Tomáš

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil…

Jedná se mi o vylíčení každodenní večerní atmosféry v Lurdech, ve světoznámém poutním místě ve francouzských Pyrenejích. Když říkám každodenní, tak to znamená i ve všech ročních obdobích a za každého počasí. O historii Lurd jen v náznacích, detaily jsou k dispozici na Googlu.

Dle skutečné události...

Pravdivý příběh. Něco podobného jsem za čtyřicet let praxe nikdy už nezažil...