v říjení soumraků...

vzduch náhle znehybněl
vánek ustal
a kolem bylo cítit zvláštní napětí
jaké vnímám na horském vrcholu

obloha pulzovala
svíral jsem skálu
prsty zabořené v kameni
krev vzkypěla euforií
svět se nazdvihl a pak zase dosedl
aniž by způsobil zařinčení
jediné porcelánové figurky
a emoce se proplétaly
jako doběla rozžhavené uhlíky
s chladem mezihvězdného prostoru

možná už kdysi zpívali o ní
pradávní pěvci
z run vytesaných
do jeskyních stěn

vydala tichý sten
co se vlní a mění tvar
jako když hodíte oblázek do jezera
s pohyby koloucha
co chvíli balancovala
a jakoby se v ní něco mihotalo

cosi jako skutky
věci o kterých si myslíte
že jsou vaše identita
ale jsou to jen zážitky
stavy které vámi proplouvají
houstnou
a pak se rozplývají
šarlatovými dveřmi
zatímco niterný přítel
skrytý kdesi hluboko
vysílá kouřové signály
nevyslovitelného
z nedosažitelných hlubin
aniž by je něco zahlédlo

a pak přijde
ta chvíle
plná čirého potěšení
možná jen sklopené víčko
záblesk
stáhnutí zorničky
něco téměř nepostřehnutelného

nedá se to dobře popsat slovy
protože smyslem je
že je to pod úrovní slov
neexistuje vypravěč
není interpret
nejsou slova ani čas
jen příběh
métis a lós

v srdečném úsměvu
svých panenek
připomínala střípek
zapadajícího slunce
co tančí pro měsíc
a já věděl
že moje panictví je díky ní obnoveno