Průjezd III.

Teplo? Tady? V noci? Leda v nějakým romantickým filmu. Zima děsná, klid, čekáme, všichni. No, spíš obě strany. Kdo, dřív. Se prozradí – pohybem, šumem, odleskem. Já? To těžko, to nevyjde. Jsem trpělivost sama. Všichni teda čekáme. Já na klidný průjezd, oni? Na to zboží přece. Nejsem tu sám, pochopitelně. Je nás tu pár. Sam, Tey, Nea, celkem … asi se nehodí nejspíš říct kolik. No pár, zkrátka. Jich? Asi víc, ale oni něco chtějí, my jen znemožnit, aby to dostali. Máme podporu, spojení, jsme jen takový dotykový čidla, něco jako kamera se zaměřovačem a ostrou municí. O něco přesnější, pohyblivější a podstatně levnější drony. Jsme my, protože technika, jak známo, je drahá.
Proč jsem tady zrovna já? No, dobrá otázka. Proč vlastně…Je to takový… složitý…. Nejspíš… Nejspíš proto, že chci. To je blbost, takhle to napsat. Jistě, protože, je tu moje jednotka, jsem k ní přidělenej, mám rozkaz být tady. Asi to říkám dost složitě, zbytečně. Zkráceně, poslali mne sem. Rozkaz. Tak nějak, možná, nejspíš. By se dalo říct.
V téhle zemi? Zastavuju tady druhou stranu. Pomáhám bránit demokracii, pomáhám…Já? Nevím, říkali to. Nejsem politik, tomuhle já nerozumím. Jsem docela zručnej, v nástražnejch systémech – nejvíc asi. Jenže teď... Já už u nich nejsem.
Myslíte tady? Ne v armádě. Tady jsem, protože nechci být doma, ve státech. Mně to tady vyhovuje. Je to daleko, všichni jsme tu daleko, tak to je nejspíš lepší. Pro mne.
Dřív? Jsem myslel, že tu budu chvíli, pak na základně. No, jo, domek, rodina, párkrát vás přeložej. Tak nějak normálka. Ale teď? Nejspíš ne a tak jsem tady. Kdyby náhodou, nikoho nemám, nikdo nebude nešťastnej. Nikdo? Ne!
Tahle jednotka je dobrá. Takovej dobrej tým. Se Samem se znám dlouho, vlastně mne znal už dřív, než jsem sem přišel. Je velitel, ale fakt se známe dobře. Ale i jiný jsou dobrý Tey, třeba, Nea.
Ne, teda jo, vlastně. Jen jsem chtěl říct, jo ta je taky dobrá, ale ne jen ona. Myslím, že nejlepší z nás, všichni si to myslíme. Nejspíš. Sam mi jednou říkal, že přišla od nich. Taky k nim chtěl, dokonce se dvakrát dostal do výběru, ale, prej je to hrozně těžký. Dostat se k nim. Ona to dokázala, říkal. Asi to má v papírech, nebo tak. Neříkala nic, teda mně to neříkala. Blbost, nic mi neříkala. Taky jsem se jí na nic neptal! Pochopitelně. Na co bych se jí ptal? Proč taky? Ještě by si mohla myslet, že jsem zvědavej, nebo drzej, nebo tak něco. Podá stížnost…
Spíš asi ne, asi by ji nepodala (tu stížnost). Poslala by mne tou svojí železnou rukou tam, odkud bych chvilku ani nevstal. Viděl jsem to jednou. Jeden od letectva, chtěl…už jsem jí chtěl pomoct, ale udělala takovej rychlej pohyb rukou a já ho musel chvilku probírat. Ani se neotočila a byla pryč. Skončeno, vyřízeno. Ani pohled mu nevěnovala. Nikdy víc o tom nemluvila. On? Když se probral říkal, že myslel, že na něj spadnul tank. Ale byla to její ruka, viděl jsem to. Levá, ruka. Prej co to tu máme za monstrum? Tak jsem mu jednu přidal a nechal ho tam.
Není monstrum. Je… taková…Je! Vztahy v jednotce jsou zakázaný. Vztahy? Co kecám, ani neví, že jsem. No, to ví, jistě. Ví, že jsem v týmu, jako všichni. Ale kdybyste viděli její oči. Jsou…hrozně krásný, ale taky smutný. Neskutečně. Proč je tady, má určitě nějakej důvod. Od nich nikdo neodchází jen tak, že by sám chtěl. A ona? Nejspíš, jo. Kdyby totiž byl nějakej důvod, že by tam být nemohla, určitě by se to vědělo. Sam by to věděl, nejspíš.
Je u nás už skoro rok a hned na začátku jsme byli ve stejným campu s „nima“. Jistě byli stranou, ale byli tam taky. Slyšel jsem ji, bavila se s jedním z nich. O čem? Vím, já? Mluvili něčím místním, jsem zručnej, ne na řeči. Ale určitě se znali. Takže ona byla u SWDG ?
Chápete to? Odešla od nich! Proč asi? Co se muselo stát, že od nich odešla? Takže je u nás? Je za hvězdu. Pochopitelně. Ale myslím, že to nikdo neví. Já vlastně taky, ale museli byste to vidět. Jak se jich stranila, mluvila jen s tím jedním a hned druhej den si vyprosila volno, dokud u nás byli. Takže vlastně ten od letectva měl štěstí, že přežil.
Jaká teda vlastně je? Pošta jí nechodí. Nikomu nevolá. Dává klukům svý volný data. Takže si ani nepíše. Jen je tady. Když má volno, sublimuje. Zmizí, že ani nezaregistrujete ten moment, kdy mizí. Jednou jsem ji viděl, dalekohledem a náhodou, když jsme se Samem vsadili o číslo na letadle. Seděla na takovým pahorku stočená do nějaký pozice, nejspíš z jógy a koukala na moře. Ovšem byla od nás asi 2 km. Jo, to o nás nejspíš nevěděla.
Zpátky k realitě. Je někde za mnou. Má támhle ten sektor. Maj´to spočítaný, ty na druhý straně. Koukáme na ně, oni na nás a všichni čekáme. Přece jim musí být jasný, že jim to nepustíme. Tak na co čekaj? Nejspíš na rozkaz, jako my. V tom jsme úplně stejný.
Průjezd za 5 minut. Takovou dobu tu jsme, tak konečně. Už vidím první auto. Nechtěl bych být řidič. Taková velká pojízdná rakev, když si uvědomím, co veze. Ne, ne, já jsem raději na vzduchu. Tak co bude? Nic! Vůbec nic!
Přesun zpět, po setmění. Bude nejspíš daleko vepředu. Sam ji poslal. Tak zpátky na základnu. Někdy bych chtěl ochutnat ten čaj co pije, krásně voní. Jenže ona sedí vždycky na kraji, vedle Sama a já na druhý straně, úplně vlevo. Nemůžu si sednout naproti ní, nejspíš bych nevěděl o čem se mluví, roztavili by mne ty její čokoládový oči. Možná, kdybych jí…řekl…blbost, Sam by to nahlásil, přeložili by mne.


_______________________________________

SWDG - Special Warfare Development Group


pokračování zítra