Kapr

KAPR


Bylo 24.12. Na ulicích poletoval sníh. Byl to den Vánoční. Den nadýchnutý lidstvím. Kdy většina lidí, je jakoby kouzelným proutkem, proměněna na ohleduplné, uctivé a usmívající se jedince. Škoda že takových dnů v roce nemáme více. Jel jsem tehdy tramvají č 4, od hlavního nádraží, k rodičům mé ženy jako každý rok, pro cukroví a vánočku.


Bylo již pozdní odpoledne, nastupovalo nás několik, stará paní s hůlkou a velkou nákupní taškou, starší, manželský pár, mladík ve vysokých botách s červenou kšticí a kroužkem ve rtu, mladý muž s velkým balíkem z hračkářství, vysoký zjevně opilý muž s proutěným košíkem přikrytým šátkem, a několik dalších lidí.

Pomohl jsem staré paní s taškou a počkal, až se posadí. Usmála se na mne a popřáli jsme si vzájemně hezké vánoce. Tramvaj se pomalu rozjela.

Vedle mne, stejně jako já, drže se madla, kymácel se onen vysoký opilý muž. Malá prasečí, napuchlá očička, mžourala opilecky a přiospale. Občas pozvedl obočí a pootevřel jedno oko, jako by dával okolí najevo, že má vše pod kontrolou.

Jakou z něj doma budou mít u štědrovečerního stolu radost, problesklo mi hlavou, když tu, monotónní hukot tramvaje protnul zvláštní zvuk. Mokré pleskání, mlaskání, které zjevně ke zvuku motoru, tichého hovoru lidí a skřípání kolejí nepatřil.

Podíval jsem se tím směrem a spatřil na podlaze tramvaje velkého, živého kapra. Házel sebou chudák jistě už z posledních sil, oči vyboulené, lapaje po dechu, jakoby volal o pomoc. Nebyl jsem sám, koho ta němá tvář vyrušila z poklidného, vánočně nostalgického snění.

Ozvalo se dívčí vypísknutí, čísi chichot a volání „chyťte ho!“, „chyťte ho!“
V duchu dobrých vánočních skutků se ihned lovu ujalo několik dobrovolníků. Chudáka kapříka ulovil mladík s červenou kšticí. Držel jej vítězně jako by čekal na mohutný aplaus.
„Do košíku!“ „Do košíku!“ Ozývaly se hlasy. Červenovlasý mladík, vpravil kapra zpět do košíku, stále stojícího u nohou našeho opilého dlouhána.

Ten, celou situaci, kymáceje se, bohorovně pozoroval, z výšky svých bezmála dvou metrů. A tvářil se jako by se ho to vůbec netýkalo, tak jako se koukáme na večerní zprávy v televizi.

Zato lidé v tramvaji na sebe pomrkávali, usmívali se a hřejivé povědomí vánoční sounáležitosti, vystouplo nejmíň ještě o jedno políčko na barometru mezilidského tepla a porozumění.

Dobrý skutek, ano, ano, dobrý skutek. To se o Vánocích sluší. Kdosi prohodil „ten musel vážit aspoň osm kilo“. A v tramvaji se rozproudila tichá debata, jakoby ta příhoda lidi nějak více spojila. Najednou našli v tu krátkou pomíjivou chvíli témata, o která měli chuť se někým podělit.

I stařenka, nad kterou se kymácel náš opilý protagonista s kaprem v košíku, zvedla hlavu a ovlivněna tou veselou příhodou s milým úsměvem ve tváři, mu položila následující otázku: „PANE, TO TEDA ALE BYL MACEK, KOLIK VÁS STÁL?“ Všichni v okolí upřeli zraky na onoho opilého dlouhána. Měl by přeci stařence odpovědět, vždyť mu tu před chvíli všichni pomáhali ....... a?............a NIC!
Koukal nepřítomně z okna a cosi si pobrukoval pod fousy.

Šťouch jsem do něj a říkám „pane, tady paní se vás na něco ptala“ nadzvedl opět to obočí, zase pootevřel jedno oko a nechápavě, drže se stále madla, rozhlédl se kolem. Pak se sklonil k sedadlu té stařenky a docela nahlas zaznělo: „COŽE PANÍ?“.

Stařenka, zřejmě v domnění, že ten i když tak zdravě vypadající mladý muž, jelikož tak křičí, má zřejmě větší potíže s nedoslýchavostí jako ona.
I vzepřela se, opírajíc se o hůlku a skoro ve stoje, co nejhlasitěji zvolala: „ KOLIK TEN MACEK STÁL!“ a šibalsky přitom na mne pomrkávala.

Na chvíli zavládlo ticho.

Všechny zraky tázavě upřeny na onoho muže, který zjevně, ale vůbec nechápal, co se po něm chce. Přesto, si vědom vší té pozornosti, narovnal se, a kupodivu s trpce ostýchavým výrazem ve tváři a v domnění že nedoslýchavou je tu ta stařenka, přímo zařval: „PANÍ, MĚ KOLÍK NESTÁL UŽ DVA MĚSÍCE!“ „Zdrhla mi s kámošem“
dodal ještě potichu.

V tu chvíli jsem se snažil a věřte, že ne jen já, potlačit dusivě nepotlačitelné. Když už se zdálo, že jsem smích zvládl, a nastolil vážnou, neutrální tvář, stařenka pronesla, dívaje se uraženě z okna „to je ale hulvát, na to jsem se přece neptala, to jsou dneska lidi".

Zbytek cesty jsem nedokázal udržet koutky úst v klidu. A i když jsem užuž nad sebou zvítězil, stačilo se střetnout s něčím pohledem. A po dobu nejméně dvou zastávek, každou chvíli někdo vyprskl.

Pak se lidé postupně vyměnili a vše se vrátilo do starých vyjetých kolejí, tak jako jindy.

Jak někdy jediná cesta tramvají, dokáže změnit stereotyp všedních, šedých dnů.

Pouhé střetnutí pohledů a spiklenecky cukající koutky úst, boří překážky a otevírá brány mezi dušemi, které se už možná nikdy více nepotkají, ale i ta krátká chvíle přeci za to stojí.

Škoda že jen o Vánocích.