Panoptikum inkarnací

Bratříčku, bratře, čím křiví se mi tvář?
Té, kterou mi dal, a já ji použil –
mé zášti – proč obětoval tě co ovci?
Proč mou rukou rudne zem krví z tvých žil?

Stále slyším jeho hlas, jen hněvem řve
jemu tváří v tvář stojím na přídi lodi,
posádka bohabojná mne jme a tam,
kde tlama rybí mne čeká, do ni hodí.

Otce tvého osudu plán, to já jim byl,
beze mne nestal by ses tím, kým jsi,
to tvůj učedník ti našel cestu k otci,
skrze kříž pomohl, sobě přilepšil si.

Pod tógou dýka skrytá, jí v tělo vrytá
odpověď – Ano, i já, můj císaři,
vlastního soukolí přítěží jsi byl,
to jiní věc veřejnou válkou popřeli.

Z nebe jsem se snesl, se mnou i klesl
všechen elán a vůle, zůstal strach jen
o všechny, na něž smrtihlav pohlédne,
i o sebe, když druhů neprodám sen.

Jsem nikým, a věrným věrnosti chci být,
však opět je zde, slyším můj čas odbíjet,
Vladimire Vladimiroviči, váš čaj
je zde, bude vám chutnat, na to vemte jed.