Soumrak elfů - Kapitola 8.

Eléria


Moře bylo stále plné hněvu, jen v místě, kudy pluly lodě Sličného lidu, bylo klidné a nechalo je plout dál na východ, dokud se břehy Endalarionu nezačaly ztrácet jako nějaký přízrak pod pláštěm mlhy.
Lindórien, Elgalad a Alcalad stáli společně na zádi poslední lodi a hleděli na trosky svého domova, z nichž stále stoupal kouř a černý dým.
„Je to všechno má vina, Lindórien. Kdybych nebyl tak slepý, mohl jsem tomu zabránit.“
„I kdyby ses tomu pokusil zabránit, pád Endalarionu by jednoho dne tak či tak nastal, můj pane. Maelor by dříve či později uskutečnil své temné záměry a kdo ví, možná by následky jeho činů byly strašlivější než teď,“ odpověděla Lindórien.
„Maelor si za naše odpuštění vybral velmi krutou daň. Mrtví leží v ulicích Valarîmy pohřbeni pod troskami vysokých věží a silných hradeb. Tolik jich odešlo do Síní Orodrim v květu svého mládí,“ posteskl si Alcalad a potom začal zpívat smutně a teskně:

„Mizí již břehy domova mého,
Mnoho jich teď kráčí před Minwëho,
Těch, jež smrt si vzala v bílých zdech,
Kde proháněl se s větrem s mích,
Nad tvojí krásou se tajil dech,
Valarîmo, jsi náhle pryč.
V prach zhroutily se tvoje stěny,
Věže padly jako stébla trav,
Sličný lid já viděl umírat,
Endalarion již více není.
Zničen a rozerván jest ve své kráse,
S níž blaženost se předtím snoubila,
Ach, neuslyším ptáčka zpívat více,
Jak trylkoval ve větvích za rána,
Když stromy ukázaly slunci lístky svoje,
A shlížely se v tůních mezi kořáním,
K nimž jeleni a laně skláněly své šíje
Po pastvě na lukách a širých pláních trav,
Jež barvami květů od jara hrály zas,
Než pohltil je popel ve svůj šedý háv,
A pozvedla se smrtí zkáza temný hlas,
Který volal po krvi a nářku zraněných,
Pro něž jsou teď slané slzy v smutných očích mých.
Sbohem Endalarione, země blažená,
Sbohem má země blažená, budu vzpomínat.“

Pak Alcalad odvrátil svůj pohled pryč, když tu Elgalad zvolal: „Pohleď, můj pane.“ Když se Alcalad otočil, spatřil Anwëho, jak se k nim blíží na jedné z obrovských velryb, které byly jeho Mořskou jízdou. V náručí držel dvě těla a po tvářích mu stékaly slzy.
Jakmile se přiblížil co nejvíce k boku lodi, Lindórien k němu přišla, neboť věděla, s jakou zprávou za nimi Anwë přijel.
„Buď vítán, můj pane Anwë.“
„Lindórien,“ pokývl hlavou Anwë. Z vlasů mu stékaly čúrky vody, kolem krku měl ře-těz z mušlí a kolem žezla mu kroužilo hejno malých stříbřitě-modrých rybiček. „Kde je Alcalad a Elgalad? Musím s nimi mluvit.“
„Jsme tady, můj pane,“ odpověděl Elgalad, sotva však spatřil to, co jim Anwë přinesl, jeho obličejem projela bolest a v očích měl žal. „Jak…?“
„Tvůj otec, Elgalade, zemřel, když se zhroutila jedna z věží města. Alcalade, já… už jsem Eilenel nemohl pomoci… Je mi to líto.“
Alcalad stál zdrcen mezi Lindórien a Elgaladem. „Jak zemřela?“
„Zřítil se pod ní útes, když se snažila uniknout pryč ze zkázy Endalarionu, můj pane,“ odpověděl Anwë a tváře mu smáčel nový příval slz.
„A co ostatní, můj pane?“ zeptal se Elgalad, když bral tělo svého otce do náručí.
Anwë mu věnoval krátký pohled plný smutku a zármutku, než zavrtěl hlavou. „Přežilo jich málo, tak málo.“
Na chvilku zavládlo ticho, přerušované jen šumem a pleskáním vln, jak narážely do boků lodi.
Nakonec se Lindórien zeptala: „Kdy se budeme moci vrátit zpět do Endalarionu, můj pane?“
„Až budete moci, přijdu pro vás, zatím se však do Země blaženosti vrátit nemůžete, Lindórien. Je v ní tolik zármutku a bude trvat dlouho, než napravíme zlo, jež spáchal Maelor, země se potřebuje uzdravit z utržených ran stejně jako vy. Vyčkejte, zůstaňte zde a čekejte mě na úsvitu třetího dne.“
Potom je Anwë opustil a zamířil nazpět k rozervaným břehům Endalarionu, kde uložil tělo Eilenel Yëniquen a Elgaladova otce do Síní Orodrim. A elfové zastavili své lodě a Anwë je svou vůlí zadržel na místě, aby je vlny nemohly odnést dál na Moře.
Minul první den, potom druhý, a když i ten pomalu odešel, na úsvitu dne třetího přišli od Endalarionu k lodím Anwë, Veanath, a Cuonwë. Veanath měla u pasu zavěšenou krabičku z kůry Nirvehilů, Anwë nesl křišťálový pohár po okraj naplněný vodou a Cuonwë svíral v dlani hrst malých kamínků, jež obklopovaly jeden veliký kámen.
„Tolik ran jste utržily v jednom smutném odpoledni toho nešťastného dne, mé děti. Mnozí z vás ztratili své nejbližší v ohni a troskách nádherné Valarîmy, která již není. A přesto se i v těchto temných dnech opět pomalu rodí světlo a naděje na lepší dny také. Pohleďte,“ promluvila ke Sličnému lidu Veanath a sotva domluvila, Cuonwë vhodil do vod Moře největší kámen ze své dlaně a Anwë uhodil svým žezlem o jeho hladinu.
Mořem projelo zadunění. Potom se v místě dopadu kamene začaly přelévat vlny jedna přes druhou, tříštily se o sebe, když tu mezi nimi začal vyvstávat ostrov. Rostl a rozšiřoval se na jih, na sever, na východ, i na západ.
Cuonwë jej tvaroval svými dlaněmi, zatímco Anwë chodil po tvarujícím se ostrově, udeřil do několika míst na pevnině, kde měla být jezera, vyryl nemálo rýh v místech, kudy měly protékat řeky a zalil je vodou ze svého poháru a zem ožila veselým bubláním vody. Cuonwë poté na severu a jihovýchodě ostrova vyzvedl hory a tenkou linii pahorků na severozápadě.
Jakmile byl ostrov utvořen, do práce se dala Veanath. Otevřela krabičku, jíž měla zavěšenou u pasu a posypala zem ostrova jemným šedým prachem, když jí kráčela. Rázem byl ostrov plný lesů, stromů, keřů, trav, květin a bylin, které rostly na Endalarionu, než byl roze-rván na kusy. Následně ze své myšlenky Veanath stvořila ptáky a zvířata, která se předtím proháněla po pláních Endalarionu. Potom vytáhla ze záňadří malou píšťalu, jednou na ni zapískala a v tu chvíli na obzoru elfové spatřili Ancalorna, Pána větru a jeho družku, jak se po-malu snáší z výšin na pevninu.
Tak byl stvořen druhý domov elfů na dohled Země blaženosti.
A elfové se radovali nad krásou toho ostrova a jejich žal se zmenšil a zmírnil. Sotva přistála první loď u jeho břehů, Audalónë mu dal jméno Eléria, Naděje.
Záhy poté se Sličný lid vydal k mohutnému skalnatému výběžku, který vyčníval se země jako vysoké schody o třech stupních, jejichž stěny byly na jižní a východní stěně strmé, zatímco na severu a západě se výběžek mírně svažoval, aby potom splynul s plání mezi horami.
Právě na ten výběžek vystoupal Sličný lid, a když jeho zrak padl na Západ, uviděl břehy Endalarionu rozbité a zničené, zahalené oparem kouře a mlhy. Tam, kde elfové stáli, vyrostlo později nádherné město s vysokou věží na nejvyšším vrcholku kopce. Nahoře na věži plál za každé noci oheň, jehož světlo odráželo dvanáctero zrcadel, a jeho záře byla vidět na míle daleko jako maják a spása pro ty, kteří pluli po vlnách Moře.
To město se jmenovalo Elmenar, Kvítek, a bylo nádherné a krásné, plné fontán a rozkvetlých zahrad, stromů a hudby a jeho stavba trvala sedm dlouhých let, která ubíhala pomalu a smutně, neboť žal ze zkázy Endalarionu zůstával s Audalónë jako pomalu se hojící šrám, jenž stále pulsoval bolestí, kdykoli elfové pohlédli ke zničeným břehům Země blaženosti.