Diskuzní fórum

21. 12. 1919 - 5. 8. 1990, český básník, člen Skupiny 42, překladatel.
Byl synem českého literáta Lva Blatného. S rodiči poměrně hodně cestoval. Jeho otec však roku 1930 zemřel (básníkovi bylo tehdy teprve 11 let) a po necelých třech letech mu zemřela i matka. Poté se o něj starala jeho babička. Literárním patronem mu byl Vítězslav Nezval.

V roce 1928 se zúčastnil literární soutěže v Lidových novinách. Vystudoval gymnázium a přestože studoval s obtížemi, byl redaktorem Studentského časopisu, kde získal 1. místo v soutěži o báseň roku. Brzy po dokončení gymnázia začal studovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně obor čeština - němčina (ještě ovládal esperanto). Po uzavření vysokých škol vedl po dědovi zděděný podnik s optikou, který ho zcela živil až do jeho odchodu do exilu. V této době také přispíval do několika literárních časopisů. Svou prvotinu, básnickou sbírku Paní Jitřenka, vydal v roce 1940. O rok později vydal sbírku Melancholické procházky, která zvítězila v celonárodní soutěži.

Po osvobození vstoupil do KSČ. Roku 1948 byl vyslán místo Jana Čepa, který byl komunistickým vedením pokládán za nespolehlivého, jako člen tříčlenné oficiální delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna, odkud se již nevrátil- ještě téhož večera v BBC oznámil, že se domů do Čech nevrátí. V českém vysílání londýnského rozhlasu promluvil o potlačování kultury a svobody tvorby v Československu. V Anglii požádal o politický azyl, poštou vrátil průkaz KSČ i Syndikátu československých spisovatelů. V Československu byl označen za zrádce, zbaven majetku a občanských práv a stal se zakázaným básníkem.

Ivan Blatný život v exilu nesl velmi těžce, zhoršila se mu jeho psychická choroba, stihomam, obával se, že ho chce unést KGB. Nebyl zvyklý pracovat, neuměl ani anglicky. Určitou dobu ale spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou- pořizoval překlady.

V roce 1954 byl trvale umístěn v psychiatrické léčebně (Claubury Hospital v Essexu, 1967 ústav v Ipswichi, 1984 Clacton-on-Sea, kde zemřel) s diagnózou paranoidní schizofrenie. Roku 1977 se seznámil se zdravotní sestrou Frances Meachamovou, která poslala jeho tvorbu do Kanady do nakladatelství '68 Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, kde vyšel výbor jeho tvorby pod jménem Stará bydliště. Vydání této sbírky Ivana Blatného velmi povzbudilo, začal pracovat na další sbírce (Pomocná škola Bixley).

Zemřel na rozedmu plic, jeho popel byl v roce 1991 převezen do Brna, kde je pohřben.
...


DVĚ MĚSTA

Skoro je neznám a tím spíš jim dává
sen stará náměstí,
zamlklé chodce, na něž poprchává
kůň jezdce z pověsti.

Tam nad nádražím potrhané listy
příběhů zašlých dob,
karafy, křesla, otlučené bysty
a kolem tma jak hrob.

Nad pozdním rynkem v okně drahá hlava,
šum března ve tváři –
ticho je víc a báseň opadává.
(Poznáš to po záři.)


(Paní Jitřenka, 1940)



TAK JDETE POMALU KRAJINOU DĚTSTVÍ, SNÍTE,
v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité
vrcholky akátů a mušle borovic.
Na nuzné domečky a na červené skály,
znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli,
dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.



PLÁŇ SE TI OTVÍRÁ, KDYŽ MÍJÍŠ DLOUHOU ZEĎ
zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce.
Buš do ní zoufale a čekej odpověď,
jen vyplašený pták... odlétá... mizí v dálce.

Jen vyplašený pták odlétá oblohou
(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)
a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,
sleduješ jeho let, olovo na nohou.

Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,
jak jízva na nebi se zvolna zaceluje
nad poli, lukami a kolébáním vod.
Ta rýha stříbrná... ta rýžka... nit... a bod...


(Melancholické procházky, 1941)


podrobný životopis

Ivan Blatný - (ne)zapomenutý osud

S Bohumilem Hrabalem - video

tak ještě něco od něj :o)

http://youtu.be/cUVHYs4dO9o

hanele m.: ...to bezva, hanelko, krásně ho zhudebnili...:-)

čumím, jde rozhodně o netuctovou tvorbu netuctového člověka s netuctovým životem

čubík: to byl asi krásný člověk. a ty verše !

ttragelaf: René Vulkán: ...podle mě, byl opravdový a bytostný básník...někde jsem četl, že když byl v léčebně, tak neustále psal na všelijaké papírky a dozorce mu je pak všechny sebral a vyhodil, on sám o jejich další osud neprojevil zájem - stačilo mu vypsat svoje myšlenky, či duši a hotovo...
...pak měl ale štěstí, že se seznámil s ošetřovatelkou, která rozpoznala, že jeho psaní nejsou jen tak nějaké čmáranice a všechno mu ukládala...