Diskuzní fórum

Můj "pen-friend" z Kanady Miloš Kaláb, vědec a vyjímečný člověk, kterého si velmi vážím, se vyjádřil k problému euthanasie. Já vím, není to hra ani legrace, nýbrž vážné téma. Ale život není jen o bezstarostném smíchu, ale třeba i o bolesti a soucitu. Odkaz na článek je zde. Co si o tom myslíte?

O euthanasii si myslím přesně to, co se mnohým nemusí líbit. Tu prvotní myšlenku bych považoval za dobrou. Na základě některých případů, které znám ze svého okolí, bych pro euthanasii byl a vlastně pořád jsem. Jenže už nacistické Německo ukázalo, jak otřesně lze takovou věc zneužít. A jak to vidím do budoucna?
Tipnul bych si, že počet států, kde bude euthanasie povolena, poroste. Ale mám velkou obavu, že za těmi všemi humanistickými řečmi se bude postupně skrývat snaha vypořádat se s těmi, které už společnost vycucla a nelze od nich čekat jakýkoliv přínos. Mezigenerační nenávist v praxi. Taková představa mě velmi, ale velmi sere. Kéž bych se mýlil!

bameka: Zneužít lze vše, co člověk vymyslel, tedy skoro vše. A mezigenerační nenávist je něco opravdu odporného. Kdejaký křivý pohled na lumpa se hned řeší jako rasismus, ale nenávist mezi generacemi se podněcuje a to zvlášť podlými způsoby.
Já se ale ptám - jakým právem odsuzujeme smrtelně nemocného člověka, který umírá měsíce v dlouhých příšerných mukách k tomuto peklu na zemi? Protože když mu nedovolíme umřít, jsme také jeho mučitelé a kati.

Umírající (Wolker)

Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce se mnou umrou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.

Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije pak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, — a já umírám.

Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý hřeb půl roku mě protínala,
když bylo mi hůř, bolela víc, když bylo lépe, pomáhala.
Ale dnes sbohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla má největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.

Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.

Právě kvůli tomu dlouhodobému utrpení lidí jsem v předchozím komentu psal, že jsem pro euthanasii. Zároveň jsem si ale téměř jistý, že se tento úkon časem "propracuje" až ke zneužívání. To už si ale bude muset se svým svědomím vyříkat nějaká budoucí generace, bude-li ještě vůbec vědět, co svědomí je.

Siorak: S článke Miloše Kalába se plně ztotožňujii.(Průměrná délka života u mužů je t.č. 73.5 let,u žen 80 let).Pokud bych měla umírat v bolestech,udělám cokoliv,abych usnula a neprobudila se.Uspořádala bych své věci,svým blízkým bych měla čas říci,jak je mám ráda -nechtěla bych jim přidělávat starosti s péčí o mně.)To co udělalo Německo ve válce byly vraždy a ne eutanazie.A jsem přesvědčena,že nikdo z mých blízkých není schopen eutanazii zneužít(jak jsme je vychovali,takoví jsou). Kdo z lékařů je schopen eutanazii skutečně uskutečnit ?

Myslím si, dlouhá a pekelná muka umírání už díky medicíně nejsou. Umíral mě táta, neměl díky léčbě bolesti a jsem za tu dobu velice vděčný.
Poslední den nám řekl, že je moc rád, že tu byl až do dnes.

René Vulkán: No nevím, záleží asi, co se nasadí. Táta měl velké bolesti nohou kvůli nervovým zakončením poškozeným chemoterapií a nepomáhalo nic, bral dryáky jako Tramal. Ovšem euthanasii nechtěl, nebyl na tom tak zle. Taky bych do toho jen tak nešel, pokud by něco pomáhalo.

René Vulkán: Morfin? Jo, moc se v tom nevyznám, ale to už je pak člověk asi tak mimo, že stejně jen přežívá jeho tělo, ne? V Samaritánech jsem si pohrával s myšlenkou, že je člověk někde zavřen, udržován v kondici a žije virtuální životy podle přání. To pak si své skutečné tělo ani neuvědomuje.
Obávám se, že až to bude možné a levné, celá planeta se takto dá zavřít. Může to být dokonce velmi příjemné.