Cože se máme ve svých příbězích naučit? A jak je opustit a žít jiné? Jak rozum obejít, co srdci poručit, když život proti nám plyne? (...srdce na hraně mezi přátelstvím a láskou...)

ráno v metru...

když prší...

... z doby po rozvodu, po dalším rozchodu a se svou věčnou touhou po lásce i milování...

moudrost Pana Herce Miroslava Moravce mě bude doprovázet celý život... PS: doporučuji knihy p. Fulghuma

Je to o té zdi na pražské Kampě, kam jsme chodívali psát své prvotiny a stesky a touhy..., ale vlastně je to o mé veliké lásce – mé první ženě Lence...

Tvrdím o sobě, že jsem ateista, ale ... ?

Tato báseň časem prodělala svůj přerod v píseň, tzn. i lepší formu, ale uvádím ji v původním znění, protože je pro mě emočně důležitá /předrozvodové období/

Trošku symbolicky zařazuji tuto báseň ve svůj první den na tomto servru – vycházím ze svého šuplíku se strachem, zda má dílka najdou své místo ve světě těchto úžasných stránek psaných srdcem tolika lidí...

..pro Cecil (aby vydržela ))

..další ohrané „když“ v řadě..:o))

Někdy to tak zkrátka je...

...vzpomínám na tu zahradu s tichými řadami hrobů...

..pro Robina..

..jsou ty mezníky mezi cestami..

Pro mého dědu, škoda, že už si jí nepřečte...

smsková (pro Robina)..to odloučení je vážně na hlavu..

..takové mé obvyklé „když“..:o))

jen tak podle nálady