Jarní den

Je jeden z prvních jarních dní letošního roku. Zatím se slunce svou silou moc nepochlubilo. Je sice už všechno nádherně rozkvetlé a narašené, ale ještě není všemu konec. Slunce svítí na jarní zeminu, potkávám mnoho lidí, které jaro také jak se zdá potěšilo. Nejdřív se ale musí prohřát pořádně zem a pak se všichni konečně vysvlíkneme do plavek. Ale nechci předbíhat, je teprve jaro. Probouzí se po zimě celý svět. Ptáčci si skládají nové sloky svých písní, které mě každé ráno příjemně probudí. Kytičky a vůbec všechno rostlinstvo začíná kvést nebo pučet. Les začíná příjemně vonět novou mízou. Všude kam se podívám všechno je jarní. Asi se po škole půjdu projít někam, kde mě nebude nikdo rušit. Nakonec budu přemýšlet kam jít. Ale není to tak těžké moje místo je nedaleký splav.
Pomalu, jen co noha nohu mine, se sunu k nábřeží řeky Labe, která protéká naším městem. Je tu klid. Sem chodím když se potřebuji zbavit starostí okolního světa.
Voda naráží na přepad a přitom jak padá, vydává zvláštní šumivý zvuk. Ten zvuk pro mě znamená pocit vnitřní pohody. Často si sem chodím sedat pod nádhernou vzrostlou vrbu. Mám zde už své vysezené místečko. Zavřu oči, je slyšet zrnčení vody prolínané zpěvem ptáků. Ve vzduchu se vznáší příjemná atmosféra. Tu mě najednou do nosu uhodí zvláštní vůně. Přemýšlím co by to tak asi mohlo být, přemůžu zvědavost, otevřu oči a koukám, osamělý kvítek sedmikrásky. Čím to je že jsem si nikdy nevšimla jak nádherně voní? Bude to asi tím, že jsem za městem. Ve městě jsou všechny kvítky zaprášené a tím pádem asi nevonné. Město všechny dary přírody jen ničí!
Slunce pluje oblohou a na ní se objevují první hvězdy dnešního večera. Je tu konec nádherného dne. Doufám, že zítřejší den bude taky tak nádherně jarní. Jaro je totiž moje nejoblíbenější roční období.