Vteřiny neposbíráte

    Otevřu dvířka časospíže… a… ale úplně prázdno. Jen na podlaze se čiperně prohánělo spousta blyštivých vteřin snad ještě z doby elektronové. Chtěl jsem je zklidnit a posbírat, ale jejich orbitální nanosekundy mě zašimraly pod nosem… Kýchl jsem, a tak mi vteřinečky proklouzly mezi prsty a kolem zárubní vysvištěly na chodbu a byly tatam. Co s tím? Čas na nákup žádný. Ještě že mám externet a k němu pár volných dekrytů.

    „Haló, paní, slyšíme se? Dobrý den, potřeboval bych něco volného času…“

    „Ano, pane, máme už ale volné jenom soboty…“

    „Volné soboty, ty já měl vždycky rád, dejte mi jich klidně dvaadvacet…“

    „Á, jsem se překlepla… Můžu nechat o jedenáct sobot víc?“

    „Jestli mi budou stačit dekryty… a taky když mi je po jedné vakuově zabalíte, aby se mi ty zbylé v časoboxu nekazily…“

    „ Když si v něm setřete prach a v hlavě si uklidíte, tak vám určitě hodně dlouho vydrží…“

    „???“

    „No, musíte si uklidit v hlavě!“

    „Aha, uklidit v hlavě… No, tam já neuklízím…“

    „To se pak ale nedivte, pane.“

    „Hmm…, proto se mi ten minulý volný čas rozpadl na vteřiny…“

    „Jo, s vteřinami je problém, ty totiž neposbíráte!“