PEJSEK

V sobotu začíná mezinárodní mistrovství ve skocích na lyžích. Na stadionu ve Svatém Petru týden před závody nebylo po sněhu téměř ani památky. Skokanský můstek pokrýval jen nepatrný poprašek.
Organizátoři začali panikařit a nařídili sníh vyrobit. Týden před závody byl pro nás, tři zaměstnance stadionu, náročný. Obsluhovali jsme zařízení na výrobu sněhu.

Kompresor pod vysokým tlakem dopravoval vodu k tryskám, které vytvářely jemnou vodní mlhu. Drobounké kapénky se zvolna snášely k zemi a převlékaly se v mrazivém vzduchu ve sněhové vločky.

Vše pracovalo, pokud teplota vzduchu byla nejméně minus tři stupně. Pracovali jsme proto pouze v noci. Od setmění do rozednění. Dvanáct hodin. Zařízení na výrobu sněhu byl jeden z prvních vynálezů, takže bylo i mnoho problémů. Potýkali jsme se s rozmrazováním trysek a když vše k naší radosti pracovalo, odmítl poslušnost kompresor.

Bylo již k ránu. Ve světle silných reflektorů se snášel na rozjezdovou i dopadovou plochu můstku sníh. Byl jsem promrzlý. Šel jsem se ohřát a občerstvit kávou. Mé uši zaznamenaly neobvyklý zvuk. Slabounké kňučení. Zůstal jsem stát. Tichem se ale neslo jen vzdálené klapání kompresoru a syčení trysek. Znovu jsem vykročil, přesto že mé kroky po zmrzlém sněhu byly hlučné, zaslechl jsem podobný zvuk opět.

Vykročil jsem pomalu směrem, odkud slabý nářek přicházel. Reflektory osvětlovaly prostor stadionu dostatečně. Přesto jsem vyndal baterku a posvítil na nízkou dlouhou budovu, ve které byly šatny pro závodníky. Otevíral jsem jedny dveře za druhými a kuželem světla baterky jsem pozorně propátral každou místnost. U posledních dveří jsem zaváhal. Suchý záchod. Používal se již jen mimořádně.

Zevnitř se ozvalo slabounké kňourání. Pomalu jsem otevíral dveře a posvítil dovnitř. K mému překvapení byl prostor prázdný. Když jsem ještě jednou baterkou propátral každý kout a rozhodl se odejít, ozval se srdce rvoucí nářek znovu. Vstoupil jsem dovnitř. Srdce mi tlouklo hrůznou představou.

Posunul jsem dřevěné víko, které zakrývalo kulatý otvor. Tuše nejhorší, posvítil jsem dolů. Zde hluboko, na směsi papírů a lidských výkalů se v rohu krčil malý bílý pejsek. Návalem hořkosti a zhnusení jsem se sesunul podél stěny do dřepu. Lidé, já jsem se předtím malým tvorem za lidi strašně styděl.
Když jsem se konečně vzpamatoval a zhodnotil situaci, bylo jasné, že sám to třesoucí zvířátko z té hrozné díry nemohu vytáhnout. Nechal jsem rozsvícenou baterku vedle otvoru, aby ten malý dole věděl, že jej neopouštím. Netrvalo dlouho a všichni tři jsme se tísnili v malém prostoru.

Jediná možnost, jak pejskovi pomoci, byla do záchodu vlézt. Svlékl jsem teplý kabát, svetr a pomalu, až do podpaží, jsem se zvolna spustil otvorem. Zde mě chlapi uchopili za ruce a zvolna spouštěli dolů. Přes ramena jsem mě potíže. Konečně jsem dosáhl dna. Chlapi mi podali rukavice a já jim podal pejska. „Přijdeme pro tebe, vydrž."

Já slyšel jen rychle se vzdalující kroky. Nesli pejska do tepla služební místnosti. Stál jsem v té smrduté díře a snažil jsem si nějak představit člověka, který dokáže být tak krutý. Představoval jsem si, jak zatloukám víko otvoru a nechávám jej týden v této studené, páchnoucí díře.

Mé vysvobození bylo obtížnější, ale nakonec se zdárně, až na mnohé odřeniny, podařilo. Správce stadionu pejska adoptoval, a ten ještě mnoho let rozdával všem lidem v okolí radost svým skotačením.