labuť

Jak havran křídla svá mám rozevřené dlaně Pramínky vlasů vítr rozhání Jak studánka kam chodí večer laně chci ze rtů svých po doušcích dát Ti pít Jsem víno, co v zorničkách Tvých jiskří Jsem láva, co úsměv Tvůj horkostí obtéká Jsem malý pavouk, co jemnou touhy nití Srdeční chodby oplétá Možná i malý popleta

Když spadne něha knoflíkovou dírkou na špičce boty zašeptá jen – ach... Zklamání holka skryje uvnitř kapesníku a tmavým brýlím řekne – módní hra. Probdělou noc zahalí do make-upu a smutek za rtů v rtěnce promíchá V duši si uzlík smotá nocí k ránu v krabici schová všechno, co kdy dal Podpatkem klapne na hraně [...]

Hádě se svíjí za srdeční bránou na klikatý čáře mojí kůže Tančím v opojném rytmu salsa mi v žilách kluše Jsem smyslnosti něhou na tvářích červená mi růže Za klokotavým tepem podpatky klapou párový part Pohledy očí vsakují touhu, co z tónů běhá Tvá ruka s mou se splétá Z pod drápků kočičích na klopu [...]

... jeden neobyčejně obyčejný podzimní den...

... někdy je potřeba pohladit duši – jen tak...

... seděla jsem na lavičce v parku a jen tiše sledovala tu radost v očích a úžasnou energii...

... třeba se mýlím...

... není svatá, je jen žena...

... láska je jako jaro... když rozkvétá je nádherná a voní...

... ráda bych ji něčím uvedla, ale snad jen tím, že to je tak trochu útěk ze stylu mé labutí jemnosti ... posuďte sami...

... a při tom děsný křik...

... ručkování po nitkách lásky...

...malá pohodovka... ze včerejšího už jarního, voňavého dne...to sluníčko je ale kouzelník... )

... jen tak o toku života a jednom sebenalezení...

... ke slovu jaro i naděje patří a znovuzrození...

... toužících duší...

... toulky po hřebenech myšlenek s trochou melancholie...

... otvírám soudek něžných hrátek...

... minimžik myšlenek... možná se dá nazvat i formou bilancování o minulém a nebo nesmyslem... jak kdo chcete )

... na kůži, pod kůží, v duši, v srdci, v pohledech, v šeptáních... všude je láska...