XPH

I.

Kdyby… Vzpomněla si na své rodiče. Kdyby neplatí, je teď. Jo, to je. Naprosto a zcela konkrétně reálno s výhledy, jež zrak spíš zakalí. Tohle je OMNJ23ka. Není zrovna malá, ani skladná, nejspíš proto, že zrovna tahle, jak název napovídá, je vývojová, navržená pro dálkové lety, má extrémně velký nákladový prostor a je zařízena pro posádku 12 osob. Protože je tak velká, dost neskladná, není určená pro nějaký velký manévrování. Napsala jsem vývojová. Byla, když ji vyrobili, ale to už je dost dávno. Vlastně pořád jsme hodnotili systémy, posílali zprávy, tedy dokud jsme ještě byli v Soustavě.
Všechno se pořád zaznamenává, vyhodnocuje, jen teď už úplně přesně nevím k čemu. Moje data jsou ale pořád naprosto přesná, zaznamenaná a čekající na odeslání. Komu? Kdy? Kam?
Zpátky ke kdyby. Kdyby bylo všechno podle plánu, tak bychom jednoduše přistáli. Kdyby tomu tak bylo, tak se nejspíš nezmiňuji. Kdybych nebyla bioložkou, kdybych byla zdatná v řízení lodě, kdyby…. Jak už víte není.
Jsem jaká jsem, tohle monstrum zkrátka správně nenavedu, normálně to je práce pro dva, co to umí.
Nejspíš hotovo. Nevejde se sem navíc už ani tužka. Leda virtuální. Spočítala jsem to určitě správně, hmotnost je v pořádku. Tak snad… Nebojím se, vlastně není čeho. Co se mi může ještě stát.
Sleduji pohyb a hodnoty, podle výpočtu to bude….teď. Modul se odpojil a sestupoval po určené dráze. Viděla loď jak pluje, vzdaluje se. Lepší bude sledovat svoji dráhu, aby taky nebyla poslední.
Nejspíš změna tlaku, taky asi lidskej faktor, no, nejsem akční hrdinka, ani jsem nikdy nebyla, ale jsem tu. Stojí to, žiju, jsem tu. Sama. Hodnoty venku teda vůbec nejsou podle předpokladu. Nikam nejdu, zanalyzuji to. Ukotvím. I když, proč vlastně? Nezdá se, že by tu moc foukalo. Pro jistotu. Znovu jsem vyhodnotila všechny údaje z venkovních čidel, a nejspíš to tak je. Nejspíš, ale kde jeden má jistotu? Je to vlastně zvláštní, chci nějakou jistotu tady. Já. Nejsem chemik, Mine, ale díky za Tvoji trpělivost.
První krok venku. Jsem tu skutečně první. Ze všech? Já? Kolikrát jsem si v životě tuhle chvilku vybavila. Nejspíš úplně takhle nikdy. První by šli jiní. Ale stejně je to pocit. Pro tohle mne vybrali? Naši? Konec sebeslávy, půjdu přesně podle plánu. Plánu? Co tady chci dělat podle nějakýho plánu? K čemu? Pro sebe. Protože pro nikoho jinýho to nebude nejspíš. Protože nikdo neví, že jsem tady.
Protože data o svém pohybu přestala naše loď vysílat už hodně dávno, když se nám rozbil přenos při průletu rojem meteoritů. Přišli jsme o antény, manévrovací moduly 2a3 a Teda. Hlavně Teda. Když delší dobu nekomunikujete, neodesíláte data a jste ještě v Soustavě, hledá Vás systém, když Vás nenajde, hledá zbytky a no a ty právě našli- zbytky modulů.
Pak překročíte hranici Soustavy (Sluneční) a přejdete na jiné systémy, jenže nevíte co se tam u Vás dole děje. Čas tam běží trochu jinak, všechno je trochu jinak, než jste počítali, nebo než Vám jiní spočítali. Taky věci se dějou jinak, než bylo v plánu. Roky běžej i tady ve vesmíru a nakonec jsem tu. Já, sama.
Okolí jsem si už docela zmapovala, škoda, že se mi do modulu nevešla ta část pro skleník. Jenže panely pro energii byli důležitější, pro mne. Okolí? Tahle planeta je velká prý asi jako 7 našich. Takže pojem okolí je spíš jen takovej pro mne. Konkrétně - mám to zkouknutý jen do 100 km, nebo si to přepočítejte na nějakou Vaši délkovou míru. Protože už jsem trochu „zabydlená“ ale jen v modulu, dneska si to přečtu. Dopis, kterej mi dal kapitán. Chtěl ať si ho přečtu až budu tady. Nevím, proč ho dal zrovna mně. Jakoby věděl, že já tady jednou opravdu budu. Jen nechtěl, abych jej četla, dokud nebudu skutečně tady.
Teda, tomu nemůžu uvěřit. Pět let před naším startem vyslali tři zásobovací lodě sem. Aby tu bylo něco „ do začátku“. Je tu i mapka, kde by měly být. Super. Pro Vaši představu jedna je asi tak daleko jako Kapský město od Stockholmu, druhá a třetí jsou tak zhruba 4 x dál. Kdybych to věděla, snažila bych se přistát nějak blíž. Takhle jim věnuji tichou vzpomínku.
Jsem tady už druhý měsíc. Není to tu špatný, jen někdy hroznej vítr, ale zima tu není. Panely jsem nainstalovala, s energií je to dobrý. Škoda, že jsem se nevěnovala víc geologii, opravdu je to tady zajímavý.
Zajedu si dneska vozítkem k údolí kousek ode mne. Jsou tam takový modrý kovy nekovy, chci si vzít nějaký vzorky. Protože to, že jsem tady je úžasná věc a třeba někdo někdy ty výsledky najde. Když ne, alespoň se na ně podívám trochu líp.
Nevím co to bylo, ale najednou jsem byla v nějaký bublině, nebo co, pak si nic nepamatuji a teď se asi zabiju. Padám i s vozítkem. Ale nějak divně pomalu. Daleko pomaleji než třeba s padákem, ale žádnej nemám. Nic nedělám a pomalu, klesám k nějaké stavbě. Stavbě? Tady? Asi blbnu. Sedím v jezdítku ani se nehnu. Vůbec nevím, kde to jsem.
Je to stavba. Je pokrytá místním prachem, ale je to stavba z panelů, podobných jako jsme měli my v lodi. My? Podobný? To přece není možný.
Nějaký rány do vozítka. Co to je? NE!!