Toxin (2/3)

4.

Nejen já, ale i ostatní čekali něco víc. Čím blíž byli budově, tím vypadala zuboženější. Špinavá, zarostlá plísní. Většina skleněných tabulí byla vymlácena. Když stáli u ní, pochopili, že ať už sloužila budova k čemukoliv, je to už pryč. Místo zelo tichem a úpadkem. Šlapali po střepech a odpadcích. Uvnitř nebyla tma jen díky tomu, že světlo se sem dostalo skrz vysklená okna.
Přízemí bylo jakýmsi vestibulem, stál tu recepční pult a za ním ležela téměř rozložená mrtvola člověka. Jen kostra potažená zbytky vlasů a kůže. Někteří ze staříků vykřikli hrůzou, jiní se vyzvraceli. Honza pocítil znechucení, ale jeho žaludek tohle vydržel.
Výtah nefungoval a z mnoha dveří, které z vestibulu byly odemčené jediné. Ty, za nimiž se skrývalo schodiště. Staříci po nich vystoupali do prvního patra, ale už ve značně prořídlém stavu. Někteří byli zhnuseni mrtvolou za recepcí, jiní už prostě nemohli.
Je to šílené. Jak komando důchodců, jdeme těsně před smrtí, stále výš, hledat pravdu. Sám sobě se musím smát, jak směšné mi přijde, že jsem vyšel jediné patro a sotva popadám dech.
V patře se nacházely kanceláře. Dříve je oddělovalo sklo, ale to se transformovalo do podoby stovky střepů všude kolem. Stůl za stolem, počítač za počítačem. A za nimi dřív seděli lidé. Nyní utkvěli s hlavami na klávesnicích nebo zhroucení na zemi. Kostry potažené zbytky tkáně, jako mrtvola ve vestibulu. Desítky lidí.
Proč? Nedává to smysl. Jak mohli všichni umřít na svých pracovištích?
„Co se děje?“ ptal se Honza Aleny. Většina staříků se znechuceně odvracela, jiní to vzdali a sešli zpět do přízemí. Alena však stála mezi stoly a nad něčím přemýšlela.
„Cítím takovej… podivnej pach a motá se mi trochu hlava.“
„Tak odtamtud pojď ke mně,“ řekl Honza a snažil se čichat, zda také něco neucítí. Měl dojem, že má Alena možná pravdu, ale také mu už třeba čich tak nesloužil. Přeci jen je z něho už dědek.
Pak si všiml na stropě požárních rozprašovačů. Napadlo ho, zda není možné, že nesloužili jen k hašení.
„Co myslíš, že cítíš?“ ptal se Dark Lizard, který se držel za Honzou a z očí se mu dal vyčíst strach.
„Nějaký postřik. Je mi z toho špatně. Z celé téhle místnosti. Chci jít pryč.“
A tak šli do druhého patra. Na schodišti bylo Aleně už lépe.

Museli dávat pozor, aby nezakopli o nějaký z kabelů, které byly prakticky všude. Jako by svět, ve kterém se ocitali, ovládaly právě kabely. I druhé patro patřilo kancelářím. Nyní však prostor vypadal ještě temněji a znepokojivěji. U stolů s počítači také seděli mrtví zaměstnanci, někteří bezvládně leželi na zemi, jiní zdánlivě spali s hlavami položenými na klávesnici. Protější stěna vypadala jako velké plátno a nešlo si nevšimnout promítačky na stropě. Ke stropu byla připevněna lišta, na které blikalo slovo Porucha. To samé slovo svítilo i na plátně, jemuž jinak dominovalo světle modré pozadí.
„Funguje elektřina?“ všiml si Dark Lizard a Honza se snažil rozhlížet po kancelářské místnosti, zda někde neuvidí vypínač. Opravdu jej našel, ale nefungoval. Nešlo rozsvítit. Rovněž počítače nereagovaly. Elektřina šla jen do promítačky a lišty na stropě.
„Tak jde jenom částečně, ale přesto někde je zdroj,“ řekl Honza.
„Mrazí mě v zádech,“ svěřila se Alena.
„Nedivím se. Mrtvoly, nějaká porucha, všude kabely a ke všemu sme staří,“ měl pochopení Dark Lizard.
Honza se odvážil jednomu z mrtvých sáhnout do kapsy saka.
„Co to děláš?“ podivila se Alena.
„Snažím se něco zjistit. Na stolech jsem nenašel žádné dokumenty, nic, co by nám řeklo, co se vlastně stalo.“
„Je nechutné mrtvého prohledávat.“
„To teda je,“ souhlasil Honza a vylovil ze saka peněženku.
Dark Lizard mezitím hledal dokumenty v šuplících pracovních stolů, ale jako by je někdo uklidil, aby zůstaly prázdné. Přitom mrtvé ten někdo nechal na svých místech.
„Gregor Malinský, analytik virtuální odezvy. To zní zajímavě,“ řekl Honza a kromě dokladů našel v peněžence pár stovek. Ty si ale nevzal a peněženku vrátil nebožtíkovi do kapsy saka.
„Analytik. Promítací plátno. Napadá mě, že na něm sledovali hru. Tu, kterou sme hráli tolik let,“ přemýšlel Dark Lizard.
„Jo, opravdu to vypadá, že jsme všichni nějací blázni, co x let hráli virtuální hru. Proč ale sakra nevíme, kdo jsme a proč jsme to hráli tak dlouho?“
„A taky proč jsme se probudili jen někteří a ne všichni,“ dodala Alena.
Rozhodli se jít o další patro výš. Na chodbě potkali dva staříky, kteří se ztěžka oddechovali a ptali se, co zjistili. Honza jim to pověděl a nabídl, ať s nimi jdou nahoru.
„Kdepak, my sotva lezeme. Půjdeme zas dolů. Tam stejně všichni čekají. Až jim někdo dá odpovědi. Tak snad to dokážete,“ řekl jeden ze staříků.
„Jo, většina lidí čeká, až to za ně udělá někdo jiný,“ vypustil z úst Honza, aniž by tušil, proč to řekl. Dark Lizard i Alena však souhlasně přikyvovali. Staříci však vypadali trochu dotčeně a vydali se na cestu zpět dolů.

Ve třetím patře byla téměř tma. Místnost, která odpovídala velikostí, těm kancelářským ze spodnějších pater, byla osvětlena. Po stěnách byla rozmístěna čtyři světla, která svítila slabě červeně a dodávala tak místu ponurou hororovou atmosféru. Zrovna tak se ale podobná barva hodila do podniků poskytujících jistou službu.
Stejně jako ve spodních patrech zde stálo několik stolů, na stropě byla lišta, na které blikalo slovo Porucha a na zemi leželo několik mrtvol. Výraznější však byly rozdíly. Tohle nevypadalo jako kancelářská místnost, zde se něco zkoušelo. U některých stolů bylo křeslo, podobné tomu, ve kterém se Honza probudil. Křesla zůstávala obsazená. Honza nedokázal odhadnout, zda lidé v nich stále žijí. Všech pět lidí zůstávalo napojených na průhlednou hadici, před obličejem měly masku a z křesla pokračoval kamsi dál silný kabel. Na stolech, které u sebe neměly zmíněné křeslo, stály monitory, na kterých běžel nějaký text. Dark Lizard se ho již snažil přečíst.
„Je to nějaké porouchané,“ říkal.
„Však tu pořád svítí ty nápisy o poruše,“ ukazoval na lištu Honza.
„Jo, však já vím, ale jako by v počítači byl nějaký virus. Písmenka mizí a objevují se. Furt to barevně bliká.“
„A dokážeš něco přečíst?“ ptala se Alena, která stála blízko východu, protože se chtěla držet co nejdál od mrtvol.
„Chápu z toho, že systém je už skoro přetížený. Že je připojeno až moc lidí a centrála to nezvládá. Pak se tu píše o nějakých testech. Prý vypadají nadějně, ale stále víc lidí začíná být ve virtuálu, tak je to tam nazvané, nečinných. Prý musí přidat možná víc RV128. A že zkusí zapojit techniky přímo do virtuálu, aby situaci stabilizovali. Ale jakou přesně, to tu nevidím.“
„Mně to celkem stačí,“ řekl Honza, zatímco prozkoumával místnost. „Testy virtuální reality na lidech. Jsme toho součástí. Akorát mi nejde do hlavy co je to RV128. Výživa? Nějakej toxin?“
„Bojím se tady. Je to tady jak v nějaké hrobce,“ svěřila se Alena.
„Jo, je to tady jak v márnici. A pořád nevíme, co se vlastně stalo,“ řekl Honza.
„No podle těch zápisků bych řekl, že zkoušeli nějakou novou virtuální realitu, ale něco se pokazilo. Klasika,“ přidal názor Dark Lizard.
Honza obdivoval jeho klid a svým způsobem i fascinovanost současnou událostí. Ale sám se nespokojil s jeho jednoduchou teorií, i když zněla pravděpodobně. Proto řekl:
„Možná jsou odpovědi za těmito dveřmi.“
Z místnosti opravdu vedly dveře někam dál a naproti tomu, schodiště už nepokračovalo do žádného dalšího patra. Vzal za kliku a otevřel. Díval se do dlouhé chodby zakončené schodištěm dolů. Překvapilo ho, že v chodbě svítila tři světla.
„Jdeme?“ zeptal se ostatních Honza a oni místo odpovědi došli až k němu.
Vešli do chodby.

5.

Chodba v nich vyvolávala pocit, že se blíží konec. Buď získají odpovědi na otázky a snad i nějakou možnost, jak dál žít anebo se nic nedozví, ale přesto něco skončí. Schodiště dolů je zavedlo do další stejně vypadající chodby. Ta byla zakončena velkými dvoukřídlými dveřmi zcela bílé barvy.
Už byli hrozně unavení. Stáří, dlouhá cesta, i stres, si vybírali svou daň. Zároveň od svého probuzení zůstávali bez jídla a pití. Zesláblí už skoro neměli sílu na to otevřít dveře. Honza a Dark Lizard museli společně zabrat, aby se jim to podařilo. Alena vypadala bledě a stěžovala si na silnou bolest hlavy.
„Zase cítím ten pach jako dole,“ svěřila se.
Honza byl první, kdo vešel do prostoru za dveřmi. Úžasem oněměl. Nebyla tu žádná místnost, ale obří, ba dokonce gigantická hala. Připadal si malý jak mravenec. Povzdechy úžasu nešetřil ani Dark Lizard. Alena byla také v úžasu, ale bolest hlavy se jí prý rapidně zhoršila. Stáli u zdroje pachu.
Pod nohama ocelové schodiště, které sestupovalo až k třicet metrů vzdálené podlaze. Hale dominovala obří nádrž, ve které byla do oranžova zabarvená kapalina. Viděli ji díky částečnému prosklení nádrže. Z té patrně putovala úctyhodně silným potrubím kamsi do stěny a dál do budovy.
„Bolí mě hlava. Bolí čím dál víc,“ naříkala Alena a Honza ji musel podepírat, aby nespadla.
„To snad ne. Honzo…začínám vidět rozmazaně,“ stěžoval si Dark Lizard a jeho výraz dával Honzovi znamení, že rozhodně nepřeháněl. Jeho kamarád se křečovitě držel zábradlí a opatrně kladl nohu na další schod. Šel jako někdo, kdo právě přišel o zrak.
Alena plakala.
„Ať to přestane! Honzo, já se chci vrátit.“
„Když se vrátíme, nedozvíme se pravdu,“ namítl Honza a snažil se Alenu vést po schodech dolů. Bylo to pomalé namáhavé.
„Tady nikde pravda není. Jen smrt,“ řekl Alena a opět se jí podlomila kolena. Málem Honzovi spadla. Dolů to stále bylo několik metrů.
„Horší než smrt. Hodně bolesti. Honzo, já to už nevydržím. Já…já tě neslyším. Říkáš něco?“ ptal se nešťastný Dark Lizard.
„Chlape! Kamaráde! Slyšíš mě?“ ptal se Honza. Křičel, ale Dark Lizard zmateně hýbal hlavou ze strany na stranu a pak se pustil zábradlí. Padal. Honza udělal chybu, když se ho snažil chytit, protože zavrávoral a pustil Alenu.
Dark Lizard padl mrtev pod schody. Poloha jeho těla naznačoval, že musel mít zlomený vaz. Vteřinu za ním na něj spadla Alena. Pád po kovových schodech jí zlámal mnoho kostí. Nehýbala se. Honza tiskl vší silou zábradlí a pocítil hrůzu jako dosud ne.
Hleděl na své mrtvé přátelé, kteří ještě pár vteřin zpátky žili. On chtěl znát pravdu a přivedl je na smrt. Cítil těžko na hrudi. Pokoušel se snad o něj infarkt? Neměl z toho strach, přišlo mu to logické. Je starý a zakrnělý.
Konečně sešel dolů. Nohy se mu třásly a slzy se mu draly ven. Zkusil ještě, zda Alena přeci jen nepřežila, ale bohužel naděje pohasla.
Stál v ohromném komplexu, kde se jako spící obr vyjímala gigantická nádrž s oranžovou kapalinou. Teprve nyní začal cítit to, co jeho přátelé. Podivný zápach. Před očima se mu objevovaly podivné čáry. Zprvu uzounké a černé, později silnější a zrnivé. Snažil se jít. Někam. Vpřed. Nestát na místě, ale viděl čím dál hůř. Zrnění bylo silnější, až se mu před očima objevil nápis:

Hra ukončena