Psí život

... co se týče tvoření nějakého pevného společenství a kamarádství s jinými psy, měl jsem to podobné jako Jarda s lidmi = nijak speciálně jsem po něm netoužil, ani jej nevyhledával.

Tím samozřejmě nechci říct, že jsem si na sídlišti žádnou partu psích přátel nenašel. Právě naopak; s několika z nich jsem už coby štěně vytvořil nerozlučnou grupu, která se denně scházela v tu samou dobu (ve čtyři odpoledne) na tom samém místě (na větším plácku vedle novosadské kaple se žlutou fasádou a střechou mně neznámé barvy).

Členy naší čtyřčlenné party jsem byl já, dále Jack – častými nemocemi a občasnou hypochondrií postižený anglický buldok, pak Terry – věčně podrážděný, Napoleonským komplexem trpící jorkšír a nakonec Rocky – lehce slintající boxer, náš vůdce a především televizní maniak, který nás v průběhu celého tohoto období seznamoval s obsahy různých zpráv, pořadů nebo filmů, které jsme se navzdory štěněcímu věku snažili pochopit, abychom se ve světě lidí dokázali mnohem lépe orientovat.

Naše první setkání bylo v podstatě náhodné (a zřejmě i osudové) a proběhlo nějak takto:
„To je ale krásný huňáč!“ zavýskla boxerova páníčka.
„To je Ari, švýcarský ovčák,“ odpověděl Jarda.
„A kolik mu je?“ zeptal se pro změnu Jackův páníček.
„Teď měl půl roku.“
„No ne, to je ale náhoda, náš slinta taky!“ ozvala se informace o boxerovi.
„Můj bulda má jen o měsíc míň.“
„A můj jorkšír je o dva měsíce starší,“ dodala slečna, která se vecpala do přítomnosti ostatních, vytáhla psa z přenosné tašky a plácnutím po miniaturním zadku ho popohnala, aby se přidal k naší vzájemně se očichávající partě.

Hned, jak k nám přicupital svými krátkými, rychlými krůčky a představil se, pochopili jsme, že tohle nebude jeden z těch mnoha jorkšírů, kteří se věčně třesou strachem a zimou.
„Předem varuju. Kdo z vás se mě pokusí sežrat, tomu pak zevnitř rozkoušu žaludek a na jeho střevech si drápkama zahraju piškvorky.“
„Ale podívejme, docela drsné řeči na někoho, koho páníčka vytáhla z nákupní tašky,“ zaujalo mě.
„Zklidni hormon, vořechu,“ obořil se na mě. Nám všem jeho povaha a hlavně odvaha nesmírně imponovaly, a to i věčně hladovému Jackovi, který si na sežrání jorkšíra dělal největší zálusk.
„To mi připomnělo novinový článek o čivavě, která dokázala zabít dogu tím způsobem, že se jí po spolknutí zasekla uprostřed krku,“ pobavil nás Rocky jednou ze svých historek.
„Dáme honěnou! Koho chytím, ten přebírá roli honiče!“ zaštěkal jsem a ostatní se jako na povel rozutekli do všech stran.
„Jéééé, podívejte, jak si spolu všichni hrají!“ ozval se Jackův páníček, zatímco my museli po chvíli s hrou na honěnou přestat, protože Jacka, kterého jsem dostihl, píchlo už po pár rychlejších krocích v kyčli, převalil se na bok a hlasitě se rozchrochtal.
„Tak co kdybychom se tu scházeli pravidelně každý den ve čtyři, pokud budeme mít čas? Kluci se aspoň víc skamarádí a vyřádí a my budeme mít trochu času pro sebe,“ navrhla jorkšírova páníčka, když se s Jardou a ostatními dala do řeči.

Všichni byli pro. Dokonce i Jarda, přestože o žádné seznamování nestál. (A možná i proto jsme na sebe všichni narazili až po takové době.) V rámci slušnosti postával po několik následných týdnů v hloučku a občas se zapojil do hovoru, postupně však tato setkání začal omezovat, až nakonec našel své stanoviště na jedné z laviček lemujících novou cyklostezku, vedoucí podél travnatého plácku, na kterém jsme se scházeli.

Bylo to krásné období, přestože trvalo jen necelých dva a půl roku, ale my psi ten ubíhající čas přeci jen vnímáme jinak, rychleji než lidé, a nebýt Rockyho a jeho seznámení nás s lidským kalendářem, ani bychom tomu nevěnovali žádnou větší pozornost. Za své psí parťáky jsem byl opravdu nesmírně rád, neboť jsme si užili spoustu legrace a mohli se jeden druhému svěřit se svými problémy.

„Tak slinta, jo?“ rozštěksmál jsem se tehdy.
„Jaký pán, takový pes,“ odpověděl boxer. „Však se podívej, jak mu teď tečou sliny při pohledu na tu mladou ženskou v krátké sukni. A když večer koukáme na televizi a páníčka je pryč, pustí si program, kde všichni hlasitě vzdychají a válejí se po sobě v různých krkolomných pozicích. A to pak slintá skoro permanentně.“
„Vy koukáte na televizi? O téhle vymoženosti jsem už slyšel, ale my ji doma nemáme. Jarda tyhle věci totiž nemá rád,“ informoval jsem. Terry a Jack se zmínili, že oni doma sice televizi mají, ale místo jejího sledování radši spí nebo okusují vše, co jim přijde pod čumák, protože tomu, co se v ní vysílá, stejně moc nerozumí.
„Kamarádi, tak to o moc přicházíte! Vysílají se v nich totiž zajímavé pořady se spoustou užitečných informací, které nám psům výrazně ulehčí život mezi lidmi.“
„Budeme rádi, když se s námi o tyhle zkušenosti podělíš,“ poprosil Jack a Terry souhlasně zaňafal. „Bude to jednodušší než začít televizi sledovat a sám se snažit něco pochytit. Zvlášť já jsem na tohle děsně blbej.“
„Jasně, moc rád vás se vším obeznámím! Mimochodem, jsem Rocky. Dostal jsem jméno podle jiného boxera. Je prý děsně slavný a přezdívá se mu Italský hřebec.“
„Hřebec? Boxer je i koňská rasa?“ zajímalo mě.
„Ale ne, ten hřebec byl normální člověk.“
„Takže měl lidskou tvář, koňské tělo a psí ocas?“
„Prdlajs. Byl to chlap, který byl boxer, a lidi mu říkali hřebče.“
„A neříkali mu blbče? Jelikož to u sebe taky někdy slýchávám, dávalo by mi to větší smysl,“ potvrdil Jack své předchozí sebehodnocení.
„Chjo. Víte co, vysvětlím vám to někdy jindy.“

V následující dvouletce jsme se pravý význam dozvěděli a konečně pochopili, že není boxer jako boxer. A nejen to! Díky Rockyho televizní osvětě jsme se toho o lidech a všem, co je a nás obklopuje, dozvěděli mnohem víc, než bylo zdrávo.

Například to, jací vlastně lidé jsou, proč jezdí ve velkých, hlučných plechových krabicích, že honění se za velkým míčem říkají fotbal, že nejoblíbenějším seriálem starých lidí je jakási Ordinace v Růžové zahradě, i to, že kvůli jakémusi viru, který se před pár lety rozšířil po celém světě, musí nosit na tvářích podivné náhubky, kterým se říká respirátor.

Dokonce jsme se naučili rozpoznávat i určitá psaná písmena, přestože jsme je již nedokázali spojit do slov, a tak nám obsahy (nejen) titulků novinových článků zůstávaly i nadále utajeny. A co se týče takového rozpoznávání barev, zde jsme byli kvůli své „barvoslepotě“ bezradní úplně.

Nevím, jestli bylo dobře, že jsme od našeho kamaráda dostávali všechny tyto informace z první ruky a naše mozková kapacita jimi byla zahlcena mnohem víc, než tomu bylo u ostatních psů (už proto, že při občasné (ne)vědomé nekázni vždy padlo na naši hlavu několik ošklivých páníčkových slov, kterým bychom jinak vůbec nerozuměli), ale což; vše má své klady a zápory. A my se těchto kladů snažili co nejvíce využívat nejen pro své, ale i pro páníčkovo dobro, abychom díky tomu mohli žít ve vzájemné soudržnosti.
---
... tak takhle švýcarský ovčák Ari, hlavní hrdina mé knižní novinky Psí život, popisuje první setkání s ostatními kamarády z olomouckého sídliště Nové Sady. :)
Pokud knihu nemáte (či neznáte) a rádi byste poznali celé dobrodružství této kouzelné psí party, sdílím níže odkaz, přes nějž můžete knihu pořídit a zároveň tak pomoci nemocným jezevčíkům:

jaroslav-irovsky.cz/psi-zivot-a-jvn

Děkuji!