... co nevidět to bude pět let... takže tahle je napsána před třemi roky jako rekapitulace těch dvou... každá sloka je skutečně a do hloubky prožitá...

... i tohle máme za sebou... čas od času koroze tolerance navrtává asi každý vztah...

... některá děláme každý den, .... a některá děláme na celý život / autor © MončaElča

***

co se má stát se stane, ale stejně se tím trápíme...

Skoro dětská, ale ne tak docela si myslím...

...dřevěné, lakované a její pocit při odstraňování barevné slupky... má ráda přírodní přeliv... nebo je někomu přednější jeho lak pochvaly před týbly držícími hroty všedních dnů?

Většinou se jedná o vědmu středeční… ale nečekaně přichází i v jiné časy jiných dnů (nemám ráda neohlášené návštěvy)

Každý introvert, který obuje boty extroverta, potřebuje v sobě uspokojovat obě polohy… chce být s lidmi… a chce být také chvíli sám…Anebo je to jen obyčejná ženská touha?

..reakce na obrázky, co našla jsem v mejlíkové poště... ))

...ty obrázky jsou dva..tudíž reakce na ten druhý... ))

Tohle veršohraní vzniko díky nekonečné hravosti Cecilky a mojí. Bavilo nás to ohromně a tak jsem se (s Cecilčiným svolením) odhodlal se s vámi o tu hru rozdělit... bavte se dobře

Jen někdy naplněná touha – snad jedenkrát za sto let...

Na názor a kritiku reagujeme protiútokem, nejlépe silnějšího kalibru. Proč se DOOPRAVDY nezamyslíme, proč si nedáme čas na přijetí a zpracování? Proč to tolik bolí?

Omlouvám se: není to báseň. Už asi z té práce blbnu...

)

Jedna vzpomínková. Taky by se mohla jmenovat „vzpomínky“, ale ...

Motto: „Život je jako žebříček do kurníku – krátkej a posranej“ (věnováno naší politické reprezentaci)

Existují prostory světa, kde člověk nejen sám sebou být může, ale kde není ani ostuda svlíknout se ze své kůže...