak vidíte, pojďte a něco zažijete,“ lákala je znova.
Josef se chytil za bradu a přemýšlel, Pepa učinil totéž, ale přitom se ještě díval do nebes.
„Mám dukátovou chaloupku,“ pokračovala. „Můžete si ji pěkně obrat. Samé zlato a drahé kamení, kam se podíváte.“
To už bylo podstatně lákavější.
„Jedeš babice zlá,“ zařval náhle někdo a stařeně těsně kolem hlavy proletěl kámen. Ta vyjekla a sprintem hodným uznání běžela pryč.
Josef počkal, až k nim muž ve středních letech dojde co nejblíže a pak na něj spustil: „No, pane, co jste to udělal? Ta hodná babička nám nabízela, že zažijeme něco, co jsme ještě nezažili. A my jsme poutníci a putujeme především kvůli zážitkům. A vy nám to takhle zkazíte.“
A než mohl muž cokoli říct, pokračoval Pepa: „Jo a taky nám slíbila zlatou chaloupku, ve které si budeme moct zlato a drahé kamení nalámat.“
„Kluci, vy jste mi ale hlupáci. Copak vám nedošlo, že vás ta baba chce jen zneužít?“
Josef s Pepou se na sebe nechápavě podívali.
„No nejprve by vás znásilnila, pak strčila do klece, vykrmila a sežrala. Nebyli byste první ani poslední. Je to zkrátka baba zlá a úřady jsou na ni krátké. Prý ji nemohou odsoudit, když všichni s ní jdou dobrovolně a nikdy se nenašel nikdo, kdo by na ni něco zlého dosvědčil. To se ví, že ne, když všichni, kteří by tak mohli udělat, jsou už sežraní.“
„Ona vážně jí lidi?“ podivil se Josef.
„To si piš, že jo,“ odpověděl mu muž.
„A co jste to říkal ještě, že by s námi udělala?“
„No, vykrmila,“ odpověděl muž.
„Ne, to předtím,“ vzpomínal Josef na to slovo.
„Strčila do klece?“
„To ještě předtím.“
„Jo, ty myslíš, znásilnila,“ muž se zasmál. „Kluci, vy nevíte, co je to znásilnění?“
Josef se podíval na Pepu a ten zase na něj.
„Pepíku, víš co je to slovo? Já ho tedy nikdy neslyšel a to jsem znalý člověk.“
„No dyť, beztak si ho ten člověk vymyslel. Já už slyšel tolik příběhů od děda, ale nic o znásilnění.“
Muž se jejich hlouposti upřímně smál. „Pánové, kam vy vlastně máte namířeno?“
„My hledáme čaroděje,“ odpověděl ještě trochu dotčeně Pepa.
„A jméno ten čaroděj nemá?“
Oba pokrčili rameny.
„No to je vlastně jedno. Tady v okolí je jen jeden takový. Ale nevím,“ kroutil hlavou muž, „má-li smysl za ním chodit.“
„Je zlý?“ ptal se Josef.
„Zakleje nás?“
„Začaruje?“
„Přemění?“
Chlapci stříleli jednou otázkou za druhou.
„No to je právě ten problém, víte. On docela nerad čaruje. Vlastně je jen jedna věc, kterou dělá rád, ale na to si musíte přijít sami.“
Josef se ušklíbl. „A kterým směrem ho najdeme?“
„Tady odbočte a touhle lesní cestičkou k němu za chvíli dorazíte.“
Když se koně s oběma hochy ztráceli mezi stromy a pod větvemi, muž se usmál. „Škoda, že u toho nebudu, až k němu dorazí. To bude určitě prdel.“
Po pár minutách Josef s Pepou zahlédli na malé mýtince bílý domek. Vlastně to nebyl příliš velký domek. Klasické stavení o čtyřech stěnách, dvou patrech a střeše. Nic navíc a nic méně.
Kluci sesedli, obešli stavení, a když se ujistili, že existuje jen jeden vstup do domu, zabušili na něj. Odpovědí jim bylo jen ticho a zvuky lesní přírody.
„Ty Josefe, ale jsme si jistí, že přece jen nebudeme poutníci? Doma nás čeká průšvih. Selka určitě řekne sedlákovi, že nás viděla povalovat se v trávě.“
„A sedlák to řekne starostovi.“
„A starosta to poví našim rodičům.“
Opět nastalo na chvíli ticho.
„A nejspíš už nebudeme mít možnost vzít si jejich Lucii.“
„To asi ne. Ale Kateřina je taky hezká.“
„Trochu obézní, ale jde to. A co teprve Jiřina?“
„Trochu jako chlap s knírkem, ale jde to.“
Plácli si a Josef opět zabušil.
„No a v nejhorším se můžeme vymluvit, že jsme dostali radu, že se tam chodí koupat.“
„Přesně, Pepo, ty máš nápady.“
Znovu si plácli. Když se ani teď v chalupě, alespoň co mohli soudit podle zvuku, nic nehnulo, vzal Josef za kliku. Nebylo zamčeno a tak vstoupil dovnitř. Pepa za ním. Šli krátkou chodbou a otevřenými dveřmi mohli nahlédnout do síně.
Stůl, židle, krb, jedna skříň s několika svinutými pergameny, bylo vše, co se v této místnosti nacházelo a co mohli v tom šeru shlédnout. A pak schody, které vedly nahoru.
„Haló,“ křikl Josef. Konečně se nahoře něco hnulo. Zavrzalo to. Josef udělal krok kupředu, ale nedíval se, kam šlape. Ozval se zvuk padajících lahví a Josef letěl k zemi. Když dopadl, ozval se ten samý zvuk mnohem silněji.
Josef vykuleně bez hnutí seděl na podlaze. Pepa také, ale přidal zatajený dech. Nahoře se ozvalo ještě silnější zavrzání, pak klení a následně zvuk člověka, který jde místností. Josef s Pepou vzhlédli ke stropu, a jestli se dalo sedět ještě tišeji, než tak činili dosud, pak to právě dělali. Oba skoro nedýchali a sem tam na sebe vrhli vyděšené pohledy.
„Kdo to sem leze, kurva!“ zaklel čaroděj a Josef s Pepou uviděli nohy, jak scházejí ze schodů. S každým schodem toho viděli stále víc a to co viděli, je dost překvapilo. Před nimi stanul mladý muž, mohl mít kolem třiceti, v pantoflích a spodním prádle. Vlasy měl doslova jako vrabčí hnízdo a ještě si několikrát zívl, než se jich zeptal: „Co tak čumíte? Kdo jste a co chcete? A vůbec, co mi jen tak lezete do baráku?“
Josef s Pepou hlasitě polkli a podívali se na sebe. Jako by se pohledy přesvědčovali, aby začal mluvit ten druhý.
„Hele, jestli neumíte mluvit, tak táhněte ke všem čertům. Nebo vás oněmělo nějaké zaklínadlo?“
Josef, na kterého se čaroděj právě díval, zakroutil hlavou.
„Takže jste němí od přírody.“
Čaroděj teď pohledem zkoumal Pepu a i ten zakroutil hlavou.
„Ježíši, tak co chcete? Vlezete mi do domu, probudíte mě, a když se vás ptám, co chcete, tak mlčíte.“
A protože oba stále mlčeli, čaroděj si je změřil pohledem. „No jasně, vy jste normální zloději. Přišli jste sem krást. Tak to jste se spletli pánové. Za prvé tady není nic k ukradení a za druhé, já jsem čaroděj. Takže vás teď za trest proměním třeba…kruci teď mě nic nenapadá. Třeba v potkany.“
„My jsme sem nepřišli krást,“ promluvil konečně Josef.
„Heuréka,“ vykřikl čaroděj. „Takže mluvíte, fajn. Řekněte mi ale okamžitě, co chcete anebo vypadněte.“
Jakmile to dořekl, začal našlapovat jako čáp, aby se prodral všemi lahvemi k oknu, což bylo slyšet podle zvuku. Otevřel okenice a následně okna dokořán a do místnosti pronikl se světlem i čerstvý vzduch. Takhle to udělal ještě u jednoho a pak se otočil na dvojici. Josef s Pepou konečně mohli vidět, co dosud jen slyšeli. Všude po podlaze se váleli prázdné lahve. Ohromeně na to množství zírali.
„No tak je tu trochu bordel, to je toho.“
Čaroděj se posadil na židli. Josef se pokusil vstát a Pepa pochopil, že se do místnosti nedostane a tak zůstal stát mezi futry v chodbě.
„Nabídl bych vám, abyste si sedli, ale není kam. Takže postůjte a řekněte mi konečně, proč mě otravujete?“
Než se Josef pustil do povídání, vzal čaroděj láhev, která stála na stole, a otočil ji dnem vzhůru.
„Ani kapka. Kruci fix. Co já budu pít?“
„Máme čerstvou vodu,“ nabízel Josef a sháněl se po lahvi s vodou, ale rychle si uvědomil, že je ve vaku, který visí u koní. A pak pohlédl na znechucený čarodějův obličej.
„Vodu? Jseš normální? Mám absťák, hlava mě bolí, mám sucho v hubě, žaludek na vodě a on mi nabízí vodu. Jo, kdybys nabídl víno nebo slivovici, tak to bych nepohrdl,“ podíval se tázavě na oba, ale když divoce zakroutili hlavami, ušklíbl se. „Ani meruňkovice? Višňovice? Ořechovice?“
Po každém názvu Josef s Pepou kroutili hlavami a tak si čaroděj podepřel hlavu. „Jak můžete něco chtít od čaroděje a nic mu nedonést. To je drzost. Kam ta mládež spěje?“
Josef s Pepou nechápali vůbec nic. Říkali jim, že čarodějové mají dlouhé, bílé vousy, podivné kouzelnické oblečení, hůlky, starobylé knihy - tady jich bylo sotva pár, že si nechávají dobře zaplatit zlatem a tenhle chtěl pálenku.
„Tak co po mě kruci písek chcete?“ zaječel náhle čaroděj tak, že Josef i Pepa nadskočili.
„Nás posílají z naší vesnice,“ řekl rychle Pepa, který stál pořád v chodbě, „starosta nás poslal. Chtěli bychom od vás službu.“
„To já vím, že nechcete vykouřit, zrychlete to, proboha.“
„Ne, my prosím, nekouříme,“ řekl Josef a Pepa přikývl.
Čaroděj si je ještě jednou prohlédl, povzdychl si a pak vstal. „Tak a teď mi ty,“ ukázal na Pepu, „okamžitě vysolíš, jak se jmenujete, odkud přicházíte, co chcete a jak hodláte zaplatit. A hned. A dělejte, nebo z vás nadělám podtácky pod mé lahve!“
„Ale my, prosím, nemáme sůl,“ řekl Pepa, a když viděl, jak si dal čaroděj ruku před obličej a zhluboka se nadechoval, pokračoval. „Já jsem Pepa a tohle je Josef. Přišli jsme z vesnice nazvané Všivákov a náš problém je, že jsme zamořeni všema…všima…nebo já nevím, jak se to říká, zkrátka mají všichni vši, jen několik z nás bylo ušetřeno. A tak vás chceme požádat, abyste nás jich zbavil,“ dokončil rychle Pepa.
„Ještě to o té platbě, Pepo,“ zašeptal Josef, ale čaroděj to slyšel.
„Jo a máme měšec plný zlaťáků, tím vám máme zaplatit. Díky, Josefe,“ oddechl si Pepa, že řekl vše, co po něm byl žádáno a ukázal Josefovi zdvihnutý palec.
Čaroděj se během Pepovy řeči posadil a mnul si spánky. Zavřel přitom oči. Aniž by je otevřel nebo přestal s masírováním, ptal se: „Proč si říkáte Pepa a Josef, když je to totéž?“
Pepa s Josefem se na sebe podívali, očima se ptali jeden druhého, kdo má odpovědět a pak si šeptem vyměnili věty: „Ty mluv, já jsem mluvil teď.“
„Dobře, ale příště mluvíš ty.“
„Fajn, ale střídáme se,“ uzavřel Pepa.
Čaroděj tu konverzaci nemohl přeslechnout.
„My jsme kamarádi a oba se jmenujeme, jak jste správně poznamenal,“ nezapomněl Josef zdůraznit, „Josef, nebo chcete-li Pepa. Vždycky, když na nás kamarádi volali jedním nebo druhým jménem, tak jsme se oba otočili. A tak jsme se jednou dohodli, že jeden bude Pepa a jeden Josef. A už nám to zůstalo,“ vysvětlil.
„Jo a dohodli jsme se tak, že jsme hráli nejprve kostky, ale oběma nám padla šestka třikrát za sebou, tak jsme se pohádali, že komu jako padla první, ten by měl být Pepa a ten druhý Josef, ale to Josefovi přišlo nespravedlivé, neboť jsem já vyhrál, tak jsme nakonec plavali přes rybník, jako kdo se rychleji vrátí a já vyhrál a tak se jmenuju Pepa. A na znamení věčného přátelství a těch rozdělených jmen jsme si řízli do rukou a pak je spojili a řekli si Amen.“
„Já mu řekl bratře a on mě taky a od té doby jsme jako bratři,“ dovysvětlil Josef.
„Proč se jmenuje vaše vesnice Všivákov? V životě jsem o ní neslyšel. To je hodně zvláštní název,“ řekl čaroděj se stále zavřenýma očima a masírující spánky.
Kamarádi se na sebe opět dívali tázavě a pak následovala další konverzace šeptem. „Ty mluv, já jsem mluvil poslední,“ řekl Josef.
„To se nepočítá, tys řekl jen jednu větu. A já alespoň deset,“ odpověděl rozhořčeně Pepa.
„To nebylo součástí úmluvy. Řekli jsme, že se střídáme a ne po kolika větách.“
Čaroděj si přestal mnout spánky. Pochopil, že dokud budou tihle dva v jeho domě, hlava ho bolet nepřestane.
„No dobře, ale jsi podvodník. Schválně jsi řekl to o tom bratrování aniž se tě na to čaroděj ptal,“ rozčiloval se Josef.
„Tak si příště taky řekni něco navíc,“ usmál se Pepa.
Čaroděj otevřel oči. Těkal z jednoho na druhého.
„No…podle vší, ne? To by došlo i malému dítěti,“ mávl rukou Pepa a oba se hlasitě rozesmáli.
Čaroděj začal nervózně ťukat do stolu.
„Copak jste tam ty vši měli odjakživa?“ zařval čaroděj a oba přátelé ihned zmlkli.
„Ne, nás tak, prosím, přejmenovali,“ řekl Pepa a Josef na něj šeptem: „Ty nedodržuješ pořadí. Teď jsem měl mluvit já.“
„To jste opravdu takoví magoři nebo se jen děláte?“ zařval znovu. „Víte co? Mě je jedno, jak jste se jmenovali předtím. Prostě Všivákov. Doneste prachy.“
Bratři se na sebe udiveně podívali. „Ale prachu tu máte dost. Ten my nevezeme. My vezeme jen peníze.“
Čaroděj sepjal ruce: „Pane Bože, proč mi posíláš takovéto individua? No tak trochu piju a co? Nepomáhám snad potřebným? Onehda jsem pomohl stařence přes řeku na druhý břeh. Hodil jsem s ní docela něžně a doletěla do trávy. Co já vím, tak měla jen zlomenou nohu a už je v pořádku. A na ten stržený most jsem zavolal opraváře. Nebo tuhle jak jsem tomu dítku podal to lízátko. Chudinka, strašně plakalo, tak jsem ho vzal z cesty a podal mu ho. Copak já za to můžu, že pak plakalo ještě víc? Asi jsem ho měl trochu oprášit a sundat z něj ty mravence a kamení, ale omlouvá mě, že to s dětmi neumím. A nemůžeš mi zazlívat, že jsem tu krásnou pannu zachránil před znásilněním jen proto, abych ji sám znásilnil. Přece jsem to nakonec neudělal, ne? Zželelo se mi jí. No dobře, trochu mi v tom pomohl ten její kopanec do rozkroku, ale musíš sám uznat, že byla ke svému zachránci dost nevděčná.“
„Pane…“, zeptal se opatrně Josef, „jste v pořádku?“
„Naprosto. Ty,“ ukázal na Pepu, „stojíš nejblíže dveřím. Zajdi pro pra…pro peníze. Pak se rozmyslím, co bude dál.“
Jakmile Pepa opustil místnost, čaroděj mávl rukou a všechny lahve se nejprve vznesly do vzduchu a pak se seřadily na krbovou římsu a ty které se tam nevlezly, se postavily na podlahu vedle krbu. Pak luskl prsty a z vrchního patra přiletěly další dvě židle. To už se mezitím vrátil Pepa.
„Posaďte se,“ řekl čaroděj a vysypal obsah měšce, který mu Pepa podal, na stůl. „Pěkná suma. Ale jestli je vaše vesnice zamořená opravdu tak moc jak tvrdíte, tak tohle nebude stačit. Ale o to se nestarejte, to si vyřídím se starostou.“
Čaroděj zívl.
„Nic, vyrazíme. Počkejte tady a na nic nesahejte. Nejlépe bude, když se vůbec nebudete hýbat. Já se opláchnu, obléknu a nachystám si koně.“
Po těchto slovech vyrazil z místnosti a následně z budovy ven. Když se vrátil, vypadalo to, že se alespoň pokoušel učesat, na sobě měl čisté oblečení a trochu voněl, takže nejspíš skutečně absolvoval koupel.
„Fajn, kůň je připraven. Můžeme vyrazit.“
Všichni vyšli ven, nasedli a čaroděj jel v závěsu za Josefem a Pepou.
„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptal se náhle Pepa a čaroděje to tak překvapilo, že se i zakoktal.
„Já…já…mám děsivé jméno. Jmenuji se…jmenuji se…Temný čaroděj…z druhého kolene,“ dostal ze sebe konečně první, co ho napadlo.“
„To zní děsivě, co myslíš, Josefe?“
„Čarodějové mívají zvláštní jména a tohle je zvláštní a trochu děsivé.“
„Přesně, každý správný čaroděj musí mít pořádné čarodějné a děsivé jméno,“ zamyslel se Pepa.
„Hele vy dva. Mám návrh. Držte už klapačku. A zkraťte tu cestu. Nehodlám cestovat věčnost, protože nesnáším cestování.“
Josef s Pepou se posunky domluvili, že raději nebudou cestovat nijak okolo a pojedou rovnou do vsi. Jednak už jeden průšvih mají a jednak hrozilo, že by se čaroděj dozvěděl, že schválně zdržovali a kdo ví, v co by je proměnil. Mohl by to zjistit od vesničanů a pak by na ně byli rozzlobení jak obyvatelé vsi, tak čaroděj a vše by bylo znásobeno tím, že nesnáší cestování. Ne, tady je jakýkoli risk zbytečný. Oba ale překvapilo, že navzdory pověrám, čaroděj s nimi vyrazil bez přemlouvání. Nejspíš ho přesvědčilo zlato. Stejně řekl, že peníze nestačí, že bude chtít víc.
Tak jako tak, vesnice nebyla daleko, a když se slunce druhého dne houpalo na obzoru, dorazili do Všivákova. Zpráva o příjezdu poutníků se rychle roznesla. Děti a místní drbny v tomhle ohledu fungovaly spolehlivě. Sám starosta přišel čaroděje uvítat.
„Vítej čaroději, vítej. Jsme tak rádi, že jsi dorazil.“
„Nazdar. Tak jsem tu. Potřebuju se s váma někam posadit a probrat ještě podrobnosti.“
„Samozřejmě, pojďte do mé pracovny.“
„Tak to ani omylem. Do vydýchané pracovny, ve které se jistě pramálo větrá. Jsem po cestě vyprahlý a dal bych si někde pivko. A vůbec, kde budu dneska spát?“
„Máme zde dva hostince,“ informoval úslužně starosta. „Jeden je spíše pro lůzu, ale ten druhý je pro samou lepší společnost. Je tam čisto, osobně jsem to kontroloval, dobře tam vaří a pokoj je už nachystaný.“
„Jdeme na to pivo a u něj projednáme ty naše záležitosti,“ vykročil čaroděj směrem, kterým mu ukázal starosta. Ten si všiml Josefa a Pepy a řekl jim polohlasem: „S vámi si to vyřídím pak.“
Josef s Pepou se zhrozili, a když starosta zmizel v hospodě, rozběhli se každý na jinou stranu.
Čaroděj a starosta se posadili ke stolu. Jakmile hostinský uviděl starostu, ihned změnil směr, kterým původně mířil, a šel k nim. Postavil před oba dva korbely, a zatímco si se starostou něco šeptem říkali, čaroděj měl v sobě první pivo. Hostinský na to užasle hleděl.
„Cesty jsou prašné, dlouho nezapršelo. Další,“ poručil si čaroděj.
Starosta do hostinského dloubl. „Nezírej na našeho vzácného hosta jako nějaké povalečské hovado a nos.“
Hostinský se uklonil, a přestože to měl k výčepu jen pár metrů, skoro běžel.
„Tak povídej. Kdy můžeš začít, kdy budeš hotov a co k tomu potřebuješ?“ usmál se sladce starosta.
„Tak předně, milý starosto, to bychom byli z levného kraje. Ten měšec je krásně plný,“ starostův úsměv se rozšířil, „ale bude potřeba nějaké další odměny.“ Starostův úsměv zmizel.
„Další? Ale jaké další?“
„No, nezlob se, ale Josef s Pepou mě informovali, že vši má celá vesnice. A to něco stojí. Ale jak se tak dívám na tvé vlasy, asi to nebude pravda. Ty je máš jen šedivě mastné. Obyčejně pomáhám jen jednomu člověku,“ dodal čaroděj a řádně se napil piva, které před něj hostinský postavil.
Starostovi se i přes čarodějovu poznámku o jeho vlasech evidentně ulevilo. Mávl rukou a řekl: „Ale houby, celá vesnice. Všechny děti tím trpí. Jistě sis stačil všimnout, že Josef a Pepa jsou naprostí kryplové. Jeden větší než druhý.“
„Hm a to je mi hezká věc. Tak vy za uznávaným čarodějem posíláte kryply? Chcete mi tím snad něco naznačit?“
„Ale vůbec ne,“ dodal rychle starosta a divoce mával dlaněmi v odmítavém gestu, „ale tady se na nic nehodí. Nic neumí, nic jim nejde. Jsou leví i na hlídání ovcí. Zkrátka, potřebovali jsme se těch idiotů zbavit a tak jsme je poslali na výpravu za tebou. Byli jsme si jistí, že na tom není co pokazit.“
„Tak si pro příště pamatuj, že i na tom se dá mnoho zkazit. K čarodějovi nemůžeš posílat blbečky, ale člověka, který se umí chovat i mluvit a ne abych z nich musel tahat každé slovo. Stačilo málo a ani jsme sem nedojeli. Vloupali se mi do baráku,“ postěžoval si čaroděj.
Ve starostovi by se krve nedořezal. Oči měl doširoka otevřené a hlavou mu běželo, že až se mu ti dva dostanou do rukou… Dobře věděl, že rozzlobit čaroděje se nevyplácí. Klidně by z celé vesnice mohl udělat hejno rozjívených krkavců.
„Je mi to tak líto, čaroději. Jsem poučen pro příště. Mohu tedy tuto nepříjemnou zkušenost nějak napravit?“
Čaroděj se zamyslel. No, když už se starosta nabízel, proč nevytřískat co nejvíc. „Dobrá, nějak by to snad šlo. Připrav na večer hostinu. A svolej všechny rodiče těch napadených děcek. A taky všechny, kteří by mi mohli říct, jak to začalo nebo přispět nějakou důležitou podrobností. Než vás vší zbavím, musím vědět, kdo to udělal nebo kdy to začalo. U té hostiny mi o tom povypráví. A ne že na mě budete šetřit. Nebudu chtít už žádné zlato, ale chci pečené jehně a holoubátka a kuřátka s pečenými brambůrky…a tak.“
Starosta horlivě přikyvoval. „Jistě, jistě, všechno bude v nejlepším pořádku, slibuji.“
„Jo a do večeře daleko. Řekni hostinskému, aby mi donesl něco dobrého k snědku. V žaludku mi vyhrává jak kapela na svatební hostině.“
Starosta přiběhl k vedoucímu hostince a přikázal: „Čaroděj si poručil jídlo. Nos mu co hrdlo ráčí a pití taky, vesnice to platí.“
„Jó, to známe, vesnice to platí a pak to z vaší, respektive naší kapsy budu tahat měsíce. A na koho se nedostane, když platíš čarodějovi tak nákladné pohoštění?“
„Laskavě nemudruj. Jsem zvědavý, kde bys našel jiného moulu, který by nás zbavil vší za jeden měšec zlaťáků. A vůbec, starostou jsem tu já a já rozhoduji. S čaroději není žádná prča, rozzlobíš je a udělá z nás všech nové vši.“
„Tak jste ho tu neměli zvát. Každá babka kořenářka by nás těch vší zbavila. Však počkej, až budou volby, už tě nebudu volit a žádné tvé předvolební sliby na mě nebudou platit,“ kroutil hostinský divoce ukazováčkem.
Starosta protáhl oči. „To už jsi říkal třikrát. A víš dobře, že babky kořenářky tu byly a ani jedna nic nevymyslela.“
„Prý byly…,“ zasmál se hostinský, „jedna byla slepá a místo hlavy statkářova syna mu chtěla léčit rozkrok, druhá koktala a než vykoktala, jak bylinky používat, tak uschly. Mimochodem stále nechápu, proč jste jí platili. Za to přece my nemůžeme, že nechala uschnout byliny, které rostou jen jednou v roce o půlnoci při úplňku měsíce, když zrovna mrholí a vlci vyjí. A už vůbec nemůžeme za to, že tahle kombinace věcí nastává jednou za tisíc let. Takhle přivedeš naši vesnici na buben. A o té třetí snad ani nemluvit. Vychlastala nám všechno víno, a když došlo tak i mešní a vožralou jsem ji s tebou odvážel povozem v noci za vesnici, aby nebyla ostuda.“
„Když ono je to těžký, sehnat kvalitní kořenářku. Stejně jako sehnat dobrého a levného čaroděje. Tyhle povolání postupně mizí ze světa. A proto, když už tady nějaký ochotný je, tak toho musíme využít.“
„Hele, tak co je s tím žvancem? Než vy se vykecáte, tak umřu hlady,“ zavolal čaroděj.
„Doufám, že mu bude stačit guláš od včera,“ řekl hostinský.
„Pokud jsi tam zase nedal maso zelené maso a plesnivou cibuli, tak ano. Hele, těm moulům tady to stačí, ale na čarodějovi nešetři ani za mák a to ani večer. Nehodlám skončit jako moucha sedící někde na hovně a čekající na pozornou žábu. Doufám, že jsem to řekl jasně,“ rozkázal starosta a opustil hostinec.
„Ale no jo, porád, dám mu to nejlepší, co tady mám,“ bručel si hostinský pod černým knírem a za chvíli už před čarodějem stála pořádná porce chutně vypadajícího guláše, z kterého se ještě kouřilo a čerstvý, voňavý chléb.
„A pivo je kde?“ zeptal se čaroděj.
„Omlouvám se, už pro něj letím.“
„Tak si pospěš,“ volal za ním čaroděj, „jinak zařídím, abys skutečně létal, a jsem zvědavý, jak se s těmi motýlími křídly, co bych ti přičaroval, tady v tom malém prostoru popasuješ.“
Hostinský vykulil oči, položil korbel piva na stůl a pomalu se odšoural. Strach z motýlích křídel způsobil, že opomíjel ostatní hosty a koukal na čaroděje, zda snad nemá dopito. Což o to, samotná křídla by nebyla špatná. Létal by a nebolely by ho nohy, ale chlapi by se mu smáli. A teď ho napadlo, kdyby zase létal, tak by ho bolela ta křídla…nejspíš. No, minimálně by to mohl kombinovat.
Čaroděj chtěl počkat, až hostinský začne čepovat další piva, ale ten jej stále pozoroval. Kvalitu jídla chtěl vyzkoušet tak, aby ho vedoucí hostince neviděl, ale když pochopil, že ho nejspíš zajímá, jak mu jídlo chutná, rozhodl se, že mu ukáže, že si kvalitu všeho podávaného ohlídá. Vytáhl z tlumoku pytlík s bílým práškem a vhodil ho hrst do jídla. Z guláše se vyvalil obláček bílého dýmu a čaroděj se usmál. Pro tentokrát má hostinský štěstí. Čaroděj se na hostinského podíval. Ten opět oči vyvalené běžel do kuchyně.
„Nevím, co ten čaroděj dělal, ale do mého skvělého guláše házel nějaký bílý prášek a z mého skvělého guláše se pak vyvanul bílý dým. No on ho snad úplně zkazil. Co když tam házel nějaké drogy? Koho jsme si to tu dotáhli? Co když to je ten…markoman?“
„Narkoman,“ opravila ho s naprostým klidem jeho žena.
„No a ty to říkáš úplně klidně. Co když testoval nějak způsob přípravy či co? Fialový dým – špatně upraveno, modrý dým – včerejší porce. Bože, co když nás za to promění v mouchy?“
„Proboha nejanči,“ zařvala jeho korpulentní žena. „Jestli testoval a něco by bylo špatně, už by tě dávno proměnil. A chtěl jsi říct do MÉHO skvělého guláše házel a z MÉHO skvělého guláše se vyvanul. A jestli je narkoman, tak tím líp. Bude od něj klid a rozhodně nás v nic nepromění.“
„Ty hloupá, copak jsi nikdy neslyšela o takových lidech? V různých stavech mají různé představy, třeba si bude připadat jako nutrie a my mu budeme připadat jako draci a pod domnělou hrozbou nás v něco promění.“
„Tak dost!“ zařvala žena, až hostinský nadskočil. „To seš chlap? Co jsem si to vzala za chlapa? Musela jsem být úplně slepá. Moje máma mi dobře říkala, už je chudinka na pravdě boží, že budu jen otročit v kuchyni a nic z toho nebudu mít. A ještě si vezmu takového poseroutku. Dyť tohle není ani možný. Běž tam zpátky a uspokoj všechny jeho potřeby nebo tě opravdu v něco promění. A dělej,“ říkala varovně a to už držela v ruce váleček na těsto.
„Jistě, miláčku, už běžím.“
„Tvoje matka, prý chudinka,“ běželo hlavou hostinskému, „hlavně, že jí obírala o veškerý důchod a dávala jí najíst jen jednou za týden, protože chudákovi mamince nakecala, že kobylky sežraly veškerou úrodu. Divím se, že jí nebylo divné, že kobylky žerou úrodu už pátý rok po sobě. A schválně jí dávala jen tvrdý chleba, i když věděla, že má umělý chrup, který se láme kdykoli se zakousne do něčeho tvrdého. A mě bude něco vykládat.“
Když se hostinský vrátil k výčepu, čaroděj už stál u stolu a čekal na něj. „Kde jste tak dlouho?“ oslovil hostinského a ten se jen křečovitě usmál.
„Už jsem zde, pane.“
„Výborně. Po obědě si trochu schrupnu. Ukažte mi můj pokoj. Máte právo mě vzbudit až na tu slavnostní večeři, při které si vyposlechnu, co a jak se vám vlastně stalo.“
Hostinský přikývl a pískl na prsty. Po chvíli přiběhl černovlasý klučina a pohlédl na otce. „Co je?“
„Jak co je? Vyjadřuj se slušně, máme tady vzácnou návštěvu. Tady pan…pan…zkrátka čaroděj, no prostě ho zaveď do našeho nejlepšího pokoje.“
„Jako do toho bez štěnic a švábů, jo?“ zeptal se kluk a hostinského polilo horko.
„Jistě, ty spratku. Vždyť ti říkám, že jde o vzácnou návštěvu. A pohni, vzácný pán nebude čekat.“
Kluk si čaroděje prohlédl a viditelně zklamaně na něj kývl, aby ho následoval. Rozhodně si čaroděje představoval jinak. Ale ne se sotva několikadenním strništěm, v docela obyčejných šatech a rozhodně bez hůlky a jiného náčiní pouze s malým tlumokem. Kde má virgule a lahvičky? Kde jsou bylinky a prášky? Tohle je nadmíru zvláštní čaroděj.
Syn hospodského se zastavil u posledního pokoje v prvním patře a drze natáhl ruku. Čaroděj se na něj podíval a nechápal. „Snad si nemyslíš, že za to, že jsi mě sem dovedl, ti budu platit.“
„Nemám žádný kapesný. Máma mě akorát mydlí vařechou. Snad si zasloužím trochu toho soucitu a nějaký ten kulatý penízek.“
„Hele ty spratku drzá, já nejsem královská pokladnice, abych dával prachy na požádání. Nic nemám, nic nedám, sám mám málo. A švihej si po svých.“
Kluk pochopil, že opravdu nic nedostane a loudal se pomalu zpět ke schodišti. Čaroděj na něj ještě zavolal. „Hele, tys říkal, že tě máma bije a co táta? Ten tě občas neflákne?“
Kluk se otočil a podstatně veseleji křikl: „Táta ne, ten jen vyhrožuje. Ale máma ho někdy mlátí.“
Čaroděj vstoupil do pokoje a rozhlédl se. Na to, že by se mělo jednat o lepší pokoj, to tedy nevypadalo. Jedna obyčejná, dřevěná postel s dekou, jejíž barevné záplaty byly na podstatné ploše deky, velká šatní skříň, malá skříňka se zásuvkami a stůl. A pak umyvadlo. Lepší je asi jen tím, že chybí ti švábi a moli. Ale v tuto chvíli to bylo čarodějovi jedno. Svalil se na postel, zavřel oči a rychle usnul. Po dobrém obědě si dával šlofíka často.
Po pár hodinách vydatného spánku někdo opatrně zaklepal na dveře. Čaroděje neprobralo ani tak zaklepání jako spíš hlasy. Posadil se na postel a promnul si oči. Oknem dovnitř prosvítalo večerní slunce.
„Zaklepej víc, tohle by neslyšel nikdo.“
„Nebudu věhlasnému čarodějovi bušit na dveře.“
„Neřekla jsem bušit, a kdo ti řekl, že je věhlasný?“
„Nebudu bušit žádnému čarodějovi na dveře, jasné?“
„Řekl, abychom ho probudili, když bude večeře nachystaná, takže ho koukej vzbudit, nebo ho vzbudím já a takové buzení se nebude líbit ani jednomu z vás,“ zahřímal ženský hlas.
Muž tedy znovu zaťukal, ale jen o malinko silněji.
„Říkám ti, že tohle neuslyší, pusť mě k tomu.“ Pak bylo slyšet žuchnutí, asi jak žena svého manžela odstrčila a on upadl na zem. Zabušila na dveře a muž strachy vyjekl. To už čaroděj nevydržel a vstal, prudce otevřel dveře a hostinský si zakryl oči.
„To se dělá takhle bušit na dveře čaroděje? Máte štěstí, že jsem již byl probuzen.“
„Nebo co? Proměníte mě v komára?“ zasmála se hurónským smíchem hostinská.
Hostinský vstal a začal blekotat. „Omluvte ženu, ona se pomátla, neví, co mluví. To víte, ty výpary v kuchyni a tak…“
„Co to meleš, posero? Jaký výpary? Já se žádného čaroděje nebojím a táhni si po svém, ty nulo!“ řvala a ohnala se válečkem, který držela v ruce, a čaroděj si ho teprve teď všiml. Prohlédl si ji, dal si ruce v bok a řekl: „Jak tak na vás koukám, tak vás proměním spíše v kredenc, ale nějaký hodně přerostlý.“
„Co? Cos to řek, ty drzoune? Si myslíš, že když jseš čaroděj, můžeš mě urážet?“ křičela hostinská, a jak se rozmáchla válečkem čaroděj si něco zamumlal a místo hostinské tu najednou stály kamna, které se tak tak vešly do úzké chodby.
„Co ste…vy ste…,“ koktal hostinský.
„Než odjedu, proměním ji zpátky, ale do té doby tu takto zůstane. Teď vás bude hřát, ale u toho nebude žvanit.“
Hostinský procházel úzkým prostorem, který mezi kamny a stěnou vznikl, sem a tam a užasle na kamna hleděl. „Hele nemohl byste mi říct to kouzlo, co jste na ni použil? Že bych si ji proměnil zpátky třeba až na Vánoce.“
Čaroděj se na něj podíval, jako kdyby po něm chtěl, aby snědl mísu švábů a hostinský jeho pohled pochopil. „Né, to byl jen vtip. Akorát teď brání vstupu do dvou pokojů.“
Čaroděj si dal ruce v bok a podíval se na hostinského. „On snad neumí být vděčný.“
„A nebude mít kdo vařit,“ stále si stěžoval spíše sám pro sebe hostinský. „A sezóna poutníků na krku.“
„Hele, ještě slovo a vrátím jí zpět. Zdržím se tu stejně nanejvýš den či dva. To zvládnete. Navařte si v noci na celý den a máte vystaráno. Anebo zaměstnejte v kuchyni kluka. Stejně se jen poflakuje. Ale za rozumný peníze, aby si uměl vydělat nějakou tu kačku. A teď mi řekněte, kam jít na tu uvítací véču.“
Hostinský přikývl a vedl čaroděje, který se ze svého pokoje protáhl kolem kamen, chodbou po schodech zase dolů, pak ven z hostince a ukázal na stavení mezi domy.
„Támhle je stodola. Natahali tam stoly, vy sedíte nahoře a vše už je připraveno.“
Čaroděj přikývl a šel. Když vstoupil do prostorné stodoly, uviděl ve dvou řadách stoly, které byly řazeny za sebou, na nich bílé ubrusy, a z obou stran židle. Děti i s rodiči seděli a panoval zde čilý ruch. Mladé holky nosily tácy plné pečínek, zeleniny a lákavě vypadajících dezertů ke stolům a doplňovaly korbele pivem a karafy vodou a vínem. Starosta seděl za hlavním stolem, který byl navršen na nějakých deskách, aby byl výš než všichni ostatní a o jehož vratkosti čaroděj pochyboval od první chvíle. Každopádně sotva čaroděj vešel, všichni se hned utišili a jemu okamžitě došlo, že se má posadit vedle starosty. Také tak hned učinil. Sedl si, dal ruce do klína a čekal, co se bude dít. Všichni, včetně starosty na něj ale nepřetržitě zírali. Teprve teď pochopil, že asi čekají, až něco řekne. Postavil se tedy, odkašlal si, všechny napjatě očekávající pohledy si prohlédl a pak řekl: „Nazdar,“ zazubil se a sedl si.
Starosta zřejmě čekal něco delšího a tak se podíval po ostatních a škrobeně se taktéž usmál. „Tak tě tedy vítáme, mistře. A všichni doufáme, že nás zbavíš té nepříjemnosti.“
Čaroděj se usmál, a když byla pauza delší, podíval se na starostu. Opět se od něj čekalo, že něco řekne a tak jen polohlasem dodal: „Hele všechno až po žranici, jasný?“
Starosta zaskočeně kývl a pokynul všem přítomným, aby začali jíst. „Nuže, jak řekl mistr, dejme se do jídla, s plným žaludkem se nám všem bude lépe přemýšlet.“
A tak se všichni s chutí pustili do jídla. Čaroděj si utrhl kus stehna a začal se jím cpát. Rukou si nabral pečené brambory a cpal si je do úst a mastnou rukou pak sahal po poháru s vínem. Snědl půl kachny a celé kuře a teprve pak si byl jistý, že se najedl dosyta. Starosta zatleskal a všichni se utišili, a protože náhlé ticho bylo pro čaroděje naprosto nečekané, tak všichni slyšeli jeho hlasité říhnutí. Květoslav honem nevěděl, jak situaci zachránit. Podíval se na starostu, ten vstal, začal tleskat a pobízel k tomu i ostatní, takže ti také tleskali a stodolou se nesl bouřlivý potlesk.
Čaroděj se usmál. S plným břichem obtížně vstal a pokynul všem, aby se utišili.
„Takže vážení, škyt, bylo by dobré, škyt, abyste, škyt…,“ čaroděj si dal ruku před pusu a doufal, že škytání rychle přejde.
Starosta mu bleskově podal karafu s vodou a čaroděj ji ihned vypil, až mu při tom voda tekla po bradě. Ale ani to nepomohlo. Škytal dál a tak jen rychle řekl: „Slyšel jsem takový recept, že když někdo škytá, má zadržet dech,“ nadechl se a s nafouknutými tvářemi se díval na obyvatele pod sebou. Po chvíli si založil ruce a stále čekal. Čaroděj se díval všude okolo, starosta si hrál s prsty, děti po sobě začali házet kousky rajčat a rodiče na čaroděje upřeně zírali. Přeci jen vidět takového čaroděje je zážitek. Někomu se to nepovede za celý život.
Květoslav stál a stál a najednou cítil, že mu dochází dech. Chtěl ale zjistit jak nejdéle vydrží a proto se neposadil, ale musel se alespoň opřít o stůl a zatím rychle měnil barvy. Z červené na fialovou a pak modrou. Lidé mezitím vstávali a pokřikovali, aby toho už nechal a jiní, že možná už nemůže ústa otevřít vlivem křeče a další na to reagovali, aby ho teda odblokoval starosta, ale ten usnul. Probudila ho až rána. Vstal a nechápavě zíral okolo. Všichni ztichli. Čaroděj spadl pod vyvýšené místo, ale rychle se postavil a vystoupal po schůdkách zpět. „Ale už jsem neslyšel, jak dlouho. Takže, kde jsme to…, jo a teda…co jsem to kura chtěl,“ uvažoval čaroděj.
„Vši,“ šeptal ve snaze mu napovědět starosta.
„Cože? Myši? Vy tu máte myši?“ řekl nahlas čaroděj, ale starosta si jen povzdychl a všichni začali diskutovat, zda je vesnice ještě zamořená něčím jiným o čem jim starosta neřekl.
„Vši, říkám vši,“ opakoval starosta.
„Kdo neslyší?“ nechápal čaroděj.
„Vši, vši, vši, copak jsi úplně blbej? Vši!“ vztekal se starosta a pak si uvědomil, co řekl, posadil se s výrazem malého děcka, které si je vědomo, že něco provedlo a docela tichoučce řekl: „Vši, docela malinké všíčky. Pardon.“
Čaroděj se otočil opět na publikum, a když se všichni utišili, pokračoval: „Takže tedy ty vši,“ zívl najednou. Ale rozhodl se, že přemůže únavu, protože hrozilo, že kdyby si šel nyní lehnout, starosta už by to nevydržel s nervama a celý hostinec by klidně podpálil. Taky koutkem oka viděl, jak s každým zívnutím starosta celý strnul.
„Podívejte se, pokud mají děti vši, není to jen tak. Buď se tu prostě objevili a to proto, že si nedostatečně myjete hlavu,“ káravě kynul ukazováčkem, „anebo vaše děcka někdo zaklel.“
Od stolu se postavila jedna starší dáma, dala si ruce v bok a spustila: „Tak hele, já mám sedm harantů a nikdo vo mejch děckách nebude roznášet, že sou špindíry. Každému poctivě meju hlavu.“
„Ale to nikdo neříká, Stodolová,“ snažil se ji uklidnit starosta, ale Květoslav znovu zívl, on nadskočil a pak čaroděj pokračoval. „Jak často?“
„Co jak často?“ nechápavě se na něj zadívala stará Stodolová.
„Jak často jim tu hlavu myjete.“
„No…,“ Stodolová se zamyslela. „Tak každý Vánoce určitě. Pak Velikonoce, no a na jejich narozeniny, že jo, aby byly čistý a pak narozeniny mě, táty, mý mámy, jeho mámy, jeho otce, můj otec už nežije a to je asi tak všechno.“
Teprve nyní čaroděj pochopil s jakými lidmi má co dočinění. „Od této chvíle se budete mýt každou neděli.“
„Cože?“ vykřikla Stodolová a chytila se za hrudník. Ve stodole se opět rozjel čilý ruch.
„Ticho, ticho!“ křičel starosta, až se všichni utišili.
„Já vás těch vší zbavím,“ řekl čaroděj, „a klidně se myjte, kdy chcete, ale jestli je dostanete zase, nepřijedu ani, kdybyste mě chtěli zaplatit celou horou zlata a hostili mě celý měsíc. Vši jsou především z nedostatku hygieny. Druhý důvod jejich vzniku jsou rozhořčené čarodějky.“
Nastala pauza a za čarodějovými zády starosta divoce gestikuloval na Stodolovou, aby si sedla a hlavně, aby už nikdo nic neříkal. Ta se tedy posadila, ale něco si pro sebe rozhořčeně povídala, kroutila hlavou a následně si ji podepřela pěstí.
„Jste si jistí, že vás nikdo nezaklel? Běžné vši anebo ty kouzelné, to je rozdíl. Na každé musím použít jiná kouzla. Rozmyslete si to dobře. Následky by mohly být katastrofální.“
Starosta se postavil. „Ty vši se objevily asi před měsícem. Byly tu tři kořenářky, ale moc nepochodily. S žádnou čarodějkou jsme nepřišli do styku. Nejsem si vědom žádného kontaktu s čarodějkou.“
„Tak se prostě objevily, budeme to tak brát. To se někdy stává. Zítra ráno uvařím lektvar a vy si v něm všichni umyjete hlavy. Nejprve děti, pak rodiče a pak celá vesnice. Preventivně. A následující dva měsíce si s ním ještě hlavy mít budete.“
Lidé sice hned začali hořekovat: „A co my máme čas se pořád mít. A voda není jen na mytí. A to bysme taky nic jiného nedělali,“ ale čaroděj je mávnutím ruky utišil. „Tak poslouchejte vy nevděční paraziti, mě je jedno, zda si tím posraným lektvarem budete mít hlavy, koule nebo ho budete chlastat, je mi to u prdele. Já vám ten lektvar udělám a pak si dělejte, co chcete, jasný?“
Ztichlé publik vyděšeně přikyvovalo. Starosta se rychle postavil. „Klid, klid, nic se přeci neděje, vše je v pořádku. My jako zodpovědní rodičové a občané naší vesnice se samozřejmě podřídíme. A teď se všichni posadíme, bude se nosit dezert.“ Jakmile to dopověděl, luskl prsty a mladé dívky hned nosily tácy s dorty a zákusky. Když i čaroděj dostal svou porci, zeptal se starosty: „Mimochodem, jak se vaše vesnice jmenovala před tím, než vás přejmenovali na Všivákov?“
„No, totiž my se jmenovali Tchořov.“
Čaroděj na něj zíral a pak řekl: „No tak to je asi lepší současný název.“
„Já nevím,“ ošíval se starosta, „takhle to zase vypadá, že tu máme samé všiváky.“
„To jo,“ přisvědčil čaroděj a cpal si do úst zákusek.
„Co jo? Snad si nemyslíte, že tu máme samé všiváky.“
Čaroděj dlouze kousal, pak polkl a nakonec odpověděl: „Že to tak vypadá. Ale Tchořov…a ten původní název jste dostali jak?“
„Tak to, prosím, mohu vysvětlit,“ dmul se hrdě pýchou starosta a Květoslav nechápal proč. „Zakladatel naší vsi je Jan Tchoř z rodu Tchořů.“
„Asi se nemám ptát, jak přišel ke svému jménu, že?“
„No, jeho děd měl vskutku drobné problémy s hygienou, ale jeho synové a vnuk již nikoli. Bohužel pověst o počátku jeho jména se tak rozšířila, že raději opustili rodný kraj a založili zde novou ves.“
„Zajímavá historie,“ řekl čaroděj ze slušnosti, ale jinak mu nepřišla vůbec zajímavá. Nejzajímavější na celé věci bylo jméno Tchoř.
„A co vaše jméno?“ zeptal se starosta a čaroděj se začal dusit. Toho si všimli ostatní a tak se pustili do křiku, aby starosta bušil čaroději na záda a ten tak činil. Čaroděj vykašlal zbytky uvízlého jídla a všichni se utišili.
„K němu se žádná zajímavá historie neváže,“ odpověděl.
„To jistě ne, ale chceme z vděku šířit tvou slávu dál a to můžeme jen pomocí tvého jména.“
Všichni souhlasně přikyvovali.
„Moje jméno je dostatečně slavné i bez vás. Není třeba.“
„Moc slavné asi není, když ho nikdo z nás nezná,“ pokračoval starosta se samolibým úsměvem. Pochopil, že čaroděje na něčem dostal a to mu činilo dobře.
„Tedy…dobrá,“ odkašlal si čaroděj. „…slav…mysl…hýnko,“ řekl čaroděj polohlasem.
„Omlouvám se, ale nerozuměl jsem ti,“ řekl starosta a úsměv mu z tváře nezmizel. Čaroděj si pomyslel, že při první příležitosti, která se mu dostane, to starostovi vrátí. Pak se postavil a jasně řekl: „Květoslav Dobromysl Stehýnko.“
Nastalo naprosté ticho. Některým se zastavila ruka se zákuskem nebo kuřecím stehnem napůl cesty k ústům, jiní zůstali v zakloněné poloze, když do sebe klopili víno z poháru a další s plnými ústy přestali žvýkat. Starosta seděl s otevřenou pusou a napřaženou rukou, ve které držel vidličku, která též mířila do úst, ale nedoputovala tam. Ale všichni do jednoho upřeně zírali na čaroděje. Několikavteřinové ticho najednou vyústilo v bouřlivých smích. Ti s plnou pusou kusy svého jídla vyprskli na sousedy sedící naproti, další se dusili jídlem i vínem zároveň a zbylí pustili vidličky a jídlo co zrovna drželi a popadali se za břicho. Čaroděj nad všemi stál a zíral, jak se mu ostatní smějí. Dokonce i starosta se smál tak až slzel. Květoslav si založil ruce na prsou a byl velmi rozčilený. To byl důvod, proč své jméno nikdy nikde neuváděl.
„Tak dost!“ zařval. Lidé se sice postupně tišili, ale ještě byl slyšet doznívající smích a čaroděj pozoroval, jak si někteří, včetně starosty, utírají slzy.
„No, tak jsme se zasmáli. Hele, já za to nemůžu, že mi matka to jméno dala, když byla totálně na káry.“
Starosta vstal. „Nezlob se čaroději, tedy Květoslave, my to tak nemyslíme. Jsme jen prosté duše…“
„…velmi prosté,“ skočil mu do řeči Květoslav.
„…a moc té zábavy tady nemáme. My se ti nesmějeme. Podívej, jsou to hlupáci,“ mávl rukou starosta směrem k obyvatelům pod nimi.
„Ale ty ses smál taky,“ bodl mu Květoslav do hrudi ukazováček.
„To víš, ale jen aby mě nepomluvili. Ty odjedeš, ale já tu s nimi musím zůstat. Já vím, co to je, když máš za rodiče opilce a povaleče,“ vzlykl starosta a zkřivil tvář. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. A Květoslav se nemýlil. Starosta znenadání zacloumal s Květoslavovým ramenem, až čaroděj zakolísal a následně začal hystericky plakat, tvář skrytou na jeho rameni.
„Já vím jaké to je, když tě nikdo nemá rád. Můj otec byl místní povaleč a rváč. A pak sběhl k místním anarchistům. Ta skupina si říkala Zelení a propagovala ochranu přírody,“ vzlykal. „Kradli dřevorubcům pily a sekyrky a v noci demontovali zemědělcům pluhy a trávili voly. Myslel jsem, že tu ostudu nepřežiju. A matka? Ta to zapíjela levným rumem od místní báby, která si ho vyráběla doma. Po letech intenzivního pití ve čtyřiceti zemřela. Zakopla a spadla do studny. Po pěti letech nepřetržitého hledání jsme ji tam našli. Už z ní byla jen kostra.“
Starosta si utíral slzy. „Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Místní důchodce Prášil říkal, že mu ta voda ze studny chutná nějak divně, ale nikdo mu nevěřil, protože jeho vymyšlené historky už znala celá ves. Kdybych se tam tak podíval.“
Čaroděj nebyl schopen odhadnout, zda to celé byla pravda nebo zda starosta sehrál vynikající divadelní kus, ale slzy tedy měl opravdové.
„Od té doby se na mě všichni dívali přes prsty. Byl jsem jen syn alkoholičky a anarchisty,“ brečel starosta, hlavu stále na rameni Květoslava, který ho po ní poplácával a utěšoval. „No už je to dobré, to se někdy stává. Už je to pryč, už je to pryč.“
Pak se najednou starosta napřímil, utřel si slzy a pokračoval. „Ale vyrostla ze mě silná osobnost. Stal jsem se starostou a teprve pak jsem to všem natřel. Ukázal jsem jim, jak schopný umím být a teprve pak si mě začali vážit.“
„No, jsem už unavený. Ráno udělám ten lektvar a vyřešíme to.“
„Náš průvodce tě probudí o půlnoci. Přece jen okolní lesy tolik neznáš.“
„O půlnoci?“ vytřeštil oči Květoslav. „Proboha proč o půlnoci?“
„No, byliny na lektvary se přece musí sbírat o půlnoci a nejlíp za úplňku, ne? Úplněk jim dává ještě silnější moc.“
Květoslav si povzdychl. „To jsou pověry. Čarodějky to lidem říkají, aby vypadali zajímavější. Ve skutečnosti půlnoc nemá na byliny žádný vliv a úplněk jejich moc neznásobuje. Ostatně, není moc dobré sbírat byliny v noci. Znal jsem čarodějku, co byla sice staršího ročníku, ale na tuhle pověru doplatila. Taky chtěla být strašně zajímavá a rozhodla se jít na byliny v noci za úplňku, jak říkáš. Měla tehdy vyléčit impotenci největšího sedláka ve vsi. Třicet lidí z vesnice se otrávilo, protože se při sběru přehmátla. Není to snadné sbírat v noci. Člověk houby vidí…,“
„No jo, houby jsou větší,“ brblal si starosta spíše pro sebe.
„Ale ne houby, houby jako, že nevidí nic. Úplněk neúplněk je tma a mezi stromy, pod listím či neprostupnými keři prostě není dobře vidět. No, ale to jsem odbočil. Uděláme to takhle. Dám vám seznam bylin, co má ten váš člověk nasbírat. A mě zbuďte až na snídani,“ zívl Květoslav.
„No počkej a pozná je? Přeci jen to není bylinoznalec.“
„V klidu. Dám mu knížku i s obrázky a sám si je ještě překontroluju. Kdyby to nezvládl, vydám se do lesa po snídani já. A teď dobrou noc.“
Starosta čaroději popřál také dobré noci a pak se s úlevou posadil. Teprve teď mu došlo, jak neomaleně se smáli jeho jménu. No, ale když si na to teď vzpomněl, začal se plácat smíchy do kolen. Vzápětí však přestal. Už ho bolel hrudník. A taky přemýšlel nad tím, že stačilo málo a bůh ví, v co je mohl čaroděj zlostí proměnit. To se už nesmí opakovat. Hned zítra vydá zákaz smíchu v přítomnosti čaroděje.
Druhý den ráno probudilo Květoslava bušení na dveře. Posadil se a rozespale si promnul oči. Zívl a pak vstal. Otevřel dveře a za nimi stál syn hospodského.
„Co tak bušíš, neumíš normálně zaklepat?“
„Hm, to je jedno. Jo a díky za mámu. Asi by takhle nemohla zůstat napořád, co?“
„Hele, a zlatý suchý z nosu byste nechtěli? Buďte rádi, že ji takhle nechám alespoň do mého odjezdu. A kde máš snídani?“ zeptal se Květoslav a mnul si břicho.
„Táta neříkal, že vám ji mám donést. Snídaně je nachystaná dole.“
„No dobrá, za chvíli jsem tam,“ řekl Květoslav, zavřel dveře a ještě jednou pořádně zívl. Dneska uvaří lektvar a zmizí těm prosťáčkům ze života. Už ho ta vesnice začínala nudit.
Po vydatné snídani a překontrolování všech bylin byl vpuštěn do hospodské kuchyně.
„Větší kotel nemáte?“ zeptal se hospodského, a když zakroutil hlavou, tak jen řekl: „No snad to bude stačit.“
Nalil do kotle vodu, naházel tam byliny, opatrně se podíval, zda se nikdo nekouká a pak vytáhl ze svého tlumoku další pytlík. Část jeho obsahu vysypal do kotle též. Rázem z něj vyšlehl žlutý dým. Pak luskl prsty a pod kotlem se objevil oheň. Čaroděj obsah míchal a mezitím hledal ve zdejší zásobárně něco na chuť. Musel si přece ukrátit nějak čas. Našel výbornou uzenou slaninu. Velký kus si odřízl a slupl ji na posezení. Teď by to ještě něčím zapil. Ale vodou ne. Není přece lůza. Na polici spatřil nějaké lahve s průzračnými tekutinami. Protože v kuchyni hostince neočekával žádné jedy, bez obav se po jedné natáhl a napil se.
„Hm, slivovice. A dobrá.“
U dalších lahví objevil meruňkovici, třešňovici a hruškovici. Jen u té poslední si nebyl jistý, co by to mohlo být. A tak pil a pil a pil, až zůstala láhev prázdná. Položil ji na stůl a začala se mu motat hlava.
„No, asi jsem to kapánek přepískl.“
Rychle se posadil. V tu chvíli vstoupil do kuchyně hostinský. Když viděl prázdnou láhev nejprve ho popadla zlost, ale v mžiku si uvědomil s kým má tu čest, a hned se uklidnil. A tak jen hlesl: „To byla ořechovice. Výroční. Připravená na oslavy stého výročí naší obce.“
„Nevadí,“ mávl rukou čaroděj. „Však ty ostatní flašky vám zůstaly. Ty jsem jen ochutnal.“
Hospodský se vyděsil a měl co dělat, aby se ovládl, když zjistil, že ze všech flašek je řádně upito. Podíval se na čaroděje, pokýval hlavou, křečovitě se usmál a opustil kuchyň.
„To hovado mi vypilo ořechovci,“ řval před hospodou.
Vyděšený starosta vyběhl ze stodoly zapínaje si kalhoty. „Co tu křičíš? Co se děje?“
„Tak já ti řeknu, co se děje. Ten parchant mi vychlastal výroční ořechovci a z dalších pálenek je taky upito. Jestli tu bude ještě jeden den, celého mě vyžere a vychlastá. A to ti říkám starosto, ty se nedoplatíš.“
„Ale no jo, pořád. Dneska udělá lektvar, my ho vypijeme a zmizí nám ze životů.“
„No už aby to bylo.“
V tu chvíli vyšel z hospody notně vratkým krokem i Květoslav, v ruce slivovici. „Tak pánové a dámy, lektvar je hotový. Nalívejte, nějak mi vyschlo v krku.“
Pak upadl na zem a tvrdě usnul.
Druhého dne ráno se čaroději dostalo drsného probuzení. Někdo ho polil vědrem vody. Posadil se a zjistil, že spal na seně a nad ním stojí celá vesnice. Její obyvatelé se zrovna netvářili, že by mu chtěli popřát dobré ráno.
„Tak ty jsi čaroděj, ano?“ začal starosta.
„No, jsem. Co to má být za probuzení? Takhle se budí čaroděj?“
„Ty že jsi čaroděj?“ začala řvát z davu nějaká žena.
„Klid, klid, on nám vyklopí, kdo vlastně je,“ krotil vášně starosta. „Takže, kdo vlastně jsi a co tu pohledáváš?“
Květoslav si promnul oči a vůbec nechápal, co se děje. Možná, že ještě spal, v tuto chvíli si nebyl jistý ničím. Opatrně vstal a koutkem oka viděl, jak dav polekaně ustoupil.
„Hej, já jsem spal na seníku? Proč jsem nespal v hostinci v pokoji jako vážený host?“
Starosta si založil ruce na prsou a řekl: „Podvodníky neubytováváme v hostincích, ale na seně mezi prasaty,“ a po těchto slovech se začal dav hlasitě smát.
„Cos to řekl?“ zeptal se Květoslav. Právě mu došla trpělivost. Nechápal vůbec nic a ještě ho bolela hlava.
„Slyšels, hovado,“ křikl někdo z davu.
„Teď už toho mám tak akorát dost. Já jsem čaroděj!“ zařval Květoslav.
„Čaroděj, který neumí čarovat, to slyším prvně,“ a dav se smál. Starosta pokračoval. „Čaroděj, co pije kořalku a neumí vařit lektvary.“ Dav bouřil.
Květoslav přistoupil ke starostovi, a aniž by se ho dotknul, starosta se vznesl do vzduchu. Smích okamžitě ustal a nastalo naprosté ticho. Jen starosta strachem vyjekl.
„Takže já podle vás nejsem čaroděj? Jen proto, že nemám plnovous? A na co? Aby se mi v něm zachytávaly zbytky jídla? Jen proto, že mám rád kořalku? A kdo by ji rád neměl? Vždyť je to prevence proti většině druhů nemocí kromě ranní bolesti hlavy. Nejsem snad čaroděj proto, že nechodím o půlnoci na byliny? A proč bych měl? V noci normální lidé spí, to jen čarodějky, vlkodlaci, upíři a sem tam nějaký ten opilec se prohání o půlnoci po lese.“
„Pustil bys mě na zem?“ špitl starosta.
„Jistě,“ kývl čaroděj a spustil ruce. A v tu ránu se starosta zřítil. Dopadl tvrdě na zem a velmi obtížně se zvedal.
„Takže, doufám, že vám tohle stačilo jako důkaz,“ řekl Květoslav a když se nadechl, aby pokračoval, ozvalo se z davu: „Laciný trik!“
Květoslav zuřil, starosta si schoval hlavu do dlaní a dav se rozestoupil. Když hospodský viděl, že se všichni, včetně čaroděje koukají na něj, otočil se. Ale za ním nikdo nestál, takže se obrátil zpět se zářivým úsměvem. „To já ne.“
„Takže laciný trik říkáš. Fajn. A co třeba tohle?“ Květoslav luskl prsty a rázem měl hospodský oslí uši, koňský ohon a na nohou kopyta. Ves se mu smála a on to vše pozoroval nejprve vyděšeně, ale pak, aby zachránil ostudu, se také smál, ač bylo vidět, že se musí velmi nutit.
„Dost!“ zařval čaroděj a okamžitě bylo ticho. „Tak a teď chci, aby mi někdo normální okamžitě, ale okamžitě vysvětlil, co se to tady vlastně děje!“
Starosta vstal, oprášil se a začal nesměle vyprávět. „Víš, ty jsi včera usnul po vypití té kořalky. Tak jsme se vrhli na ten lektvar a udělali vše dle tvých pokynů. Ale když jsme pak viděli výsledek, rozzlobili jsme se a společně jsme se rozhodli tě odnést sem na seno.“
„Proboha, jaký výsledek? O čem to tu pořád mluvíte?“
„No přece o tomhle,“ řekl starosta a dav se rozestoupil ještě jednou, ale tentokrát pořádně. Květoslav nejprve nic zvláštního neviděl. Pak pohlédl směrem ke kašně. Stálo tam mnoho dětí a měly opravdu něco zvláštního na hlavách. Květoslav vyrazil rázným krokem až k nim. A jak se blížil, čím dál jasněji viděl, co způsobil jeho lektvar. Každé dítě mělo na hlavě jinak zbarveného kohouta. Květoslav nic podivnějšího v životě neviděl a tak přistoupil blíž, aby si na vlasy sáhl. Opravdu pevně držely v jedné stojící pěšince. Jeden je měl zelené, druhý modré, další v kombinaci různých barev. Našli se i tací, co je měli zbarvené do noční oblohy a jeden se na svém kohoutovi dokonce mohl pyšnit obrazem poslední večeře Páně.
Květoslav na to užasle, ale i zamyšleně zíral a přemýšlel. Pak se otočil k davu. „Vidíte, co jsem vám říkal? Říkal jsem, že jestli ty vši přičaroval čaroděj, bude to mít nedozírné následky a…,“ ukázal směrem k dětem, „byla to pravda. Teď alespoň víme, odkud se ty vši vzaly.“
Náhle se Květoslav zadíval k hospodě, před níž stál malý klučina. Čaroděj šel až k hostinskému a zeptal se ho: „Jak to, že tvůj kluk vypadá normálně?“
Odpovědí mu bylo kohoutí kokrhání. Čaroděj protáhl oči, luskl prsty a opět před ním stál hostinský. Ten si sám sebe nejprve prohlédl, a když viděl, že Květoslav nedočkavě klepe nohou, rychle odpověděl: „Protože jsem do toho parchanta ten lektvar nemohl dostat. Jako by ten hajzlík věděl, co se jim stane.“
„Moment,“ Květoslav se zamyslel, „pokud si ale vzpomínám, ten jako jediný ty vši neměl, že ano?“
„Jo, to je pravda, neměl. Chtěl jsem mu to dát preventivně.“
„Dobře, všichni se uklidněte a běžte domů. Děcka pošlete do hostince, přijdu tam,“ přikázal a namířil si to ke klukovi. Když k němu došel, ještě se obrátil na dav: „Jo a příště, než budete chtít někoho lynčovat, si zjistěte všechny informace.“
Chytl hospodského kluka za límec a táhl do k sobě do pokoje. Tam s ním hodil na postel. „Tak a teď chci slyšet pravdu. Jak to, že ty jediný jsi neměl vši a díky tomu jako jediný na hlavě nemáš barevný ohoz?“
Kluk pokrčil rameny.
„Hele, nemám náladu ani chuť se s tebou párat. Já na to stejně přijdu, akorát mi to bude trvat dýl, takže buď mi to vyklopíš, nebo tě proměním v něco silně nepříjemného. Třeba kupu hnoje, takže do tebe budou bodat vidlemi. Nebo bys chtěl být raději ženská s pořádnýma kozama? Aby tě všichni chlapi očumovali a pak i osahávali? Anebo víš co? Udělám z tebe klisnu. A až nějaký pořádný hřebec dostane chuť….“
„Tak dost, vždyť jsem ještě dítě,“ zacpal si uši kluk.
„Takže?“ dal si čaroděj ruce v bok.
„No dobře. To bylo tak. Před asi třiceti dny k nám do vesnice dorazil chlap. Ubytoval se, najedl se, a po dvou dnech zase odjel. Já jsem ale jediný z vesnice, kdo ví, že to byl čaroděj. No a znáte děcka,“ mávl rukou kluk jako by snad on najednou mezi děti nepatřil, „začaly se mu posmívat.“
„Posmívat? Kvůli čemu?“
„No, chodil v růžové vestě a kalhotách. A starostovi říkal zlatíčko a mému tátovi cukrouši. Celkově byl divný. Nosil náušnici na uchu. Prostě podivín. No a jak se mu smály, tak druhý den to jeden kluk přehnal a pokřikoval na něj, ,blizno, blizno, ´ a to už nevydržel a rozhodl se je začarovat. Všechny si je svolal a řekl, že dá zlaťák tomu, kdo vypije jeho speciální nápoj. Kluci říkali, že nechutnal moc dobře, ale co by pro zlaťák neudělali. No, a když odjel, objevili se vši.“
„A proč blizno?“
„No to je přece ta růžová rostlina. Blizna kládovitá.“
„Jo takhle. Moment, moment, to jsi to vzal poněkud rychle, že? Jak víš, že to byl čaroděj? Předpokládám, že ze stejného důvodu ses nenapil toho jeho nápoje, co?“
„Odpověď na druhou otázku je ano. No, jednoduše to vím. Táta neví, že jsem objevil tu jeho skrýš. V jednom pokoji je udělaná malá dírka, kterou táta vidí do pokoje. Tam ubytovává hlavně ženské, které občas pozoruje. Zajímalo mě, co je ten chlap zač, tak jsem se občas koukl.“
„Já ti dám, pozoruje. Normálně je šmíruje, když se převlíkají. Začínám mít té vaší vesnice dost. Takže abychom to zkrátili. On v tom pokoji uvařil lektvar a dal ho klukům vypít, že ano?“
„Jo, přesně tak. No a já se samozřejmě nenapil. Nejsem blbý, že jo,“ zaťukal si kluk na hlavu.
„No to nejsi. Ty jsi chytrý až moc. Tak fajn. Teď vím, co vědět potřebuju. Proto nemohly běžné byliny zabrat. Když jsi viděl, jak ten lektvar dělá, půjdeš se mnou do lesa a nasbíráme stejné byliny, jaké použil on. Jedině to pomůže.“
„Ale já ty byliny neznám. Vůbec nevím, co použil,“ bránil se kluk.
„Ale viděl jsi je.“
„No to jo, vidět jsem je viděl, ale názvy neznám.“
„To nebude potřeba,“ řekl Květoslav a vstal. Vytáhl z tlumoku knihu a hodil ji na postel. „Teď mi ukážeš, co použil on.“
O pár hodin později se už celá ves seřadila k velkému kotli, který Květoslav nechal vynést na náměstí. Mohl by ho přemístit jednoduchým kouzlem, ale na tuhle zpropadenou vesnici nehodlal plýtvat kouzly už víc, než bylo potřeba. Zatímco obyvatelé pili a myli hlavy sobě a dětem, Květoslav si vzal stranou starostu a hostinského.
„Takže pánové, musím se přiznat, že jste mě dost naštvali vaším přístupem. Mě jste obvinili z toho, že nejsem čaroděj, aniž byste si nejprve zjistili fakta. A to nemluvím o tom, že jste ke mně poslali dva neschopné a nesrozumitelné hlupce. Ale pojďme dál. Tohle vše způsobil čaroděj, kterého jste ve své vsi urazili.“
A když se na sebe oba překvapeně podívali, vysvětlil. „No, to byl ten v těch růžových šatech. Neptejte se mě, jak to vím, jsem čaroděj, a proto to vím. Uráželi ho děcka a vy jste to nezarazili. Mám pravdu?“
Oba pánové zkroušeně přikývli, hlavy svěšené dolů, jako by právě pedagog káral dva neposlušné žáčky. „A on se vám takto pomstil. Proto ty barevné vzorce na hlavách vašich dětí. Měl prostě jen rád barvy. Tímto vás ale upozorňuju, že až se tady stane nějaký další problém, mě už nevolejte. Alespoň se naučíte chovat se uctivě ke každému hostu, protože většina čarodějů na sebe hned neprozrazuje, že jsou čarodějové. A to je další věc, urazili jste mého kolegu, což se částečně dotýká i mě. No a v neposlední řadě vaříte lidem z plesnivých věcí a zkaženého masa. Nebo se mýlím?“ obrátil se na hostinského.
Ten se podrbal za uchem. „No, občas se stane.“
„Ne, občas. Byl jsem v kuchyni a než jsem se stihl ožrat, viděl jsem ty potraviny. A je to něco odporného. Zvedal se mi žaludek. Mně jsi dal jídlo, co bylo v pořádku, to jsem si ověřil, ale ostatním vaříš nehorázné šlichty. A z tohoto důvodu jsem v hospodě nainstaloval jedno malé kouzlo. Jestli nějaký host dostane na stůl jídlo připravené ze zkažených potravin, proměníš se v kravské hovno.“
Hospodský vyděšeně vyjekl. „Už nikdy, slibuju. Od této chvíle jen čerstvé.“
„Skvělé a pak je tady další záležitost. Šmíruješ ženské v jednom z pokojů.“
Starosta se na hostinského pohoršeně zadíval. „Ale já….,“ snažil se bránit hostinský.
„Žádné ale, je to tak. Takže, na celou hospodu jsem vyslal varovnou kletbu. To znamená, že když ještě někdy budeš jakoukoli ženskou šmírovat, vyšle mi kletba signál a já jsem tu v mžiku. A pak z tebe udělám něco hodně nepříjemného.“
Hospodský klesl na kolena a sepjal ruce. „Slibuji, že už nikdy. Už nikdy, věhlasný čaroději!“
„Výborně. Jo a tvá žena se promění zpět v momentě, kdy překročím hranice vsi. Nutno dodat že jsem ji informoval o všem, co jsem tu viděl a zažil a řekl jsem jí, že kdybyste nebyli tak neschopní, nikdy bych do vesnice nedorazil a ona by nestála v patře jako kamna. Takže bude asi kapánek rozčilená. No to se nedá nic dělat. Mějte se a krásný den.“
Květoslav nasedl na koně a cvalem mizel z vesnice. Jakmile překročil její hranice, zaslechl ženský hlas. „Aloisi! Jak to, že šmíruješ ženský, ty prase. Počkej, až se mi dostaneš do rukou!“ a usmál se. Tohle bude jistě jako poučení stačit. Co naplat, že čaroděj si všechny kletby na hospodu a kuchyni vymyslel. Strach z následků, kdyby to byla přece jen pravda, donutí hospodského změnit přístup.
Čekala ho cesta domů. Do Všivákova, respektive Tchořova, jel se svým dvoučlenným doprovodem dva dny, ale doma hodlal být rychleji. Už mu chyběla pohodlná postel a láhev dobrého piva, čerstvě uleželý sýr a ještě teplý chléb. A při té představě popohnal koně a vyrazil vpřed tryskem.
Kdybyste se kohokoli zeptali na kvalitu počasí, jistě by nebyl spokojen. Cestovatelé nebyli nikdy spokojeni. Ať už cestovali z jedné vesnice do druhé nebo z jednoho konce království do druhého, s vakem na zádech nebo naloženým vozem, sami nebo v hlučné skupině, počasí se jim nikdy nezavděčilo. Buď bylo moc horko, nebo moc pršelo, nebo moc padaly kroupy, také mohlo být moc zima a zkrátka všeho bylo moc, a když se počasí změnilo a nastalo přesně opačné od toho, na které si cestovatelé stěžovali, spokojenost jim vydržela maximálně pár hodin do nové stížnosti.
Ať cestoval někdo z donucení nebo z vlastního rozhodnutí, většinou z toho nebyl nadšený. A proč vlastně? Představa spánku někde v hlubokém lese, kde vás koušou mravenci, komáři a hrozí vám, že vás sežere vlk, není zrovna lákavá. V zimě to navíc znamená udržovat oheň. A co teprve lovit si potravu. Pokud nemáte buňky střelit pěknou srnu, když na vás kouká černýma očkama nebo vykuchat pstruha, musíte mít štěstí a narazit na hostinec, kde se dodržují alespoň základní hygienické zvyky, jinak vám naservírují jídlo, které zvláště v létě mohlo být nepříliš kvalitně skladováno, a tudíž zapáchalo, nebo se v něm nacházely červy či chutnalo, jako byste jedli štěrk s pískem polévaný průměrnou omáčkou. Hospodští zkrátka hřešili na to, že takový pocestný má hlad a je znavený cestou a tudíž jídlem zmíněné kvality nepohrdne a také mu nebude vadit pelech s blechami a dalšími šesti statnými chlapy, kteří celý den strávili v jedněch botách.
Byli samozřejmě i výjimky mezi hostinci, a pokud se takový skutečně objevil, pověst o něm se velmi rychle rozšířila. Mělo to ale i své nevýhody. Kupříkladu byl stále plný a tak se horší hostinští i v nejbližším okolí rozhodně nemuseli bát o úbytek zákazníků. Navíc, takový čistší a chutnější zájezdní hostinec něco stál a ne každý si ho mohl dovolit.
Cestování zkrátka nebylo tou nejpříjemnější formou trávení času a jen málokdo si jej vybral dobrovolně. Přesto byla ještě celá řada poutníků, kteří chodili od města k městu a od vesnice k vesnici. Přes všechny nesporné nevýhody putování byly i jisté výhody, které, ač jich bylo jen pár, převážili u těchto jedinců všechny zápory natolik, že věnovali tomuto druhu života celé desítky let. Nejzásadnější bylo, že si mohli čas organizovat sami. Žádné brzké ranní vstávání na pole a tvrdá dřina do úmoru. A vlastně vůbec žádná dřina. Práci obecně se mohli takoví poutníci věnovat, jen když se jim nedařilo dlouho nic ulovit, hlad jim tudíž svíral žaludek či počasí bylo tak nevlídné, že přespávat venku by bylo čirým hazardem se zdravím. V takových případech se vždycky objevil někdo, kdo potřeboval pomoc. Sedláci na poli, hostinský v kuchyni nebo dřevorubec v lese. A vždycky existovala ještě malá šance, že se někde objeví království se zakletou princeznou, jejíž vysvobození nebude životu nebezpečné či na jedné ze svých cest objeví poklad.
Dva mladí muži, kteří cestovali v tomhle parnu, ale podnikali cestu rádi. Právě kvůli výše zmíněným důvodům. Zatímco jejich přátelé a rodinní příslušníci už několik hodin dřeli na poli a v lese, oni se povalovali v trávě a chladili si nohy v potůčku. Nic nemuseli. Vlastně něco přece jen. Byli vysláni starostou města, aby přivedli jednoho čaroděje. Ale všichni věděli, že oříšek je už jen takového čaroděje najít. I když znáte jeho přesnou adresu, vůbec se na ní nemusí nacházet. Může být kupříkladu na nějaké výpravě a z té se vrátit až za týdny, ne-li měsíce. Dále pak může být dávno přestěhovaný, či se může před světem záměrně ukrývat. Pokud se vám přece jen podaří ho najít, další zapeklitou věcí k rozlousknutí je ho přesvědčit, aby se s vámi kamkoli vydal. Cestování obecně čarodějové moc v lásce nemají, právě kvůli výše uvedeným důvodům. Navíc ne každému chtějí pomáhat. Ale když překonáte i tento problém, je před vámi poslední a možná i nejsložitější věc. Zaplatit. Čarodějové bývají drazí a rozhodně nesnáší smlouvání o ceně. A každý rozumný člověk si takové smlouvání odpustí, protože pokud čaroděje rozčílí, může také skončit někde jako tvarůžek, žába nebo kolo od vozu a klidně i páté.
Tohle všechno ti dva mladí muži věděli a věděli to také ti, kteří je sem vyslali. A proto teď leželi v trávě, kotníky si chladili v potoce a nikam nespěchali. Ač je starosta nabádal, aby se vrátili co možná nejrychleji, oni si hodlali řádně odpočinout a brali to jako dovolenou, kterou nikdy nemají. Přestože k čarodějovu sídlu vedla z vesnice přímá cesta, oni jeli na svých koních oklikou. Nejraději by stejnou cestou jeli i zpátky, ale to už byl risk. Tak za prvé, čaroděj mohl cestu znát a tak by mu bylo divné, proč se trmácí na okolo a jak známo, čarodějové neradi cestují a tudíž to chtějí mít co nejdřív za sebou a ne aby si cestu prodlužovali, a za druhé mohl klidně od někoho z vesnice padnout dotaz na způsob cesty a pak by záměrné zdržování vylezlo na povrch.
A tak si mladíci usmyslili, že si volna užijí alespoň po cestě za čarodějem. Jeli pomalu, ač by jejich zdatní koně zvládli rychlejší jízdu, často zastavovali z nejrůznějších důvodů a schválně se vydávali neznámými cestičkami třeba i hluboko do lesa a pak se stejně klidně zase vraceli zpět na hlavní cestu.
Nyní měli po obědě jednu ze svých mnoha přestávek. Slunce svítilo a oba se momentálně nacházeli v říši snů. Leželi kousek od rušné cesty, takže si jich všímali pocestní, obchodníci a vůbec každý, kdo šel zrovna okolo. Svět je ale plný náhod a jedna taková potkala i tyhle dva.
Jednomu se zdálo o krásné Lucii, dceři největšího sedláka, na níž si ale dělali zálusk i další mládenci. Druhému se zase zdálo, že vysvobodil blonďatou princeznu z vysoké věže a ve svém snu se právě nacházel ve stavu vyplácení odměny. Tedy celého království a ruku princezny.
Oba se slastně usmívali, když s nimi někdo zatřásl. Jeden po druhém se rozespale posadili, promnuli si oči a pohlédli na sebe.
„Co je, Josefe?“
„Nevím, Pepo.“
„Ty jsi se mnou zatřásl. Víš, jaký jsem měl krásný sen, Josefe?“
„A co teprve já, Pepo.“
„To jsem s váma zatřásla já,“ ozval se hluboký ženský hlas.
Oba Josefové byli už úplně probraní a tak ten hlas poznali naprosto bezpečně. Rozšířily se jim zorničky, dost hlasitě polkli a otočili se k postavě, která stála nad nimi.
„Tak takhle vy lenoši hledáte čaroděje? Takhle nakládáte s drahocenným časem naší vesnice? My na čaroděje čekáme jako na smilování Boží a vy se tady válíte jako prasata v trávě!“ řvala žena, jejíž rozložitá postava vzbuzovala respekt.
„Ale my hledáme, paní sedláková, viď Josefe?“
„Jistě, že hledáme, Pepo,“ řekli jeden po druhém a oba se zvedali z mírného travnatého svahu, na kterém leželi.
„Tohle je u vás hledání, vy lenoši?“ zařvala manželka největšího sedláka a vrazila nejprve jednomu a pak druhému takovou facku, až zahučeli do potoka.
„Já vám dám, nepřejte si mě, až dorazíte do vsi. A to si pište, že o tom všem ve vesnici řeknu. Máte se na co těšit!“ zahrozila jim ještě pěstí a pokračovala v cestě.
Oba Josefové chvíli čekali ponoření pod vodou, a když se jim zdálo, že velká postava selky zmizela, vynořili se.
„Ještě, že tak, mě už docházel dech.“
„Mě taky. Ale to mi řekni, Pepo, kde se tady vzala?“
„Nevím, Josefe. Asi šla z trhu.“
„Teď budeme mít velký problém, Pepo, až se budeme vracet.“
„A co kdybychom se nevraceli, Josefe? Můžeme se stát poutníky.“
„No já nevím, Pepo. Jak se to dělá? Ty už jsi někdy byl poutníkem?“
Pepa se poškrábal na hlavě a posadil se vedle kamaráda na trávu. „Nebyl, nebyl, Josefe, ale na tom nemůže být nic těžkého. Kolikrát o krátkých letních večerech děd vyprávěl, jak poutníci putují. A putovat snad umíme, ne?“
„No, umíme, Pepo, ale to taky není jenom o putování, že jo. Takhle nám máma navařila a kde bychom tady sehnali holku, co by nám vařila? A co teprve spaní. Doma máme pohodlnou postel, ale spát někde v lese. A v zimě nás hřeje pec, ale kde bychom našli pec, kterou bychom mohli vzít sebou? Taková pec je asi pořádně těžká. Na zádech bychom ji neunesli, povoz nemáme,“ řekl Josef a honem se otočil za sebe, zda na cestě nějaký prázdný není, a když zjistil, že ne, pokračoval, „a v zimě je…zima.“
„Pravdu díš, Josefe. Na peci je v zimě krásně. A když máma dá ke svačině povidlové koláče ještě teplé,“ až z té představy začalo Pepovi kručet v břiše.
„No a to bychom taky mohli potkat lupiče, kteří by nás přepadli. A ty se umíš prát, Pepo?“
„Josefe, asi neumím. Já se jednou popral s Toníkem Chvístálkovic a dostal jsem na budku.“
„No vidíš. A to nepočítám draky, obry a čarodějnice.“
„A to jsme zapomněli ještě na něco, Josefe.“
„Na co, Pepo? Na co jsme zapomněli?“
„Ty umíš lovit? I kdybychom našli kuchařku, která by nám něco uvařila, museli bychom něco ulovit.“
Teď se pro změnu Josef poškrábal na hlavě, pak si promnul bradu. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „Nikdy jsem to nezkoušel, ale to nemůže být tak těžké. Prostě bych vykopal díru a pak čekal, které zvíře do ní spadne.“
„To je pravda, Josefe, „ale taky musíš uvažovat jínáč,“ zaťukal si Pepa na čelo, „každé zvíře má oči a tak by tu díru vidělo a vyhnulo se jí.“
„Ale to já přece vím, Pepo, tu díru bych samozřejmě zakryl. Ale takový zajíc kupříkladu, ten vždycky před něčím utíká a tak musí koukat před sebe, aby do něčeho nenarazil. Ten nemá čas koukat pod sebe. No a ten by tam hupsnul jako nic. A takhle kdybychom chvíli počkali, možná bychom jich pochytali celá stáda.“
Pepa kýval hlavou. „To zní logicky. Ale pak je tady další problém. Ty bys ho, Josefe, dokázal zabít? A stáhnout z něj kůži?“
„Já…já…a ty bys ho nezabil?“
Nastalo ticho. Oba se dívali do tekoucího potůčku a přemýšleli nad celou jejich konverzací a o strastech poutnického povolání.
„Tak nějaké peníze ještě máme,“ nadhodil najednou Josef.
„Máme, ale ty by nám dlouho nevydrželi. Navíc, kdybychom si nechali městské peníze, neříká se tomu náhodou ta…zpověra?“
Josef zakroutil hlavou. „Ne, tomu se říká jinak. Zponevěra. Ale ta nevěra tam je. To je jako, že jsi nevěrný tomu, komu jsi je vzal.“
Následovalo dlouhé ticho. Dvojice dlouze přemýšlela nad výhodami a nevýhodami a oběma se zdálo, že nevýhod je přece jen víc. První, kdo ticho prolomil a vlastně i definitivně uzavřel téma putování k diskuzi, byl Josef.
„Tak se mi zdá, Pepo, že se na poutníky moc nehodíme.“
A protože Pepa souhlasně pokýval hlavou, oba se zvedli a šli ke koním. Jakmile nasedli, začal se Josef podivně ošívat a chvíli to vypadalo, že snad i něco hledá. Když si všiml, že na něj Pepa nechápavě zírá s otevřenou pusou, vysvětlil mu. „Asi jsem ztratil mapu, Pepo.“
„No jo, Josefe, ale jak teď čaroděje najdeme?“
„Budeme se muset asi zeptat.“
A tak mladíci vyjeli po cestě. Čilý ruch ustal, takže ujeli pár desítek minut, než narazili na prvního člověka. Konkrétně se jednalo o stařenu s dlouhými šedivými vlasy v otrhaných hadrech, kterou když oslovili, tak se usmála a na ně vykoukly dva žluté zuby. Dost je vyděsilo, že se i smyslně olízla, než jim odpověděla na jejich otázku.
„Jestli myslíte toho samého, co myslím já, a to určitě myslíte, neboť široko daleko jiný čaroděj není, tak za ním bych vám nedoporučovala vůbec jezdit.“
Josef s Pepou na sebe udiveně pohlédli.
„Ale my pro něj máme práci,“ řekl Josef a Pepa dodal: „Sám náš starosta nás sem vyslal.“
Stařena zaskřehotala a řekla: „Kašlete na něj, koloušci. Já bych pro vás měla něco lepčejšího.“
Následně se opět pokusila zazubit, pakliže se to dalo v jejím případě tak nazvat, a znovu se smyslně olízla. Josef s Pepou se na sebe vyděšeně podívali a raději si ani jeden nepředstavoval, co má babizna na mysli.
„My tam fakt musíme, že Pepo?“
„Jistě, Josefe, to by takhle nešlo. Celá vesnice na nás čeká.“
„Jistě, Pepo, čekají na nás a my spěcháme, abychom tam byli co nejdříve.“
Oba horlivě přikyvovali, když mluvil ten druhý a babizna se jen šklebila.
„No jak myslíte, se mnou byste zažili něco, co jste ještě s nikým nezažili.“
Josef s Pepou se na sebe opět podívali. Bylo vidět, že oba nad tou nabídkou uvažují. To jsou přece ty důvody, proč lidé podnikají výpravy. Aby zažili něco, co ještě nikdy nezažili.
„Nu dobrá, babo, ale co bychom tedy měli zažít?“ zeptal se Josef náhle a usmál se na Pepu vítězně a Pepa s přivřenýma očima obdivně pokýval hlavou.
„Panáčkové, to vám přece nebudu vysvětlovat. Copak nemáte žádné zkušenosti?“
„Nó, máme,“ lhal Pepa, „máme spousty zkušeností.“
„Tak vidíte, pojďte a něco zažijete,“ lákala je znova.
Josef se chytil za bradu a přemýšlel, Pepa učinil totéž, ale přitom se ještě díval do nebes.
„Mám dukátovou chaloupku,“ pokračovala. „Můžete si ji pěkně obrat. Samé zlato a drahé kamení, kam se podíváte.“
To už bylo podstatně lákavější.
„Jedeš babice zlá,“ zařval náhle někdo a stařeně těsně kolem hlavy proletěl kámen. Ta vyjekla a sprintem hodným uznání běžela pryč.
Josef počkal, až k nim muž ve středních letech dojde co nejblíže a pak na něj spustil: „No, pane, co jste to udělal? Ta hodná babička nám nabízela, že zažijeme něco, co jsme ještě nezažili. A my jsme poutníci a putujeme především kvůli zážitkům. A vy nám to takhle zkazíte.“
A než mohl muž cokoli říct, pokračoval Pepa: „Jo a taky nám slíbila zlatou chaloupku, ve které si budeme moct zlato a drahé kamení nalámat.“
„Kluci, vy jste mi ale hlupáci. Copak vám nedošlo, že vás ta baba chce jen zneužít?“
Josef s Pepou se na sebe nechápavě podívali.
„No nejprve by vás znásilnila, pak strčila do klece, vykrmila a sežrala. Nebyli byste první ani poslední. Je to zkrátka baba zlá a úřady jsou na ni krátké. Prý ji nemohou odsoudit, když všichni s ní jdou dobrovolně a nikdy se nenašel nikdo, kdo by na ni něco zlého dosvědčil. To se ví, že ne, když všichni, kteří by tak mohli udělat, jsou už sežraní.“
„Ona vážně jí lidi?“ podivil se Josef.
„To si piš, že jo,“ odpověděl mu muž.
„A co jste to říkal ještě, že by s námi udělala?“
„No, vykrmila,“ odpověděl muž.
„Ne, to předtím,“ vzpomínal Josef na to slovo.
„Strčila do klece?“
„To ještě předtím.“
„Jo, ty myslíš, znásilnila,“ muž se zasmál. „Kluci, vy nevíte, co je to znásilnění?“
Josef se podíval na Pepu a ten zase na něj.
„Pepíku, víš co je to slovo? Já ho tedy nikdy neslyšel a to jsem znalý člověk.“
„No dyť, beztak si ho ten člověk vymyslel. Já už slyšel tolik příběhů od děda, ale nic o znásilnění.“
Muž se jejich hlouposti upřímně smál. „Pánové, kam vy vlastně máte namířeno?“
„My hledáme čaroděje,“ odpověděl ještě trochu dotčeně Pepa.
„A jméno ten čaroděj nemá?“
Oba pokrčili rameny.
„No to je vlastně jedno. Tady v okolí je jen jeden takový. Ale nevím,“ kroutil hlavou muž, „má-li smysl za ním chodit.“
„Je zlý?“ ptal se Josef.
„Zakleje nás?“
„Začaruje?“
„Přemění?“
Chlapci stříleli jednou otázkou za druhou.
„No to je právě ten problém, víte. On docela nerad čaruje. Vlastně je jen jedna věc, kterou dělá rád, ale na to si musíte přijít sami.“
Josef se ušklíbl. „A kterým směrem ho najdeme?“
„Tady odbočte a touhle lesní cestičkou k němu za chvíli dorazíte.“
Když se koně s oběma hochy ztráceli mezi stromy a pod větvemi, muž se usmál. „Škoda, že u toho nebudu, až k němu dorazí. To bude určitě prdel.“
Po pár minutách Josef s Pepou zahlédli na malé mýtince bílý domek. Vlastně to nebyl příliš velký domek. Klasické stavení o čtyřech stěnách, dvou patrech a střeše. Nic navíc a nic méně.
Kluci sesedli, obešli stavení, a když se ujistili, že existuje jen jeden vstup do domu, zabušili na něj. Odpovědí jim bylo jen ticho a zvuky lesní přírody.
„Ty Josefe, ale jsme si jistí, že přece jen nebudeme poutníci? Doma nás čeká průšvih. Selka určitě řekne sedlákovi, že nás viděla povalovat se v trávě.“
„A sedlák to řekne starostovi.“
„A starosta to poví našim rodičům.“
Opět nastalo na chvíli ticho.
„A nejspíš už nebudeme mít možnost vzít si jejich Lucii.“
„To asi ne. Ale Kateřina je taky hezká.“
„Trochu obézní, ale jde to. A co teprve Jiřina?“
„Trochu jako chlap s knírkem, ale jde to.“
Plácli si a Josef opět zabušil.
„No a v nejhorším se můžeme vymluvit, že jsme dostali radu, že se tam chodí koupat.“
„Přesně, Pepo, ty máš nápady.“
Znovu si plácli. Když se ani teď v chalupě, alespoň co mohli soudit podle zvuku, nic nehnulo, vzal Josef za kliku. Nebylo zamčeno a tak vstoupil dovnitř. Pepa za ním. Šli krátkou chodbou a otevřenými dveřmi mohli nahlédnout do síně.
Stůl, židle, krb, jedna skříň s několika svinutými pergameny, bylo vše, co se v této místnosti nacházelo a co mohli v tom šeru shlédnout. A pak schody, které vedly nahoru.
„Haló,“ křikl Josef. Konečně se nahoře něco hnulo. Zavrzalo to. Josef udělal krok kupředu, ale nedíval se, kam šlape. Ozval se zvuk padajících lahví a Josef letěl k zemi. Když dopadl, ozval se ten samý zvuk mnohem silněji.
Josef vykuleně bez hnutí seděl na podlaze. Pepa také, ale přidal zatajený dech. Nahoře se ozvalo ještě silnější zavrzání, pak klení a následně zvuk člověka, který jde místností. Josef s Pepou vzhlédli ke stropu, a jestli se dalo sedět ještě tišeji, než tak činili dosud, pak to právě dělali. Oba skoro nedýchali a sem tam na sebe vrhli vyděšené pohledy.
„Kdo to sem leze, kurva!“ zaklel čaroděj a Josef s Pepou uviděli nohy, jak scházejí ze schodů. S každým schodem toho viděli stále víc a to co viděli, je dost překvapilo. Před nimi stanul mladý muž, mohl mít kolem třiceti, v pantoflích a spodním prádle. Vlasy měl doslova jako vrabčí hnízdo a ještě si několikrát zívl, než se jich zeptal: „Co tak čumíte? Kdo jste a co chcete? A vůbec, co mi jen tak lezete do baráku?“
Josef s Pepou hlasitě polkli a podívali se na sebe. Jako by se pohledy přesvědčovali, aby začal mluvit ten druhý.
„Hele, jestli neumíte mluvit, tak táhněte ke všem čertům. Nebo vás oněmělo nějaké zaklínadlo?“
Josef, na kterého se čaroděj právě díval, zakroutil hlavou.
„Takže jste němí od přírody.“
Čaroděj teď pohledem zkoumal Pepu a i ten zakroutil hlavou.
„Ježíši, tak co chcete? Vlezete mi do domu, probudíte mě, a když se vás ptám, co chcete, tak mlčíte.“
A protože oba stále mlčeli, čaroděj si je změřil pohledem. „No jasně, vy jste normální zloději. Přišli jste sem krást. Tak to jste se spletli pánové. Za prvé tady není nic k ukradení a za druhé, já jsem čaroděj. Takže vás teď za trest proměním třeba…kruci teď mě nic nenapadá. Třeba v potkany.“
„My jsme sem nepřišli krást,“ promluvil konečně Josef.
„Heuréka,“ vykřikl čaroděj. „Takže mluvíte, fajn. Řekněte mi ale okamžitě, co chcete anebo vypadněte.“
Jakmile to dořekl, začal našlapovat jako čáp, aby se prodral všemi lahvemi k oknu, což bylo slyšet podle zvuku. Otevřel okenice a následně okna dokořán a do místnosti pronikl se světlem i čerstvý vzduch. Takhle to udělal ještě u jednoho a pak se otočil na dvojici. Josef s Pepou konečně mohli vidět, co dosud jen slyšeli. Všude po podlaze se váleli prázdné lahve. Ohromeně na to množství zírali.
„No tak je tu trochu bordel, to je toho.“
Čaroděj se posadil na židli. Josef se pokusil vstát a Pepa pochopil, že se do místnosti nedostane a tak zůstal stát mezi futry v chodbě.
„Nabídl bych vám, abyste si sedli, ale není kam. Takže postůjte a řekněte mi konečně, proč mě otravujete?“
Než se Josef pustil do povídání, vzal čaroděj láhev, která stála na stole, a otočil ji dnem vzhůru.
„Ani kapka. Kruci fix. Co já budu pít?“
„Máme čerstvou vodu,“ nabízel Josef a sháněl se po lahvi s vodou, ale rychle si uvědomil, že je ve vaku, který visí u koní. A pak pohlédl na znechucený čarodějův obličej.
„Vodu? Jseš normální? Mám absťák, hlava mě bolí, mám sucho v hubě, žaludek na vodě a on mi nabízí vodu. Jo, kdybys nabídl víno nebo slivovici, tak to bych nepohrdl,“ podíval se tázavě na oba, ale když divoce zakroutili hlavami, ušklíbl se. „Ani meruňkovice? Višňovice? Ořechovice?“
Po každém názvu Josef s Pepou kroutili hlavami a tak si čaroděj podepřel hlavu. „Jak můžete něco chtít od čaroděje a nic mu nedonést. To je drzost. Kam ta mládež spěje?“
Josef s Pepou nechápali vůbec nic. Říkali jim, že čarodějové mají dlouhé, bílé vousy, podivné kouzelnické oblečení, hůlky, starobylé knihy - tady jich bylo sotva pár, že si nechávají dobře zaplatit zlatem a tenhle chtěl pálenku.
„Tak co po mě kruci písek chcete?“ zaječel náhle čaroděj tak, že Josef i Pepa nadskočili.
„Nás posílají z naší vesnice,“ řekl rychle Pepa, který stál pořád v chodbě, „starosta nás poslal. Chtěli bychom od vás službu.“
„To já vím, že nechcete vykouřit, zrychlete to, proboha.“
„Ne, my prosím, nekouříme,“ řekl Josef a Pepa přikývl.
Čaroděj si je ještě jednou prohlédl, povzdychl si a pak vstal. „Tak a teď mi ty,“ ukázal na Pepu, „okamžitě vysolíš, jak se jmenujete, odkud přicházíte, co chcete a jak hodláte zaplatit. A hned. A dělejte, nebo z vás nadělám podtácky pod mé lahve!“
„Ale my, prosím, nemáme sůl,“ řekl Pepa, a když viděl, jak si dal čaroděj ruku před obličej a zhluboka se nadechoval, pokračoval. „Já jsem Pepa a tohle je Josef. Přišli jsme z vesnice nazvané Všivákov a náš problém je, že jsme zamořeni všema…všima…nebo já nevím, jak se to říká, zkrátka mají všichni vši, jen několik z nás bylo ušetřeno. A tak vás chceme požádat, abyste nás jich zbavil,“ dokončil rychle Pepa.
„Ještě to o té platbě, Pepo,“ zašeptal Josef, ale čaroděj to slyšel.
„Jo a máme měšec plný zlaťáků, tím vám máme zaplatit. Díky, Josefe,“ oddechl si Pepa, že řekl vše, co po něm byl žádáno a ukázal Josefovi zdvihnutý palec.
Čaroděj se během Pepovy řeči posadil a mnul si spánky. Zavřel přitom oči. Aniž by je otevřel nebo přestal s masírováním, ptal se: „Proč si říkáte Pepa a Josef, když je to totéž?“
Pepa s Josefem se na sebe podívali, očima se ptali jeden druhého, kdo má odpovědět a pak si šeptem vyměnili věty: „Ty mluv, já jsem mluvil teď.“
„Dobře, ale příště mluvíš ty.“
„Fajn, ale střídáme se,“ uzavřel Pepa.
Čaroděj tu konverzaci nemohl přeslechnout.
„My jsme kamarádi a oba se jmenujeme, jak jste správně poznamenal,“ nezapomněl Josef zdůraznit, „Josef, nebo chcete-li Pepa. Vždycky, když na nás kamarádi volali jedním nebo druhým jménem, tak jsme se oba otočili. A tak jsme se jednou dohodli, že jeden bude Pepa a jeden Josef. A už nám to zůstalo,“ vysvětlil.
„Jo a dohodli jsme se tak, že jsme hráli nejprve kostky, ale oběma nám padla šestka třikrát za sebou, tak jsme se pohádali, že komu jako padla první, ten by měl být Pepa a ten druhý Josef, ale to Josefovi přišlo nespravedlivé, neboť jsem já vyhrál, tak jsme nakonec plavali přes rybník, jako kdo se rychleji vrátí a já vyhrál a tak se jmenuju Pepa. A na znamení věčného přátelství a těch rozdělených jmen jsme si řízli do rukou a pak je spojili a řekli si Amen.“
„Já mu řekl bratře a on mě taky a od té doby jsme jako bratři,“ dovysvětlil Josef.
„Proč se jmenuje vaše vesnice Všivákov? V životě jsem o ní neslyšel. To je hodně zvláštní název,“ řekl čaroděj se stále zavřenýma očima a masírující spánky.
Kamarádi se na sebe opět dívali tázavě a pak následovala další konverzace šeptem. „Ty mluv, já jsem mluvil poslední,“ řekl Josef.
„To se nepočítá, tys řekl jen jednu větu. A já alespoň deset,“ odpověděl rozhořčeně Pepa.
„To nebylo součástí úmluvy. Řekli jsme, že se střídáme a ne po kolika větách.“
Čaroděj si přestal mnout spánky. Pochopil, že dokud budou tihle dva v jeho domě, hlava ho bolet nepřestane.
„No dobře, ale jsi podvodník. Schválně jsi řekl to o tom bratrování aniž se tě na to čaroděj ptal,“ rozčiloval se Josef.
„Tak si příště taky řekni něco navíc,“ usmál se Pepa.
Čaroděj otevřel oči. Těkal z jednoho na druhého.
„No…podle vší, ne? To by došlo i malému dítěti,“ mávl rukou Pepa a oba se hlasitě rozesmáli.
Čaroděj začal nervózně ťukat do stolu.
„Copak jste tam ty vši měli odjakživa?“ zařval čaroděj a oba přátelé ihned zmlkli.
„Ne, nás tak, prosím, přejmenovali,“ řekl Pepa a Josef na něj šeptem: „Ty nedodržuješ pořadí. Teď jsem měl mluvit já.“
„To jste opravdu takoví magoři nebo se jen děláte?“ zařval znovu. „Víte co? Mě je jedno, jak jste se jmenovali předtím. Prostě Všivákov. Doneste prachy.“
Bratři se na sebe udiveně podívali. „Ale prachu tu máte dost. Ten my nevezeme. My vezeme jen peníze.“
Čaroděj sepjal ruce: „Pane Bože, proč mi posíláš takovéto individua? No tak trochu piju a co? Nepomáhám snad potřebným? Onehda jsem pomohl stařence přes řeku na druhý břeh. Hodil jsem s ní docela něžně a doletěla do trávy. Co já vím, tak měla jen zlomenou nohu a už je v pořádku. A na ten stržený most jsem zavolal opraváře. Nebo tuhle jak jsem tomu dítku podal to lízátko. Chudinka, strašně plakalo, tak jsem ho vzal z cesty a podal mu ho. Copak já za to můžu, že pak plakalo ještě víc? Asi jsem ho měl trochu oprášit a sundat z něj ty mravence a kamení, ale omlouvá mě, že to s dětmi neumím. A nemůžeš mi zazlívat, že jsem tu krásnou pannu zachránil před znásilněním jen proto, abych ji sám znásilnil. Přece jsem to nakonec neudělal, ne? Zželelo se mi jí. No dobře, trochu mi v tom pomohl ten její kopanec do rozkroku, ale musíš sám uznat, že byla ke svému zachránci dost nevděčná.“
„Pane…“, zeptal se opatrně Josef, „jste v pořádku?“
„Naprosto. Ty,“ ukázal na Pepu, „stojíš nejblíže dveřím. Zajdi pro pra…pro peníze. Pak se rozmyslím, co bude dál.“
Jakmile Pepa opustil místnost, čaroděj mávl rukou a všechny lahve se nejprve vznesly do vzduchu a pak se seřadily na krbovou římsu a ty které se tam nevlezly, se postavily na podlahu vedle krbu. Pak luskl prsty a z vrchního patra přiletěly další dvě židle. To už se mezitím vrátil Pepa.
„Posaďte se,“ řekl čaroděj a vysypal obsah měšce, který mu Pepa podal, na stůl. „Pěkná suma. Ale jestli je vaše vesnice zamořená opravdu tak moc jak tvrdíte, tak tohle nebude stačit. Ale o to se nestarejte, to si vyřídím se starostou.“
Čaroděj zívl.
„Nic, vyrazíme. Počkejte tady a na nic nesahejte. Nejlépe bude, když se vůbec nebudete hýbat. Já se opláchnu, obléknu a nachystám si koně.“
Po těchto slovech vyrazil z místnosti a následně z budovy ven. Když se vrátil, vypadalo to, že se alespoň pokoušel učesat, na sobě měl čisté oblečení a trochu voněl, takže nejspíš skutečně absolvoval koupel.
„Fajn, kůň je připraven. Můžeme vyrazit.“
Všichni vyšli ven, nasedli a čaroděj jel v závěsu za Josefem a Pepou.
„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptal se náhle Pepa a čaroděje to tak překvapilo, že se i zakoktal.
„Já…já…mám děsivé jméno. Jmenuji se…jmenuji se…Temný čaroděj…z druhého kolene,“ dostal ze sebe konečně první, co ho napadlo.“
„To zní děsivě, co myslíš, Josefe?“
„Čarodějové mívají zvláštní jména a tohle je zvláštní a trochu děsivé.“
„Přesně, každý správný čaroděj musí mít pořádné čarodějné a děsivé jméno,“ zamyslel se Pepa.
„Hele vy dva. Mám návrh. Držte už klapačku. A zkraťte tu cestu. Nehodlám cestovat věčnost, protože nesnáším cestování.“
Josef s Pepou se posunky domluvili, že raději nebudou cestovat nijak okolo a pojedou rovnou do vsi. Jednak už jeden průšvih mají a jednak hrozilo, že by se čaroděj dozvěděl, že schválně zdržovali a kdo ví, v co by je proměnil. Mohl by to zjistit od vesničanů a pak by na ně byli rozzlobení jak obyvatelé vsi, tak čaroděj a vše by bylo znásobeno tím, že nesnáší cestování. Ne, tady je jakýkoli risk zbytečný. Oba ale překvapilo, že navzdory pověrám, čaroděj s nimi vyrazil bez přemlouvání. Nejspíš ho přesvědčilo zlato. Stejně řekl, že peníze nestačí, že bude chtít víc.
Tak jako tak, vesnice nebyla daleko, a když se slunce druhého dne houpalo na obzoru, dorazili do Všivákova. Zpráva o příjezdu poutníků se rychle roznesla. Děti a místní drbny v tomhle ohledu fungovaly spolehlivě. Sám starosta přišel čaroděje uvítat.
„Vítej čaroději, vítej. Jsme tak rádi, že jsi dorazil.“
„Nazdar. Tak jsem tu. Potřebuju se s váma někam posadit a probrat ještě podrobnosti.“
„Samozřejmě, pojďte do mé pracovny.“
„Tak to ani omylem. Do vydýchané pracovny, ve které se jistě pramálo větrá. Jsem po cestě vyprahlý a dal bych si někde pivko. A vůbec, kde budu dneska spát?“
„Máme zde dva hostince,“ informoval úslužně starosta. „Jeden je spíše pro lůzu, ale ten druhý je pro samou lepší společnost. Je tam čisto, osobně jsem to kontroloval, dobře tam vaří a pokoj je už nachystaný.“
„Jdeme na to pivo a u něj projednáme ty naše záležitosti,“ vykročil čaroděj směrem, kterým mu ukázal starosta. Ten si všiml Josefa a Pepy a řekl jim polohlasem: „S vámi si to vyřídím pak.“
Josef s Pepou se zhrozili, a když starosta zmizel v hospodě, rozběhli se každý na jinou stranu.
Čaroděj a starosta se posadili ke stolu. Jakmile hostinský uviděl starostu, ihned změnil směr, kterým původně mířil, a šel k nim. Postavil před oba dva korbely, a zatímco si se starostou něco šeptem říkali, čaroděj měl v sobě první pivo. Hostinský na to užasle hleděl.
„Cesty jsou prašné, dlouho nezapršelo. Další,“ poručil si čaroděj.
Starosta do hostinského dloubl. „Nezírej na našeho vzácného hosta jako nějaké povalečské hovado a nos.“
Hostinský se uklonil, a přestože to měl k výčepu jen pár metrů, skoro běžel.
„Tak povídej. Kdy můžeš začít, kdy budeš hotov a co k tomu potřebuješ?“ usmál se sladce starosta.
„Tak předně, milý starosto, to bychom byli z levného kraje. Ten měšec je krásně plný,“ starostův úsměv se rozšířil, „ale bude potřeba nějaké další odměny.“ Starostův úsměv zmizel.
„Další? Ale jaké další?“
„No, nezlob se, ale Josef s Pepou mě informovali, že vši má celá vesnice. A to něco stojí. Ale jak se tak dívám na tvé vlasy, asi to nebude pravda. Ty je máš jen šedivě mastné. Obyčejně pomáhám jen jednomu člověku,“ dodal čaroděj a řádně se napil piva, které před něj hostinský postavil.
Starostovi se i přes čarodějovu poznámku o jeho vlasech evidentně ulevilo. Mávl rukou a řekl: „Ale houby, celá vesnice. Všechny děti tím trpí. Jistě sis stačil všimnout, že Josef a Pepa jsou naprostí kryplové. Jeden větší než druhý.“
„Hm a to je mi hezká věc. Tak vy za uznávaným čarodějem posíláte kryply? Chcete mi tím snad něco naznačit?“
„Ale vůbec ne,“ dodal rychle starosta a divoce mával dlaněmi v odmítavém gestu, „ale tady se na nic nehodí. Nic neumí, nic jim nejde. Jsou leví i na hlídání ovcí. Zkrátka, potřebovali jsme se těch idiotů zbavit a tak jsme je poslali na výpravu za tebou. Byli jsme si jistí, že na tom není co pokazit.“
„Tak si pro příště pamatuj, že i na tom se dá mnoho zkazit. K čarodějovi nemůžeš posílat blbečky, ale člověka, který se umí chovat i mluvit a ne abych z nich musel tahat každé slovo. Stačilo málo a ani jsme sem nedojeli. Vloupali se mi do baráku,“ postěžoval si čaroděj.
Ve starostovi by se krve nedořezal. Oči měl doširoka otevřené a hlavou mu běželo, že až se mu ti dva dostanou do rukou… Dobře věděl, že rozzlobit čaroděje se nevyplácí. Klidně by z celé vesnice mohl udělat hejno rozjívených krkavců.
„Je mi to tak líto, čaroději. Jsem poučen pro příště. Mohu tedy tuto nepříjemnou zkušenost nějak napravit?“
Čaroděj se zamyslel. No, když už se starosta nabízel, proč nevytřískat co nejvíc. „Dobrá, nějak by to snad šlo. Připrav na večer hostinu. A svolej všechny rodiče těch napadených děcek. A taky všechny, kteří by mi mohli říct, jak to začalo nebo přispět nějakou důležitou podrobností. Než vás vší zbavím, musím vědět, kdo to udělal nebo kdy to začalo. U té hostiny mi o tom povypráví. A ne že na mě budete šetřit. Nebudu chtít už žádné zlato, ale chci pečené jehně a holoubátka a kuřátka s pečenými brambůrky…a tak.“
Starosta horlivě přikyvoval. „Jistě, jistě, všechno bude v nejlepším pořádku, slibuji.“
„Jo a do večeře daleko. Řekni hostinskému, aby mi donesl něco dobrého k snědku. V žaludku mi vyhrává jak kapela na svatební hostině.“
Starosta přiběhl k vedoucímu hostince a přikázal: „Čaroděj si poručil jídlo. Nos mu co hrdlo ráčí a pití taky, vesnice to platí.“
„Jó, to známe, vesnice to platí a pak to z vaší, respektive naší kapsy budu tahat měsíce. A na koho se nedostane, když platíš čarodějovi tak nákladné pohoštění?“
„Laskavě nemudruj. Jsem zvědavý, kde bys našel jiného moulu, který by nás zbavil vší za jeden měšec zlaťáků. A vůbec, starostou jsem tu já a já rozhoduji. S čaroději není žádná prča, rozzlobíš je a udělá z nás všech nové vši.“
„Tak jste ho tu neměli zvát. Každá babka kořenářka by nás těch vší zbavila. Však počkej, až budou volby, už tě nebudu volit a žádné tvé předvolební sliby na mě nebudou platit,“ kroutil hostinský divoce ukazováčkem.
Starosta protáhl oči. „To už jsi říkal třikrát. A víš dobře, že babky kořenářky tu byly a ani jedna nic nevymyslela.“
„Prý byly…,“ zasmál se hostinský, „jedna byla slepá a místo hlavy statkářova syna mu chtěla léčit rozkrok, druhá koktala a než vykoktala, jak bylinky používat, tak uschly. Mimochodem stále nechápu, proč jste jí platili. Za to přece my nemůžeme, že nechala uschnout byliny, které rostou jen jednou v roce o půlnoci při úplňku měsíce, když zrovna mrholí a vlci vyjí. A už vůbec nemůžeme za to, že tahle kombinace věcí nastává jednou za tisíc let. Takhle přivedeš naši vesnici na buben. A o té třetí snad ani nemluvit. Vychlastala nám všechno víno, a když došlo tak i mešní a vožralou jsem ji s tebou odvážel povozem v noci za vesnici, aby nebyla ostuda.“
„Když ono je to těžký, sehnat kvalitní kořenářku. Stejně jako sehnat dobrého a levného čaroděje. Tyhle povolání postupně mizí ze světa. A proto, když už tady nějaký ochotný je, tak toho musíme využít.“
„Hele, tak co je s tím žvancem? Než vy se vykecáte, tak umřu hlady,“ zavolal čaroděj.
„Doufám, že mu bude stačit guláš od včera,“ řekl hostinský.
„Pokud jsi tam zase nedal maso zelené maso a plesnivou cibuli, tak ano. Hele, těm moulům tady to stačí, ale na čarodějovi nešetři ani za mák a to ani večer. Nehodlám skončit jako moucha sedící někde na hovně a čekající na pozornou žábu. Doufám, že jsem to řekl jasně,“ rozkázal starosta a opustil hostinec.
„Ale no jo, porád, dám mu to nejlepší, co tady mám,“ bručel si hostinský pod černým knírem a za chvíli už před čarodějem stála pořádná porce chutně vypadajícího guláše, z kterého se ještě kouřilo a čerstvý, voňavý chléb.
„A pivo je kde?“ zeptal se čaroděj.
„Omlouvám se, už pro něj letím.“
„Tak si pospěš,“ volal za ním čaroděj, „jinak zařídím, abys skutečně létal, a jsem zvědavý, jak se s těmi motýlími křídly, co bych ti přičaroval, tady v tom malém prostoru popasuješ.“
Hostinský vykulil oči, položil korbel piva na stůl a pomalu se odšoural. Strach z motýlích křídel způsobil, že opomíjel ostatní hosty a koukal na čaroděje, zda snad nemá dopito. Což o to, samotná křídla by nebyla špatná. Létal by a nebolely by ho nohy, ale chlapi by se mu smáli. A teď ho napadlo, kdyby zase létal, tak by ho bolela ta křídla…nejspíš. No, minimálně by to mohl kombinovat.
Čaroděj chtěl počkat, až hostinský začne čepovat další piva, ale ten jej stále pozoroval. Kvalitu jídla chtěl vyzkoušet tak, aby ho vedoucí hostince neviděl, ale když pochopil, že ho nejspíš zajímá, jak mu jídlo chutná, rozhodl se, že mu ukáže, že si kvalitu všeho podávaného ohlídá. Vytáhl z tlumoku pytlík s bílým práškem a vhodil ho hrst do jídla. Z guláše se vyvalil obláček bílého dýmu a čaroděj se usmál. Pro tentokrát má hostinský štěstí. Čaroděj se na hostinského podíval. Ten opět oči vyvalené běžel do kuchyně.
„Nevím, co ten čaroděj dělal, ale do mého skvělého guláše házel nějaký bílý prášek a z mého skvělého guláše se pak vyvanul bílý dým. No on ho snad úplně zkazil. Co když tam házel nějaké drogy? Koho jsme si to tu dotáhli? Co když to je ten…markoman?“
„Narkoman,“ opravila ho s naprostým klidem jeho žena.
„No a ty to říkáš úplně klidně. Co když testoval nějak způsob přípravy či co? Fialový dým – špatně upraveno, modrý dým – včerejší porce. Bože, co když nás za to promění v mouchy?“
„Proboha nejanči,“ zařvala jeho korpulentní žena. „Jestli testoval a něco by bylo špatně, už by tě dávno proměnil. A chtěl jsi říct do MÉHO skvělého guláše házel a z MÉHO skvělého guláše se vyvanul. A jestli je narkoman, tak tím líp. Bude od něj klid a rozhodně nás v nic nepromění.“
„Ty hloupá, copak jsi nikdy neslyšela o takových lidech? V různých stavech mají různé představy, třeba si bude připadat jako nutrie a my mu budeme připadat jako draci a pod domnělou hrozbou nás v něco promění.“
„Tak dost!“ zařvala žena, až hostinský nadskočil. „To seš chlap? Co jsem si to vzala za chlapa? Musela jsem být úplně slepá. Moje máma mi dobře říkala, už je chudinka na pravdě boží, že budu jen otročit v kuchyni a nic z toho nebudu mít. A ještě si vezmu takového poseroutku. Dyť tohle není ani možný. Běž tam zpátky a uspokoj všechny jeho potřeby nebo tě opravdu v něco promění. A dělej,“ říkala varovně a to už držela v ruce váleček na těsto.
„Jistě, miláčku, už běžím.“
„Tvoje matka, prý chudinka,“ běželo hlavou hostinskému, „hlavně, že jí obírala o veškerý důchod a dávala jí najíst jen jednou za týden, protože chudákovi mamince nakecala, že kobylky sežraly veškerou úrodu. Divím se, že jí nebylo divné, že kobylky žerou úrodu už pátý rok po sobě. A schválně jí dávala jen tvrdý chleba, i když věděla, že má umělý chrup, který se láme kdykoli se zakousne do něčeho tvrdého. A mě bude něco vykládat.“
Když se hostinský vrátil k výčepu, čaroděj už stál u stolu a čekal na něj. „Kde jste tak dlouho?“ oslovil hostinského a ten se jen křečovitě usmál.
„Už jsem zde, pane.“
„Výborně. Po obědě si trochu schrupnu. Ukažte mi můj pokoj. Máte právo mě vzbudit až na tu slavnostní večeři, při které si vyposlechnu, co a jak se vám vlastně stalo.“
Hostinský přikývl a pískl na prsty. Po chvíli přiběhl černovlasý klučina a pohlédl na otce. „Co je?“
„Jak co je? Vyjadřuj se slušně, máme tady vzácnou návštěvu. Tady pan…pan…zkrátka čaroděj, no prostě ho zaveď do našeho nejlepšího pokoje.“
„Jako do toho bez štěnic a švábů, jo?“ zeptal se kluk a hostinského polilo horko.
„Jistě, ty spratku. Vždyť ti říkám, že jde o vzácnou návštěvu. A pohni, vzácný pán nebude čekat.“
Kluk si čaroděje prohlédl a viditelně zklamaně na něj kývl, aby ho následoval. Rozhodně si čaroděje představoval jinak. Ale ne se sotva několikadenním strništěm, v docela obyčejných šatech a rozhodně bez hůlky a jiného náčiní pouze s malým tlumokem. Kde má virgule a lahvičky? Kde jsou bylinky a prášky? Tohle je nadmíru zvláštní čaroděj.
Syn hospodského se zastavil u posledního pokoje v prvním patře a drze natáhl ruku. Čaroděj se na něj podíval a nechápal. „Snad si nemyslíš, že za to, že jsi mě sem dovedl, ti budu platit.“
„Nemám žádný kapesný. Máma mě akorát mydlí vařechou. Snad si zasloužím trochu toho soucitu a nějaký ten kulatý penízek.“
„Hele ty spratku drzá, já nejsem královská pokladnice, abych dával prachy na požádání. Nic nemám, nic nedám, sám mám málo. A švihej si po svých.“
Kluk pochopil, že opravdu nic nedostane a loudal se pomalu zpět ke schodišti. Čaroděj na něj ještě zavolal. „Hele, tys říkal, že tě máma bije a co táta? Ten tě občas neflákne?“
Kluk se otočil a podstatně veseleji křikl: „Táta ne, ten jen vyhrožuje. Ale máma ho někdy mlátí.“
Čaroděj vstoupil do pokoje a rozhlédl se. Na to, že by se mělo jednat o lepší pokoj, to tedy nevypadalo. Jedna obyčejná, dřevěná postel s dekou, jejíž barevné záplaty byly na podstatné ploše deky, velká šatní skříň, malá skříňka se zásuvkami a stůl. A pak umyvadlo. Lepší je asi jen tím, že chybí ti švábi a moli. Ale v tuto chvíli to bylo čarodějovi jedno. Svalil se na postel, zavřel oči a rychle usnul. Po dobrém obědě si dával šlofíka často.
Po pár hodinách vydatného spánku někdo opatrně zaklepal na dveře. Čaroděje neprobralo ani tak zaklepání jako spíš hlasy. Posadil se na postel a promnul si oči. Oknem dovnitř prosvítalo večerní slunce.
„Zaklepej víc, tohle by neslyšel nikdo.“
„Nebudu věhlasnému čarodějovi bušit na dveře.“
„Neřekla jsem bušit, a kdo ti řekl, že je věhlasný?“
„Nebudu bušit žádnému čarodějovi na dveře, jasné?“
„Řekl, abychom ho probudili, když bude večeře nachystaná, takže ho koukej vzbudit, nebo ho vzbudím já a takové buzení se nebude líbit ani jednomu z vás,“ zahřímal ženský hlas.
Muž tedy znovu zaťukal, ale jen o malinko silněji.
„Říkám ti, že tohle neuslyší, pusť mě k tomu.“ Pak bylo slyšet žuchnutí, asi jak žena svého manžela odstrčila a on upadl na zem. Zabušila na dveře a muž strachy vyjekl. To už čaroděj nevydržel a vstal, prudce otevřel dveře a hostinský si zakryl oči.
„To se dělá takhle bušit na dveře čaroděje? Máte štěstí, že jsem již byl probuzen.“
„Nebo co? Proměníte mě v komára?“ zasmála se hurónským smíchem hostinská.
Hostinský vstal a začal blekotat. „Omluvte ženu, ona se pomátla, neví, co mluví. To víte, ty výpary v kuchyni a tak…“
„Co to meleš, posero? Jaký výpary? Já se žádného čaroděje nebojím a táhni si po svém, ty nulo!“ řvala a ohnala se válečkem, který držela v ruce, a čaroděj si ho teprve teď všiml. Prohlédl si ji, dal si ruce v bok a řekl: „Jak tak na vás koukám, tak vás proměním spíše v kredenc, ale nějaký hodně přerostlý.“
„Co? Cos to řek, ty drzoune? Si myslíš, že když jseš čaroděj, můžeš mě urážet?“ křičela hostinská, a jak se rozmáchla válečkem čaroděj si něco zamumlal a místo hostinské tu najednou stály kamna, které se tak tak vešly do úzké chodby.
„Co ste…vy ste…,“ koktal hostinský.
„Než odjedu, proměním ji zpátky, ale do té doby tu takto zůstane. Teď vás bude hřát, ale u toho nebude žvanit.“
Hostinský procházel úzkým prostorem, který mezi kamny a stěnou vznikl, sem a tam a užasle na kamna hleděl. „Hele nemohl byste mi říct to kouzlo, co jste na ni použil? Že bych si ji proměnil zpátky třeba až na Vánoce.“
Čaroděj se na něj podíval, jako kdyby po něm chtěl, aby snědl mísu švábů a hostinský jeho pohled pochopil. „Né, to byl jen vtip. Akorát teď brání vstupu do dvou pokojů.“
Čaroděj si dal ruce v bok a podíval se na hostinského. „On snad neumí být vděčný.“
„A nebude mít kdo vařit,“ stále si stěžoval spíše sám pro sebe hostinský. „A sezóna poutníků na krku.“
„Hele, ještě slovo a vrátím jí zpět. Zdržím se tu stejně nanejvýš den či dva. To zvládnete. Navařte si v noci na celý den a máte vystaráno. Anebo zaměstnejte v kuchyni kluka. Stejně se jen poflakuje. Ale za rozumný peníze, aby si uměl vydělat nějakou tu kačku. A teď mi řekněte, kam jít na tu uvítací véču.“
Hostinský přikývl a vedl čaroděje, který se ze svého pokoje protáhl kolem kamen, chodbou po schodech zase dolů, pak ven z hostince a ukázal na stavení mezi domy.
„Támhle je stodola. Natahali tam stoly, vy sedíte nahoře a vše už je připraveno.“
Čaroděj přikývl a šel. Když vstoupil do prostorné stodoly, uviděl ve dvou řadách stoly, které byly řazeny za sebou, na nich bílé ubrusy, a z obou stran židle. Děti i s rodiči seděli a panoval zde čilý ruch. Mladé holky nosily tácy plné pečínek, zeleniny a lákavě vypadajících dezertů ke stolům a doplňovaly korbele pivem a karafy vodou a vínem. Starosta seděl za hlavním stolem, který byl navršen na nějakých deskách, aby byl výš než všichni ostatní a o jehož vratkosti čaroděj pochyboval od první chvíle. Každopádně sotva čaroděj vešel, všichni se hned utišili a jemu okamžitě došlo, že se má posadit vedle starosty. Také tak hned učinil. Sedl si, dal ruce do klína a čekal, co se bude dít. Všichni, včetně starosty na něj ale nepřetržitě zírali. Teprve teď pochopil, že asi čekají, až něco řekne. Postavil se tedy, odkašlal si, všechny napjatě očekávající pohledy si prohlédl a pak řekl: „Nazdar,“ zazubil se a sedl si.
Starosta zřejmě čekal něco delšího a tak se podíval po ostatních a škrobeně se taktéž usmál. „Tak tě tedy vítáme, mistře. A všichni doufáme, že nás zbavíš té nepříjemnosti.“
Čaroděj se usmál, a když byla pauza delší, podíval se na starostu. Opět se od něj čekalo, že něco řekne a tak jen polohlasem dodal: „Hele všechno až po žranici, jasný?“
Starosta zaskočeně kývl a pokynul všem přítomným, aby začali jíst. „Nuže, jak řekl mistr, dejme se do jídla, s plným žaludkem se nám všem bude lépe přemýšlet.“
A tak se všichni s chutí pustili do jídla. Čaroděj si utrhl kus stehna a začal se jím cpát. Rukou si nabral pečené brambory a cpal si je do úst a mastnou rukou pak sahal po poháru s vínem. Snědl půl kachny a celé kuře a teprve pak si byl jistý, že se najedl dosyta. Starosta zatleskal a všichni se utišili, a protože náhlé ticho bylo pro čaroděje naprosto nečekané, tak všichni slyšeli jeho hlasité říhnutí. Květoslav honem nevěděl, jak situaci zachránit. Podíval se na starostu, ten vstal, začal tleskat a pobízel k tomu i ostatní, takže ti také tleskali a stodolou se nesl bouřlivý potlesk.
Čaroděj se usmál. S plným břichem obtížně vstal a pokynul všem, aby se utišili.
„Takže vážení, škyt, bylo by dobré, škyt, abyste, škyt…,“ čaroděj si dal ruku před pusu a doufal, že škytání rychle přejde.
Starosta mu bleskově podal karafu s vodou a čaroděj ji ihned vypil, až mu při tom voda tekla po bradě. Ale ani to nepomohlo. Škytal dál a tak jen rychle řekl: „Slyšel jsem takový recept, že když někdo škytá, má zadržet dech,“ nadechl se a s nafouknutými tvářemi se díval na obyvatele pod sebou. Po chvíli si založil ruce a stále čekal. Čaroděj se díval všude okolo, starosta si hrál s prsty, děti po sobě začali házet kousky rajčat a rodiče na čaroděje upřeně zírali. Přeci jen vidět takového čaroděje je zážitek. Někomu se to nepovede za celý život.
Květoslav stál a stál a najednou cítil, že mu dochází dech. Chtěl ale zjistit jak nejdéle vydrží a proto se neposadil, ale musel se alespoň opřít o stůl a zatím rychle měnil barvy. Z červené na fialovou a pak modrou. Lidé mezitím vstávali a pokřikovali, aby toho už nechal a jiní, že možná už nemůže ústa otevřít vlivem křeče a další na to reagovali, aby ho teda odblokoval starosta, ale ten usnul. Probudila ho až rána. Vstal a nechápavě zíral okolo. Všichni ztichli. Čaroděj spadl pod vyvýšené místo, ale rychle se postavil a vystoupal po schůdkách zpět. „Ale už jsem neslyšel, jak dlouho. Takže, kde jsme to…, jo a teda…co jsem to kura chtěl,“ uvažoval čaroděj.
„Vši,“ šeptal ve snaze mu napovědět starosta.
„Cože? Myši? Vy tu máte myši?“ řekl nahlas čaroděj, ale starosta si jen povzdychl a všichni začali diskutovat, zda je vesnice ještě zamořená něčím jiným o čem jim starosta neřekl.
„Vši, říkám vši,“ opakoval starosta.
„Kdo neslyší?“ nechápal čaroděj.
„Vši, vši, vši, copak jsi úplně blbej? Vši!“ vztekal se starosta a pak si uvědomil, co řekl, posadil se s výrazem malého děcka, které si je vědomo, že něco provedlo a docela tichoučce řekl: „Vši, docela malinké všíčky. Pardon.“
Čaroděj se otočil opět na publikum, a když se všichni utišili, pokračoval: „Takže tedy ty vši,“ zívl najednou. Ale rozhodl se, že přemůže únavu, protože hrozilo, že kdyby si šel nyní lehnout, starosta už by to nevydržel s nervama a celý hostinec by klidně podpálil. Taky koutkem oka viděl, jak s každým zívnutím starosta celý strnul.
„Podívejte se, pokud mají děti vši, není to jen tak. Buď se tu prostě objevili a to proto, že si nedostatečně myjete hlavu,“ káravě kynul ukazováčkem, „anebo vaše děcka někdo zaklel.“
Od stolu se postavila jedna starší dáma, dala si ruce v bok a spustila: „Tak hele, já mám sedm harantů a nikdo vo mejch děckách nebude roznášet, že sou špindíry. Každému poctivě meju hlavu.“
„Ale to nikdo neříká, Stodolová,“ snažil se ji uklidnit starosta, ale Květoslav znovu zívl, on nadskočil a pak čaroděj pokračoval. „Jak často?“
„Co jak často?“ nechápavě se na něj zadívala stará Stodolová.
„Jak často jim tu hlavu myjete.“
„No…,“ Stodolová se zamyslela. „Tak každý Vánoce určitě. Pak Velikonoce, no a na jejich narozeniny, že jo, aby byly čistý a pak narozeniny mě, táty, mý mámy, jeho mámy, jeho otce, můj otec už nežije a to je asi tak všechno.“
Teprve nyní čaroděj pochopil s jakými lidmi má co dočinění. „Od této chvíle se budete mýt každou neděli.“
„Cože?“ vykřikla Stodolová a chytila se za hrudník. Ve stodole se opět rozjel čilý ruch.
„Ticho, ticho!“ křičel starosta, až se všichni utišili.
„Já vás těch vší zbavím,“ řekl čaroděj, „a klidně se myjte, kdy chcete, ale jestli je dostanete zase, nepřijedu ani, kdybyste mě chtěli zaplatit celou horou zlata a hostili mě celý měsíc. Vši jsou především z nedostatku hygieny. Druhý důvod jejich vzniku jsou rozhořčené čarodějky.“
Nastala pauza a za čarodějovými zády starosta divoce gestikuloval na Stodolovou, aby si sedla a hlavně, aby už nikdo nic neříkal. Ta se tedy posadila, ale něco si pro sebe rozhořčeně povídala, kroutila hlavou a následně si ji podepřela pěstí.
„Jste si jistí, že vás nikdo nezaklel? Běžné vši anebo ty kouzelné, to je rozdíl. Na každé musím použít jiná kouzla. Rozmyslete si to dobře. Následky by mohly být katastrofální.“
Starosta se postavil. „Ty vši se objevily asi před měsícem. Byly tu tři kořenářky, ale moc nepochodily. S žádnou čarodějkou jsme nepřišli do styku. Nejsem si vědom žádného kontaktu s čarodějkou.“
„Tak se prostě objevily, budeme to tak brát. To se někdy stává. Zítra ráno uvařím lektvar a vy si v něm všichni umyjete hlavy. Nejprve děti, pak rodiče a pak celá vesnice. Preventivně. A následující dva měsíce si s ním ještě hlavy mít budete.“
Lidé sice hned začali hořekovat: „A co my máme čas se pořád mít. A voda není jen na mytí. A to bysme taky nic jiného nedělali,“ ale čaroděj je mávnutím ruky utišil. „Tak poslouchejte vy nevděční paraziti, mě je jedno, zda si tím posraným lektvarem budete mít hlavy, koule nebo ho budete chlastat, je mi to u prdele. Já vám ten lektvar udělám a pak si dělejte, co chcete, jasný?“
Ztichlé publik vyděšeně přikyvovalo. Starosta se rychle postavil. „Klid, klid, nic se přeci neděje, vše je v pořádku. My jako zodpovědní rodičové a občané naší vesnice se samozřejmě podřídíme. A teď se všichni posadíme, bude se nosit dezert.“ Jakmile to dopověděl, luskl prsty a mladé dívky hned nosily tácy s dorty a zákusky. Když i čaroděj dostal svou porci, zeptal se starosty: „Mimochodem, jak se vaše vesnice jmenovala před tím, než vás přejmenovali na Všivákov?“
„No, totiž my se jmenovali Tchořov.“
Čaroděj na něj zíral a pak řekl: „No tak to je asi lepší současný název.“
„Já nevím,“ ošíval se starosta, „takhle to zase vypadá, že tu máme samé všiváky.“
„To jo,“ přisvědčil čaroděj a cpal si do úst zákusek.
„Co jo? Snad si nemyslíte, že tu máme samé všiváky.“
Čaroděj dlouze kousal, pak polkl a nakonec odpověděl: „Že to tak vypadá. Ale Tchořov…a ten původní název jste dostali jak?“
„Tak to, prosím, mohu vysvětlit,“ dmul se hrdě pýchou starosta a Květoslav nechápal proč. „Zakladatel naší vsi je Jan Tchoř z rodu Tchořů.“
„Asi se nemám ptát, jak přišel ke svému jménu, že?“
„No, jeho děd měl vskutku drobné problémy s hygienou, ale jeho synové a vnuk již nikoli. Bohužel pověst o počátku jeho jména se tak rozšířila, že raději opustili rodný kraj a založili zde novou ves.“
„Zajímavá historie,“ řekl čaroděj ze slušnosti, ale jinak mu nepřišla vůbec zajímavá. Nejzajímavější na celé věci bylo jméno Tchoř.
„A co vaše jméno?“ zeptal se starosta a čaroděj se začal dusit. Toho si všimli ostatní a tak se pustili do křiku, aby starosta bušil čaroději na záda a ten tak činil. Čaroděj vykašlal zbytky uvízlého jídla a všichni se utišili.
„K němu se žádná zajímavá historie neváže,“ odpověděl.
„To jistě ne, ale chceme z vděku šířit tvou slávu dál a to můžeme jen pomocí tvého jména.“
Všichni souhlasně přikyvovali.
„Moje jméno je dostatečně slavné i bez vás. Není třeba.“
„Moc slavné asi není, když ho nikdo z nás nezná,“ pokračoval starosta se samolibým úsměvem. Pochopil, že čaroděje na něčem dostal a to mu činilo dobře.
„Tedy…dobrá,“ odkašlal si čaroděj. „…slav…mysl…hýnko,“ řekl čaroděj polohlasem.
„Omlouvám se, ale nerozuměl jsem ti,“ řekl starosta a úsměv mu z tváře nezmizel. Čaroděj si pomyslel, že při první příležitosti, která se mu dostane, to starostovi vrátí. Pak se postavil a jasně řekl: „Květoslav Dobromysl Stehýnko.“
Nastalo naprosté ticho. Některým se zastavila ruka se zákuskem nebo kuřecím stehnem napůl cesty k ústům, jiní zůstali v zakloněné poloze, když do sebe klopili víno z poháru a další s plnými ústy přestali žvýkat. Starosta seděl s otevřenou pusou a napřaženou rukou, ve které držel vidličku, která též mířila do úst, ale nedoputovala tam. Ale všichni do jednoho upřeně zírali na čaroděje. Několikavteřinové ticho najednou vyústilo v bouřlivých smích. Ti s plnou pusou kusy svého jídla vyprskli na sousedy sedící naproti, další se dusili jídlem i vínem zároveň a zbylí pustili vidličky a jídlo co zrovna drželi a popadali se za břicho. Čaroděj nad všemi stál a zíral, jak se mu ostatní smějí. Dokonce i starosta se smál tak až slzel. Květoslav si založil ruce na prsou a byl velmi rozčilený. To byl důvod, proč své jméno nikdy nikde neuváděl.
„Tak dost!“ zařval. Lidé se sice postupně tišili, ale ještě byl slyšet doznívající smích a čaroděj pozoroval, jak si někteří, včetně starosty, utírají slzy.
„No, tak jsme se zasmáli. Hele, já za to nemůžu, že mi matka to jméno dala, když byla totálně na káry.“
Starosta vstal. „Nezlob se čaroději, tedy Květoslave, my to tak nemyslíme. Jsme jen prosté duše…“
„…velmi prosté,“ skočil mu do řeči Květoslav.
„…a moc té zábavy tady nemáme. My se ti nesmějeme. Podívej, jsou to hlupáci,“ mávl rukou starosta směrem k obyvatelům pod nimi.
„Ale ty ses smál taky,“ bodl mu Květoslav do hrudi ukazováček.
„To víš, ale jen aby mě nepomluvili. Ty odjedeš, ale já tu s nimi musím zůstat. Já vím, co to je, když máš za rodiče opilce a povaleče,“ vzlykl starosta a zkřivil tvář. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. A Květoslav se nemýlil. Starosta znenadání zacloumal s Květoslavovým ramenem, až čaroděj zakolísal a následně začal hystericky plakat, tvář skrytou na jeho rameni.
„Já vím jaké to je, když tě nikdo nemá rád. Můj otec byl místní povaleč a rváč. A pak sběhl k místním anarchistům. Ta skupina si říkala Zelení a propagovala ochranu přírody,“ vzlykal. „Kradli dřevorubcům pily a sekyrky a v noci demontovali zemědělcům pluhy a trávili voly. Myslel jsem, že tu ostudu nepřežiju. A matka? Ta to zapíjela levným rumem od místní báby, která si ho vyráběla doma. Po letech intenzivního pití ve čtyřiceti zemřela. Zakopla a spadla do studny. Po pěti letech nepřetržitého hledání jsme ji tam našli. Už z ní byla jen kostra.“
Starosta si utíral slzy. „Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Místní důchodce Prášil říkal, že mu ta voda ze studny chutná nějak divně, ale nikdo mu nevěřil, protože jeho vymyšlené historky už znala celá ves. Kdybych se tam tak podíval.“
Čaroděj nebyl schopen odhadnout, zda to celé byla pravda nebo zda starosta sehrál vynikající divadelní kus, ale slzy tedy měl opravdové.
„Od té doby se na mě všichni dívali přes prsty. Byl jsem jen syn alkoholičky a anarchisty,“ brečel starosta, hlavu stále na rameni Květoslava, který ho po ní poplácával a utěšoval. „No už je to dobré, to se někdy stává. Už je to pryč, už je to pryč.“
Pak se najednou starosta napřímil, utřel si slzy a pokračoval. „Ale vyrostla ze mě silná osobnost. Stal jsem se starostou a teprve pak jsem to všem natřel. Ukázal jsem jim, jak schopný umím být a teprve pak si mě začali vážit.“
„No, jsem už unavený. Ráno udělám ten lektvar a vyřešíme to.“
„Náš průvodce tě probudí o půlnoci. Přece jen okolní lesy tolik neznáš.“
„O půlnoci?“ vytřeštil oči Květoslav. „Proboha proč o půlnoci?“
„No, byliny na lektvary se přece musí sbírat o půlnoci a nejlíp za úplňku, ne? Úplněk jim dává ještě silnější moc.“
Květoslav si povzdychl. „To jsou pověry. Čarodějky to lidem říkají, aby vypadali zajímavější. Ve skutečnosti půlnoc nemá na byliny žádný vliv a úplněk jejich moc neznásobuje. Ostatně, není moc dobré sbírat byliny v noci. Znal jsem čarodějku, co byla sice staršího ročníku, ale na tuhle pověru doplatila. Taky chtěla být strašně zajímavá a rozhodla se jít na byliny v noci za úplňku, jak říkáš. Měla tehdy vyléčit impotenci největšího sedláka ve vsi. Třicet lidí z vesnice se otrávilo, protože se při sběru přehmátla. Není to snadné sbírat v noci. Člověk houby vidí…,“
„No jo, houby jsou větší,“ brblal si starosta spíše pro sebe.
„Ale ne houby, houby jako, že nevidí nic. Úplněk neúplněk je tma a mezi stromy, pod listím či neprostupnými keři prostě není dobře vidět. No, ale to jsem odbočil. Uděláme to takhle. Dám vám seznam bylin, co má ten váš člověk nasbírat. A mě zbuďte až na snídani,“ zívl Květoslav.
„No počkej a pozná je? Přeci jen to není bylinoznalec.“
„V klidu. Dám mu knížku i s obrázky a sám si je ještě překontroluju. Kdyby to nezvládl, vydám se do lesa po snídani já. A teď dobrou noc.“
Starosta čaroději popřál také dobré noci a pak se s úlevou posadil. Teprve teď mu došlo, jak neomaleně se smáli jeho jménu. No, ale když si na to teď vzpomněl, začal se plácat smíchy do kolen. Vzápětí však přestal. Už ho bolel hrudník. A taky přemýšlel nad tím, že stačilo málo a bůh ví, v co je mohl čaroděj zlostí proměnit. To se už nesmí opakovat. Hned zítra vydá zákaz smíchu v přítomnosti čaroděje.
Druhý den ráno probudilo Květoslava bušení na dveře. Posadil se a rozespale si promnul oči. Zívl a pak vstal. Otevřel dveře a za nimi stál syn hospodského.
„Co tak bušíš, neumíš normálně zaklepat?“
„Hm, to je jedno. Jo a díky za mámu. Asi by takhle nemohla zůstat napořád, co?“
„Hele, a zlatý suchý z nosu byste nechtěli? Buďte rádi, že ji takhle nechám alespoň do mého odjezdu. A kde máš snídani?“ zeptal se Květoslav a mnul si břicho.
„Táta neříkal, že vám ji mám donést. Snídaně je nachystaná dole.“
„No dobrá, za chvíli jsem tam,“ řekl Květoslav, zavřel dveře a ještě jednou pořádně zívl. Dneska uvaří lektvar a zmizí těm prosťáčkům ze života. Už ho ta vesnice začínala nudit.
Po vydatné snídani a překontrolování všech bylin byl vpuštěn do hospodské kuchyně.
„Větší kotel nemáte?“ zeptal se hospodského, a když zakroutil hlavou, tak jen řekl: „No snad to bude stačit.“
Nalil do kotle vodu, naházel tam byliny, opatrně se podíval, zda se nikdo nekouká a pak vytáhl ze svého tlumoku další pytlík. Část jeho obsahu vysypal do kotle též. Rázem z něj vyšlehl žlutý dým. Pak luskl prsty a pod kotlem se objevil oheň. Čaroděj obsah míchal a mezitím hledal ve zdejší zásobárně něco na chuť. Musel si přece ukrátit nějak čas. Našel výbornou uzenou slaninu. Velký kus si odřízl a slupl ji na posezení. Teď by to ještě něčím zapil. Ale vodou ne. Není přece lůza. Na polici spatřil nějaké lahve s průzračnými tekutinami. Protože v kuchyni hostince neočekával žádné jedy, bez obav se po jedné natáhl a napil se.
„Hm, slivovice. A dobrá.“
U dalších lahví objevil meruňkovici, třešňovici a hruškovici. Jen u té poslední si nebyl jistý, co by to mohlo být. A tak pil a pil a pil, až zůstala láhev prázdná. Položil ji na stůl a začala se mu motat hlava.
„No, asi jsem to kapánek přepískl.“
Rychle se posadil. V tu chvíli vstoupil do kuchyně hostinský. Když viděl prázdnou láhev nejprve ho popadla zlost, ale v mžiku si uvědomil s kým má tu čest, a hned se uklidnil. A tak jen hlesl: „To byla ořechovice. Výroční. Připravená na oslavy stého výročí naší obce.“
„Nevadí,“ mávl rukou čaroděj. „Však ty ostatní flašky vám zůstaly. Ty jsem jen ochutnal.“
Hospodský se vyděsil a měl co dělat, aby se ovládl, když zjistil, že ze všech flašek je řádně upito. Podíval se na čaroděje, pokýval hlavou, křečovitě se usmál a opustil kuchyň.
„To hovado mi vypilo ořechovci,“ řval před hospodou.
Vyděšený starosta vyběhl ze stodoly zapínaje si kalhoty. „Co tu křičíš? Co se děje?“
„Tak já ti řeknu, co se děje. Ten parchant mi vychlastal výroční ořechovci a z dalších pálenek je taky upito. Jestli tu bude ještě jeden den, celého mě vyžere a vychlastá. A to ti říkám starosto, ty se nedoplatíš.“
„Ale no jo, pořád. Dneska udělá lektvar, my ho vypijeme a zmizí nám ze životů.“
„No už aby to bylo.“
V tu chvíli vyšel z hospody notně vratkým krokem i Květoslav, v ruce slivovici. „Tak pánové a dámy, lektvar je hotový. Nalívejte, nějak mi vyschlo v krku.“
Pak upadl na zem a tvrdě usnul.
Druhého dne ráno se čaroději dostalo drsného probuzení. Někdo ho polil vědrem vody. Posadil se a zjistil, že spal na seně a nad ním stojí celá vesnice. Její obyvatelé se zrovna netvářili, že by mu chtěli popřát dobré ráno.
„Tak ty jsi čaroděj, ano?“ začal starosta.
„No, jsem. Co to má být za probuzení? Takhle se budí čaroděj?“
„Ty že jsi čaroděj?“ začala řvát z davu nějaká žena.
„Klid, klid, on nám vyklopí, kdo vlastně je,“ krotil vášně starosta. „Takže, kdo vlastně jsi a co tu pohledáváš?“
Květoslav si promnul oči a vůbec nechápal, co se děje. Možná, že ještě spal, v tuto chvíli si nebyl jistý ničím. Opatrně vstal a koutkem oka viděl, jak dav polekaně ustoupil.
„Hej, já jsem spal na seníku? Proč jsem nespal v hostinci v pokoji jako vážený host?“
Starosta si založil ruce na prsou a řekl: „Podvodníky neubytováváme v hostincích, ale na seně mezi prasaty,“ a po těchto slovech se začal dav hlasitě smát.
„Cos to řekl?“ zeptal se Květoslav. Právě mu došla trpělivost. Nechápal vůbec nic a ještě ho bolela hlava.
„Slyšels, hovado,“ křikl někdo z davu.
„Teď už toho mám tak akorát dost. Já jsem čaroděj!“ zařval Květoslav.
„Čaroděj, který neumí čarovat, to slyším prvně,“ a dav se smál. Starosta pokračoval. „Čaroděj, co pije kořalku a neumí vařit lektvary.“ Dav bouřil.
Květoslav přistoupil ke starostovi, a aniž by se ho dotknul, starosta se vznesl do vzduchu. Smích okamžitě ustal a nastalo naprosté ticho. Jen starosta strachem vyjekl.
„Takže já podle vás nejsem čaroděj? Jen proto, že nemám plnovous? A na co? Aby se mi v něm zachytávaly zbytky jídla? Jen proto, že mám rád kořalku? A kdo by ji rád neměl? Vždyť je to prevence proti většině druhů nemocí kromě ranní bolesti hlavy. Nejsem snad čaroděj proto, že nechodím o půlnoci na byliny? A proč bych měl? V noci normální lidé spí, to jen čarodějky, vlkodlaci, upíři a sem tam nějaký ten opilec se prohání o půlnoci po lese.“
„Pustil bys mě na zem?“ špitl starosta.
„Jistě,“ kývl čaroděj a spustil ruce. A v tu ránu se starosta zřítil. Dopadl tvrdě na zem a velmi obtížně se zvedal.
„Takže, doufám, že vám tohle stačilo jako důkaz,“ řekl Květoslav a když se nadechl, aby pokračoval, ozvalo se z davu: „Laciný trik!“
Květoslav zuřil, starosta si schoval hlavu do dlaní a dav se rozestoupil. Když hospodský viděl, že se všichni, včetně čaroděje koukají na něj, otočil se. Ale za ním nikdo nestál, takže se obrátil zpět se zářivým úsměvem. „To já ne.“
„Takže laciný trik říkáš. Fajn. A co třeba tohle?“ Květoslav luskl prsty a rázem měl hospodský oslí uši, koňský ohon a na nohou kopyta. Ves se mu smála a on to vše pozoroval nejprve vyděšeně, ale pak, aby zachránil ostudu, se také smál, ač bylo vidět, že se musí velmi nutit.
„Dost!“ zařval čaroděj a okamžitě bylo ticho. „Tak a teď chci, aby mi někdo normální okamžitě, ale okamžitě vysvětlil, co se to tady vlastně děje!“
Starosta vstal, oprášil se a začal nesměle vyprávět. „Víš, ty jsi včera usnul po vypití té kořalky. Tak jsme se vrhli na ten lektvar a udělali vše dle tvých pokynů. Ale když jsme pak viděli výsledek, rozzlobili jsme se a společně jsme se rozhodli tě odnést sem na seno.“
„Proboha, jaký výsledek? O čem to tu pořád mluvíte?“
„No přece o tomhle,“ řekl starosta a dav se rozestoupil ještě jednou, ale tentokrát pořádně. Květoslav nejprve nic zvláštního neviděl. Pak pohlédl směrem ke kašně. Stálo tam mnoho dětí a měly opravdu něco zvláštního na hlavách. Květoslav vyrazil rázným krokem až k nim. A jak se blížil, čím dál jasněji viděl, co způsobil jeho lektvar. Každé dítě mělo na hlavě jinak zbarveného kohouta. Květoslav nic podivnějšího v životě neviděl a tak přistoupil blíž, aby si na vlasy sáhl. Opravdu pevně držely v jedné stojící pěšince. Jeden je měl zelené, druhý modré, další v kombinaci různých barev. Našli se i tací, co je měli zbarvené do noční oblohy a jeden se na svém kohoutovi dokonce mohl pyšnit obrazem poslední večeře Páně.
Květoslav na to užasle, ale i zamyšleně zíral a přemýšlel. Pak se otočil k davu. „Vidíte, co jsem vám říkal? Říkal jsem, že jestli ty vši přičaroval čaroděj, bude to mít nedozírné následky a…,“ ukázal směrem k dětem, „byla to pravda. Teď alespoň víme, odkud se ty vši vzaly.“
Náhle se Květoslav zadíval k hospodě, před níž stál malý klučina. Čaroděj šel až k hostinskému a zeptal se ho: „Jak to, že tvůj kluk vypadá normálně?“
Odpovědí mu bylo kohoutí kokrhání. Čaroděj protáhl oči, luskl prsty a opět před ním stál hostinský. Ten si sám sebe nejprve prohlédl, a když viděl, že Květoslav nedočkavě klepe nohou, rychle odpověděl: „Protože jsem do toho parchanta ten lektvar nemohl dostat. Jako by ten hajzlík věděl, co se jim stane.“
„Moment,“ Květoslav se zamyslel, „pokud si ale vzpomínám, ten jako jediný ty vši neměl, že ano?“
„Jo, to je pravda, neměl. Chtěl jsem mu to dát preventivně.“
„Dobře, všichni se uklidněte a běžte domů. Děcka pošlete do hostince, přijdu tam,“ přikázal a namířil si to ke klukovi. Když k němu došel, ještě se obrátil na dav: „Jo a příště, než budete chtít někoho lynčovat, si zjistěte všechny informace.“
Chytl hospodského kluka za límec a táhl do k sobě do pokoje. Tam s ním hodil na postel. „Tak a teď chci slyšet pravdu. Jak to, že ty jediný jsi neměl vši a díky tomu jako jediný na hlavě nemáš barevný ohoz?“
Kluk pokrčil rameny.
„Hele, nemám náladu ani chuť se s tebou párat. Já na to stejně přijdu, akorát mi to bude trvat dýl, takže buď mi to vyklopíš, nebo tě proměním v něco silně nepříjemného. Třeba kupu hnoje, takže do tebe budou bodat vidlemi. Nebo bys chtěl být raději ženská s pořádnýma kozama? Aby tě všichni chlapi očumovali a pak i osahávali? Anebo víš co? Udělám z tebe klisnu. A až nějaký pořádný hřebec dostane chuť….“
„Tak dost, vždyť jsem ještě dítě,“ zacpal si uši kluk.
„Takže?“ dal si čaroděj ruce v bok.
„No dobře. To bylo tak. Před asi třiceti dny k nám do vesnice dorazil chlap. Ubytoval se, najedl se, a po dvou dnech zase odjel. Já jsem ale jediný z vesnice, kdo ví, že to byl čaroděj. No a znáte děcka,“ mávl rukou kluk jako by snad on najednou mezi děti nepatřil, „začaly se mu posmívat.“
„Posmívat? Kvůli čemu?“
„No, chodil v růžové vestě a kalhotách. A starostovi říkal zlatíčko a mému tátovi cukrouši. Celkově byl divný. Nosil náušnici na uchu. Prostě podivín. No a jak se mu smály, tak druhý den to jeden kluk přehnal a pokřikoval na něj, ,blizno, blizno, ´ a to už nevydržel a rozhodl se je začarovat. Všechny si je svolal a řekl, že dá zlaťák tomu, kdo vypije jeho speciální nápoj. Kluci říkali, že nechutnal moc dobře, ale co by pro zlaťák neudělali. No, a když odjel, objevili se vši.“
„A proč blizno?“
„No to je přece ta růžová rostlina. Blizna kládovitá.“
„Jo takhle. Moment, moment, to jsi to vzal poněkud rychle, že? Jak víš, že to byl čaroděj? Předpokládám, že ze stejného důvodu ses nenapil toho jeho nápoje, co?“
„Odpověď na druhou otázku je ano. No, jednoduše to vím. Táta neví, že jsem objevil tu jeho skrýš. V jednom pokoji je udělaná malá dírka, kterou táta vidí do pokoje. Tam ubytovává hlavně ženské, které občas pozoruje. Zajímalo mě, co je ten chlap zač, tak jsem se občas koukl.“
„Já ti dám, pozoruje. Normálně je šmíruje, když se převlíkají. Začínám mít té vaší vesnice dost. Takže abychom to zkrátili. On v tom pokoji uvařil lektvar a dal ho klukům vypít, že ano?“
„Jo, přesně tak. No a já se samozřejmě nenapil. Nejsem blbý, že jo,“ zaťukal si kluk na hlavu.
„No to nejsi. Ty jsi chytrý až moc. Tak fajn. Teď vím, co vědět potřebuju. Proto nemohly běžné byliny zabrat. Když jsi viděl, jak ten lektvar dělá, půjdeš se mnou do lesa a nasbíráme stejné byliny, jaké použil on. Jedině to pomůže.“
„Ale já ty byliny neznám. Vůbec nevím, co použil,“ bránil se kluk.
„Ale viděl jsi je.“
„No to jo, vidět jsem je viděl, ale názvy neznám.“
„To nebude potřeba,“ řekl Květoslav a vstal. Vytáhl z tlumoku knihu a hodil ji na postel. „Teď mi ukážeš, co použil on.“
O pár hodin později se už celá ves seřadila k velkému kotli, který Květoslav nechal vynést na náměstí. Mohl by ho přemístit jednoduchým kouzlem, ale na tuhle zpropadenou vesnici nehodlal plýtvat kouzly už víc, než bylo potřeba. Zatímco obyvatelé pili a myli hlavy sobě a dětem, Květoslav si vzal stranou starostu a hostinského.
„Takže pánové, musím se přiznat, že jste mě dost naštvali vaším přístupem. Mě jste obvinili z toho, že nejsem čaroděj, aniž byste si nejprve zjistili fakta. A to nemluvím o tom, že jste ke mně poslali dva neschopné a nesrozumitelné hlupce. Ale pojďme dál. Tohle vše způsobil čaroděj, kterého jste ve své vsi urazili.“
A když se na sebe oba překvapeně podívali, vysvětlil. „No, to byl ten v těch růžových šatech. Neptejte se mě, jak to vím, jsem čaroděj, a proto to vím. Uráželi ho děcka a vy jste to nezarazili. Mám pravdu?“
Oba pánové zkroušeně přikývli, hlavy svěšené dolů, jako by právě pedagog káral dva neposlušné žáčky. „A on se vám takto pomstil. Proto ty barevné vzorce na hlavách vašich dětí. Měl prostě jen rád barvy. Tímto vás ale upozorňuju, že až se tady stane nějaký další problém, mě už nevolejte. Alespoň se naučíte chovat se uctivě ke každému hostu, protože většina čarodějů na sebe hned neprozrazuje, že jsou čarodějové. A to je další věc, urazili jste mého kolegu, což se částečně dotýká i mě. No a v neposlední řadě vaříte lidem z plesnivých věcí a zkaženého masa. Nebo se mýlím?“ obrátil se na hostinského.
Ten se podrbal za uchem. „No, občas se stane.“
„Ne, občas. Byl jsem v kuchyni a než jsem se stihl ožrat, viděl jsem ty potraviny. A je to něco odporného. Zvedal se mi žaludek. Mně jsi dal jídlo, co bylo v pořádku, to jsem si ověřil, ale ostatním vaříš nehorázné šlichty. A z tohoto důvodu jsem v hospodě nainstaloval jedno malé kouzlo. Jestli nějaký host dostane na stůl jídlo připravené ze zkažených potravin, proměníš se v kravské hovno.“
Hospodský vyděšeně vyjekl. „Už nikdy, slibuju. Od této chvíle jen čerstvé.“
„Skvělé a pak je tady další záležitost. Šmíruješ ženské v jednom z pokojů.“
Starosta se na hostinského pohoršeně zadíval. „Ale já….,“ snažil se bránit hostinský.
„Žádné ale, je to tak. Takže, na celou hospodu jsem vyslal varovnou kletbu. To znamená, že když ještě někdy budeš jakoukoli ženskou šmírovat, vyšle mi kletba signál a já jsem tu v mžiku. A pak z tebe udělám něco hodně nepříjemného.“
Hospodský klesl na kolena a sepjal ruce. „Slibuji, že už nikdy. Už nikdy, věhlasný čaroději!“
„Výborně. Jo a tvá žena se promění zpět v momentě, kdy překročím hranice vsi. Nutno dodat že jsem ji informoval o všem, co jsem tu viděl a zažil a řekl jsem jí, že kdybyste nebyli tak neschopní, nikdy bych do vesnice nedorazil a ona by nestála v patře jako kamna. Takže bude asi kapánek rozčilená. No to se nedá nic dělat. Mějte se a krásný den.“
Květoslav nasedl na koně a cvalem mizel z vesnice. Jakmile překročil její hranice, zaslechl ženský hlas. „Aloisi! Jak to, že šmíruješ ženský, ty prase. Počkej, až se mi dostaneš do rukou!“ a usmál se. Tohle bude jistě jako poučení stačit. Co naplat, že čaroděj si všechny kletby na hospodu a kuchyni vymyslel. Strach z následků, kdyby to byla přece jen pravda, donutí hospodského změnit přístup.
Čekala ho cesta domů. Do Všivákova, respektive Tchořova, jel se svým dvoučlenným doprovodem dva dny, ale doma hodlal být rychleji. Už mu chyběla pohodlná postel a láhev dobrého piva, čerstvě uleželý sýr a ještě teplý chléb. A při té představě popohnal koně a vyrazil vpřed tryskem.
Tipů: 0
» 07.08.19
» komentářů: 1
» čteno: 726(5)
» posláno: 0
» nahlásit
» 03.06.2020 - 16:57
Už to čtu třetí večer a řvu smíchy. Jak je možné, že si toho nikdo nevšimnul ? To je fantaSTický, doslova. Tak mně napadá - co Květoslav a koronaviros ? Ten se ho netýká ?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Tou svojí cestou | Následující: Miss Princezna