Vzpomínka

Poslední dobou se mi do snů vkrádá jedna vzpomínka. Neodbytně, stále se vrací. Je to vzpomínka na jedno obyčejné nedělní dopoledne roku 2027, kdy jsme prostě ráno vstali …

Moment. Vzpomínka na rok 2027? Vždyť je teprve listopad 2020!?! Ale vážně, ten sen se tváří jako vzpomínka, všechno to vidím před sebou, jako bych to vážně prožil. Tam někde daleko, v budoucnosti…

Prostě jsme ráno vstali, uvařili si kafe, jako každý den a plánovali co dnes. Tedy, ono celkem nebylo co plánovat, za chvíli dorazí děti s vnoučaty a my musíme připravit oběd, něco málo udělat na zahrádce, no, a potom už bude o zábavu postaráno až do večera.
Pomalu jsme dopíjeli tu ranní kávu, když se odněkud zvenčí ozvalo poměrně nahlas puštěné rádio. Otevřel jsem dveře na terasu, abych se podíval, kdo takhle ruší nedělní ráno a čerstvým ranním vzduchem vlétl do pokoje i vzrušený hlas komentátora. Pomalu jsme vyšli ven a poslouchali naléhavou zprávu:

…mocnosti se nedohodly na řešení…
…Amerika vyhlásila válku…
…připravují rakety…
…okamžitě se běžte schovat…

Potom se z rádia ozvalo odpočítávání.
Odpočítávání konce světa.
Odpočítávání do vteřiny, kdy těch několik všemocných stiskne svoje tlačítka.

Okamžitě se běžte schovat. Schovat? A kam?

V té vzpomínce jsme s Věrkou seděli na terase na zemi, zády opřeni o náš dům a pevně jsme se objímali. Objímali jsme se a čekali na vstup do věčnosti…