Kolínko

Prvního května 1985 jsme vyjeli pozdě odpoledne s plně naloženým Plymouthem station wagon k Sunridge, rozloučit se s panem Hutkou, jemuž jsme byli vděčni za mnohé. Z Toronta je to pár hodin jízdy.

Vysoké letní teploty i o půlnoci, stoprocentní vlhkost vzduchu v Torontu, svlékli obyvatele do nejnutnějšího oblečení. Letní móda žen, pro muže je v tomto městě velice přitažlivá.

Torontské počasí je extrémní. Když není mráz, je vlhké vedro. Přechod zimy na letní počasí je rychlý. Během pár dní rozkvetou sakury, stejně rychle odkvetou a chodníky jsou posypané květy, jako doma na Boží hod.

Lesk a bída.Ten název se mi vnucoval již od příjezdu do Toronta.

Ze sedla na koňském hřbetě, jsem přesedl na malé prkénko a stal se myčem oken výškových budov.

Mrazivé Toronto, s ulicemi plnými sněhu, silný vítr a boty vybělené solí.

Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom kdo má či měl podobný problém.

Jde do tuhého. Jsme kriminálníci.

Náš děda pořád něco dělá i když už je v penzi. Jezdí na kole, lyžuje, hraje banbington, chodí na dlouhé tůry, umí hrát na kytaru, flétnu, banjo a heligonku. Babička také jezdí na kole, také umí lyžovat, chodí na dlouhé horské túry, na aerobik a jí většinou zeleninu.

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radost tím končila i má první etapa života v které co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátecha, armádní šarže.

Dvoudenní výlet do kanadských lesů.

"češtinský bonbónek" - kdo to sepsal - klobouk dolů, (musel to být velmi dobrý češtinář, asi pedagog ! )

Chlap z krátkých kalhot nevyroste.

Příběh který vyprávím jsem prožil v době kdy vlastnit telefon bylo vzácností a pojednává o tom, jak jsem bez výčitek svědomí porušil jedno z Božích přikázání.

Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.

Stalo se, před padesáti lety. Učitelka biologie a hypnoticky krásná žena, psala na tabuli základní body z dnešní hodiny a natahovala se, jako by věšela prádlo. Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí, při její přednášce, zasekl. Tím jsem jí donutil, aby v určitých momentech, při psaní na tabuli, přešla do dřepu, či stála na špičkách, jako baletka.

Hledal jsem jakousi knihu, oči zavadily o album s letopočtem 1964. Neodolal jsem. Na první straně byla velká fotografie maturitní třídy. Dívám se na svěží tváře a jako mávnutím kouzelného proutku, jsem opět ve školní lavici.

Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík.

S horské roubené chaloupky Honza, Pepa a Martin šli bouřkou provoněným podvečerem k blízkému hotelu kde již týden pravidelně snídali a večeřeli.