Marie Bernadeta» registrace: 21.09.2015 » 53, žena
» vzkaz
» děl: 48 |
Hradní paní
Moudře se skrývá Hradní paní
jen do svých hradeb ze slov postavených
a prosta komedií již
je touze své už blíž!
Jen fraška nebo komedie?
Obojí se šatem středověkým skryje.
Vždyť v každém muži srdce bije
pro boje příští v každých situacích.
Však Hradní paní
tu nezaclání
pod oknem dneska v šatu bílém svém
a rozhodně se dívat nechce
na rozpustilé herce,
co přišli do podhradí
s citem hercům vlastním hráti
komedie života.
Spíš do věže se skrývá v hradech svých
a prosta komedií zbytečných
nechává vzlétnout holubičku
tužeb neustálých z dlaní svých
do širých polí pod hvězdami,
kde z nebe padá bílý sníh
a není třeba hráti již,
když v srdcích jsme si blíž.
Pryč s kejklířemi středověku!
Já vidím hradem protékati řeku
plnou ryb a ptačích skřeků
a přitisknu si k hlavě deku,
když jako Bílá paní
tou řekou nechávám se unášeti,
kde žádných komedií není,
jen štestí v každém věku,
co v odpuštění změní.
» sbírka děl: 4 |
Z obrázků květin na zahrádce vznikají nové variace, kde láska ke květině pluje jak loďka na hladině mojí duše blíž k srdci plnému něhy, kde odpovídá touze každé ve vůni lehkých křídel neónových letů zamknutá do mých slov a tichých k nebi vzletů.
» sbírka děl: 2 |
Myslím, že na letech strávených spolu nezáleží, spíš je nám ku prospěchu, zda ještě naše duše střeží si v sobě poklad nejkrásnější, zda plamen lásky mezi dvěma hoří a zda je vztah plný zážitků dobrých i horších stále na výsluní spojení v duši v přítomnosti, které se navždy uskuteční s plností blaženosti v nebi. Vždyť někdy stačí jen pár chvil, aby se druhý v srdci plném lásky usadil a myšlenky čisté mohl pomáhat udržovat v místě, kde nelze se nikdy před Božím soudem přetvařovat.
Láska je cesta přes blátivé strouhy, někdy se díváme do tváře změně a někdy můžeme ve vteřině štěstí staletí celá setrvat, nežli zas vzbudíme se. Nic na zemi netrvá však věčně. Láska je zázrak a pohyb neustálý, v ní jednou se napnem a podruhé klesnem k zemi...Však naše duše smí zůstat v Božích dlaních v bezpečí Lásky nekonečné , co život této země znovu probouzí. Být součástí toho očistného plamene smíme, když navždy v lásku uvěříme a necháme se od ní v duchu přetvořit, ona nás vede a učí nás vnímat sebe v zrcadle druhých, kteří se sklánějí k našim duším jak k nemocným dětem v noci na postelích, po kapkách berem si od nich léky v podobě přijetí i odevzdání se všemu, co nás provází.
» sbírka děl: 1 |
Kladu příčky
Tvořím hříčky
Jedna příčka
jedna hříčka
» sbírka děl: 1 |
Chtěla bych být bílou labutí
Plout po hladině bez hnutí
Pojednou napnout křídla
a vzlétnout kdybych mohla
» sbírka děl: 2 |
Rubínů čas
Přes růžová sklíčka
dívá se mladá dívka
Rudnou jí líčka
když čistotu těla hýčká
a přesto se budí v ní city
zvláštní a nepoznané dosud
Svět je tak náhle v rudý slitý
a ptá se na svůj osud
Růžové brýle dívka snímá
a potom jinak věci vnímá
že všechno není pouze
v barvě červánků jež dlouze
zapadají nad hájem
a svět není rájem
Když rubínů čas
pozbyde v nás
potřebu dívat se přes brýle
můžeme na svět pohlédnout pravdivě
a přitom v sobě si
kamínek rubínu hýčkat
Člověče milý vzpomeň si
kolikrát v životě měl jsi rád?
Rubín je kapka krve
ukrytá v srdci jak v truhle
Bohatý může být pouze
kdo se v té kapce ponoří dlouze
» sbírka děl: 7 |
Začínám znovu tvořit legendy
Začínám rozjímat a tvořit příběhy dávné Atlantidy, každý z nás v duši může znát pravdu a ji pochopit a všemi možnými způsoby lze se k pravdě dobrat, možná, že fantazie protnutá ústřední myšlenkou dobra a zla, tak jak to v pohádkách a legendách bývá vyprávěno od dávna, je ta jediná správná. Kdo touží poznat pravdu, tu skrytou v nás, ať ponoří se v čas, kdy ještě Noe nestavěl svou Archu, kdy lidé byli zlí i dobří a v bájné Atlantidě žili zvláštní obři, co se moc lidem vzezřením nepodobali a byli mnohem více duševně vyspělí, než prostí lidé této země a přesto ve své dokonalosti nemohli se Bohu přiblížit a spojili se s falešnými živly. Hledám jména hrdinů, nádherných čistých bytostí, jak byly stvořeny, které však svodům zcela podlehly a jejich rozhodnutí bylo navždy a nikdo nemůže je nikdy změnit.
Zkouším se tedy v příběhy bájné Atlantidy ponořit a pro své čtenáře i sobě pro radost legendy krásné vytvořit. zatím si stavím nad propastí prázdnoty a času most a v myšlenkách jsem pouhý host, co vstupuje do zakázané komnaty, kde v knize psáno stojí, že osud je vždy dvojí a cesty vedou do Nebe či do Pekla, líp bych to vážně neřekla...
Bytosti dávné Atlantidy již rozhodnutí změnit nemohou, zmírají v plamenech a ohni trýzní svou a pro nás jako vzkaz nechaly po celé zemi ve vrstvách skrytých jen jako vzácné příměsi všelijaké poklady a drahokamy a krystaly různých vlastností a jmen a o tom příběh tento rozvíjí se v mysli mojí pro napětí i pochopení boje mezi dobrem a zlem.
Dnes básník, zítra jenom snílek jsem, začínám příběh dávný psát zatím jen ve své mysli,
protože drahokamy mi tento nápad vtiskly.
Atlantida?
Při prohlížení stránek o drahokamech , jejich obrázků a léčivých vlastností mne napadlo, proč nevytvořit umělé legendy a pohádky pro děti i dospělé. Ústřední myšlenka měla by přinést rozhodně lidem poučení a pocit, že kdo ví, možná že takhle to mohlo kdysi být...
A bájná Atlantida je pro mne živná půda, kde žily kdysi dávno zvláštní bytosti s neuvěřitelnými schopnostmi, však duše svoje zaprodaly zlu a propadly tak peklu, když z nebe byly jako ušlechtilé nebeské bytosti poslány na zem lidem ku pomoci, zmocnila se jich pýcha a dalších šest smrtelných hříchů, co vedou ke zkáze, ačkoli stvořeny tyto bytosti byly jako dokonalé, ušlechtilé a krásné...
» sbírka děl: 2 |