Diskuzní fórum
Lucie Slavíková - Boucher
čubík, 03.09.2013 01:44:56
Rentgenoložka a předsedkyně občanského sdružení Česká škola bez hranic. Od roku 1990 žije s přestávkami ve Francii, za manžela má Francouze. Náročnost bilingvní výchovy vlastních dětí ji přiměla v roce 2003 při Českém kulturním centru v Paříži založit první Českou školu bez hranic. V roce 2012 dostala od ministerstva zahraničí ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména Česka ve světě.
S mámou a tátou sice bydlí v Paříži, Dallasu nebo Káhiře, ale stejně jako jejich vrstevníci v Česku se učí vyjmenovaná slova nebo Přemyslovce. Zhruba 1 400 dětí se v cizině vzdělává v síti českých škol. "Jejich rodiče nechtějí, aby zapomněli češtinu," říká předsedkyně sdružení Česká škola bez hranic, lékařka Lucie Slavíková-Boucher (46).
...
Je to téměř deset let, co jste v Paříži založila pro pár dětí první Českou školu bez hranic. Čekala jste tehdy, že se to tak rozroste?
To vůbec ne. Dokonce si vzpomínám, že jsem přibližně v roce 2005 někomu říkala, že kdyby z toho byla opravdová škola, tak že by to samozřejmě bylo úplně nejlepší, ale že k tomu nikdy nedojde. A nakonec k tomu došlo.
Jaká je hlavní motivace rodičů, že své dítě přihlásí do některé z vašich škol?
Pro většinu z nich je motivace jednoznačně daná vztahem k zemi a jazyku. V České republice mají rodiče a další příbuzné a chtějí, aby děti s nimi mohly komunikovat. Řada rodičů si nedovede představit, že by s dětmi nemluvili česky. Rodiče, kteří to domýšlí víc, mohou myslet i na ekonomickou stránku věci. Dítě bude vybaveno dalším jazykem, což je samozřejmě přínos.
Děti se učí přes týden v běžné místní škole, o víkendu pak v České škole bez hranic. Nevadí jim, že mají výuku navíc? A nakolik tam chodí z vlastní vůle?
U těch mladších je to samozřejmě na rodičích, stejně jako když dítě přihlásí například do houslí. Ti starší ale už jsou často schopny vidět pozitiva a chápou, že to k něčemu je. Zažila jsem žákyni, která se velmi chtěla učit, ale rodičům se to úplně nehodilo, protože to pro ně bylo organizačně komplikované.
A ona se navzdory tomu v šesté třídě vrátila a výborně se sama připravuje. Navíc se děti těší na kamarády, které jsou pro ně speciální v tom, že s nimi mluví v jiném jazyce než v běžné škole přes týden.
Dostávají známky?
Máme systém slovního hodnocení, místo známek uvádíme "zvládl", "zvládl částečně", "nezvládl". Pro děti je to takto šetrnější. V našich školách jde totiž hlavně o to, jak se žáci vylepšují v čase. Na tom pak stavíme i rozhovor s rodiči.
Učíte děti podle běžných českých učebnic?
Ano. Osobně si ale myslím, že bychom si do budoucna měli vytvořit vlastní učebnice. Základ by zůstal stejný, ale větší důraz by se kladl na rozvíjení slovní zásoby, což je v zahraničním prostředí více potřeba. V učebnicích dějepisu by se více provázala historie daného státu s českou historií.
V literatuře by se mělo více učit o autorech, kteří žili v cizině. Například umělecká česká migrace v Paříži za první republiky byla neskutečně bohatá a myslím, že naši žáci v Paříži by se o ní měli dozvědět.
Na těchto učebnicích se už pracuje, nebo to stojí moc peněz?
Větší problém než finance je dát dohromady tým odborníků, který bude mít čas ty učebnice sepsat.
Většina vašich žáků má jednoho rodiče cizince a druhého Čecha. Jedná se zejména o novodobé migranty?
Ano, ve valné většině jsou to Češi, kteří odešli do zahraničí až po sametové revoluci. Kupodivu i ve Spojených státech, kde se staré komunity zachovaly daleko více než v Evropě. Výjimečně to mohou být potomci starších generací, nebo že otec i matka jsou Češi.
Nakolik pomohlo, že české děti žijící v cizině od loňska nemusejí dělat rozdílové zkoušky na škole v Česku?
Určitě to zjednodušilo situaci a potenciálně zvýšilo motivaci rodičů. Byly totiž rodiny, které aby se nedostaly do problému, že neplní rozdílové zkoušky a povinnou školní docházku, tak děti dokonce nepřihlašovaly k českému občanství.
Zrušením této povinnosti se situace určitě pro spoustu lidí vyjasnila a minimálně se nebojí, aby jejich děti byly Češi. Některé děti ale i teď rozdílové zkoušky skládají, protože to jejich rodiče vnímají jako motivaci. Považuji za výborné, že to není povinné, ale že zároveň ta možnost zůstala.
Kromě příspěvků rodičů a sponzorských darů získáváte na svou činnost i granty od ministerstva školství a zahraničí. Jak velký podíl příjmů tvoří?
Záleží, jak v které škole. U nás v Paříži je to zhruba jedna šestina až sedmina rozpočtu. Je jednoznačné, že rodiče nejsou schopni pokrýt rozpočet školy z vlastních prostředků.
Jak těžké je sehnat do vašich škol učitele?
Velmi záleží na tom, kde škola je. Jsou místa, zejména velká evropská města, kde je obrovská nabídka, protože je tam velká česká komunita. Lidé tam mívají i odpovídající pedagogické vzdělání. Atypickým místem je Silicon Valley, tam je skutečně z koho si vybírat. Horší je to v menších městech.
Tam je skvělé, že to vůbec někdo učí. Jedna škola například začíná v několika malých řeckých městech. Paní učitelka je tam autobusem celý víkend objíždí a v každém odučí několik dětí. Úžasně se tomu věnuje.
Dostávají učitelé za svou práci nějaké peníze?
Záleží vždy na neziskové organizaci, která konkrétní školu organizuje. Myslím, že často to dělají zadarmo, protože na to nejsou peníze. Každá škola by ale měla usilovat o to, aby učitelé byli placeni. I tak je to pro ně náročné, a pokud navíc za to vůbec nedostávají peníze, tak se po určité době prostě unaví a často se střídají, což není ku prospěchu celé věci.
Řádný plat by určitě zásadně pomohl snížit fluktuaci. Je ale třeba si uvědomit, že to vždycky bude jen víkendová škola a ti lidé nebudou mít velký pracovní úvazek.
Na vašich školách se učí čeština, dějepis a zeměpis. Zvažujete i zařazení dalších předmětů?
Bylo by to teoreticky možné, ale není to náš hlavní cíl. Když by ale vznikla poptávka, tak proč ne. Například Poláci v takovémto typu školy vyučují navíc i matematiku, protože rodiče strašně chtějí, aby jejich děti uměly matematiku i v polštině.
V čem je pro školy v různých částech světa výhodné, že jsou součástí jednotné sítě?
Mohou se tím vykazovat vůči státu, kde působí. Pokud jako malé občanské sdružení přijdou a řeknou, že učí deset dětí česky, tak se to někomu může zdát jako obskurní aktivita.
Kdežto když je to Česká škola bez hranic, ukážou jim naše stránky a řeknou, že jsou součástí mezinárodní sítě zaštítěné českým ministerstvem školství a zahraničních věcí, tak to není zanedbatelný argument.
Další výhodou je vzájemná spolupráce škol. Navíc ministerstvo školství bude finančně více podporovat právě školy se standardizovanými výstupy.
Tím jak vašich škol postupně přibývalo, měnil se během let přístup českých úřadů k projektu?
Určitě. Systém českých škol v zahraničí jednoznačně ukázal, že je ho potřeba a že je o něj obrovský zájem. Dotýká se to skoro každého, protože přibývá lidí, kteří mají příbuzné v zahraničí.
Naše školy také poukázaly na otázku české migrace do zahraničí. Odklonili jsme se už od představy emigranta v roce 1968. Dnes to není emigrace, ale pohyb Čechů po světě. Jsou to stále Češi a stále mají vazbu na Českou republiku. Neodjeli natrvalo pryč, vrací se zpět.
Usilujete o to, aby České školy bez hranic byly co nejvíce ukotveny v českém vzdělávacím systému. Nakolik by tomu pomohla nedávno připravená novela školského zákona?
Ten návrh by byl pro nás velmi přínosný. Neřešil by všechno, určitě by to ale částečné zakotvení pro nás bylo, minimálně finanční, protože by to znamenalo pro školy tohoto typu peníze ze státního rozpočtu, nikoliv grantovou podobou.
Posunuje se to dopředu, ale stále jsme jedna z mála evropských zemí, která tento systém nemá uzákoněný a stabilně financovaný.
...
Česká škola bez hranic
Mezinárodní síť českých škol. Občanské sdružení zaštiťuje devět subjektů, které se přímo nazývají Česká škola bez hranic (a učí podle jednotného programu), a zhruba tři desítky spolupracujících českých škol z většiny kontinentů. Celkem je navštěvuje zhruba 1 400 dětí. Školy obvykle vznikají jako nezisková sdružení z iniciativy rodičů, kteří chtějí, aby jejich děti nezapomněly češtinu.
České školy bez hranic jsou určené už pro děti od 18 měsíců, žáci od 6 do 15 let se učí český jazyk a literaturu, dějepis a zeměpis Česka. Mají vlastní vzdělávací program, který odpovídá požadavkům Rámcového vzdělávacího programu (centrálním osnovám) českého ministerstva školství. Výuka probíhá jen v češtině. V pondělí 5. srpna sdružení v Praze uspořádalo konferenci o výuce češtiny v zahraničí či vztahu Česka ke krajanům v cizině.
Novela školského zákona od začátku loňského roku zrušila povinnost pro české žáky v cizině skládat rozdílové zkoušky na školách v Česku. Díky vyhlášce ministerstva školství jsou navíc České školy bez hranic zahrnuty mezi poskytovatele vzdělání v zahraničí, což vnímají jako faktické uznání od českého státu. Ještě více ukotvit postavení těchto škol v českém vzdělávacím systému a zajistit jim finanční jistotu chce novela skupiny poslanců v čele s předsedkyní školského výboru Annou Putnovou. Vláda ale v půli července jejich návrh neschválila.
zdroj: iDnes.cz - Jan Jiřička
Ta naše povaha česká - video
Komenský by zaplakal - Kdy dobrovolnou snahu krajanů konečně docení i náš stát? Režie J. Večeřa
S mámou a tátou sice bydlí v Paříži, Dallasu nebo Káhiře, ale stejně jako jejich vrstevníci v Česku se učí vyjmenovaná slova nebo Přemyslovce. Zhruba 1 400 dětí se v cizině vzdělává v síti českých škol. "Jejich rodiče nechtějí, aby zapomněli češtinu," říká předsedkyně sdružení Česká škola bez hranic, lékařka Lucie Slavíková-Boucher (46).
...
Je to téměř deset let, co jste v Paříži založila pro pár dětí první Českou školu bez hranic. Čekala jste tehdy, že se to tak rozroste?
To vůbec ne. Dokonce si vzpomínám, že jsem přibližně v roce 2005 někomu říkala, že kdyby z toho byla opravdová škola, tak že by to samozřejmě bylo úplně nejlepší, ale že k tomu nikdy nedojde. A nakonec k tomu došlo.
Jaká je hlavní motivace rodičů, že své dítě přihlásí do některé z vašich škol?
Pro většinu z nich je motivace jednoznačně daná vztahem k zemi a jazyku. V České republice mají rodiče a další příbuzné a chtějí, aby děti s nimi mohly komunikovat. Řada rodičů si nedovede představit, že by s dětmi nemluvili česky. Rodiče, kteří to domýšlí víc, mohou myslet i na ekonomickou stránku věci. Dítě bude vybaveno dalším jazykem, což je samozřejmě přínos.
Děti se učí přes týden v běžné místní škole, o víkendu pak v České škole bez hranic. Nevadí jim, že mají výuku navíc? A nakolik tam chodí z vlastní vůle?
U těch mladších je to samozřejmě na rodičích, stejně jako když dítě přihlásí například do houslí. Ti starší ale už jsou často schopny vidět pozitiva a chápou, že to k něčemu je. Zažila jsem žákyni, která se velmi chtěla učit, ale rodičům se to úplně nehodilo, protože to pro ně bylo organizačně komplikované.
A ona se navzdory tomu v šesté třídě vrátila a výborně se sama připravuje. Navíc se děti těší na kamarády, které jsou pro ně speciální v tom, že s nimi mluví v jiném jazyce než v běžné škole přes týden.
Dostávají známky?
Máme systém slovního hodnocení, místo známek uvádíme "zvládl", "zvládl částečně", "nezvládl". Pro děti je to takto šetrnější. V našich školách jde totiž hlavně o to, jak se žáci vylepšují v čase. Na tom pak stavíme i rozhovor s rodiči.
Učíte děti podle běžných českých učebnic?
Ano. Osobně si ale myslím, že bychom si do budoucna měli vytvořit vlastní učebnice. Základ by zůstal stejný, ale větší důraz by se kladl na rozvíjení slovní zásoby, což je v zahraničním prostředí více potřeba. V učebnicích dějepisu by se více provázala historie daného státu s českou historií.
V literatuře by se mělo více učit o autorech, kteří žili v cizině. Například umělecká česká migrace v Paříži za první republiky byla neskutečně bohatá a myslím, že naši žáci v Paříži by se o ní měli dozvědět.
Na těchto učebnicích se už pracuje, nebo to stojí moc peněz?
Větší problém než finance je dát dohromady tým odborníků, který bude mít čas ty učebnice sepsat.
Většina vašich žáků má jednoho rodiče cizince a druhého Čecha. Jedná se zejména o novodobé migranty?
Ano, ve valné většině jsou to Češi, kteří odešli do zahraničí až po sametové revoluci. Kupodivu i ve Spojených státech, kde se staré komunity zachovaly daleko více než v Evropě. Výjimečně to mohou být potomci starších generací, nebo že otec i matka jsou Češi.
Nakolik pomohlo, že české děti žijící v cizině od loňska nemusejí dělat rozdílové zkoušky na škole v Česku?
Určitě to zjednodušilo situaci a potenciálně zvýšilo motivaci rodičů. Byly totiž rodiny, které aby se nedostaly do problému, že neplní rozdílové zkoušky a povinnou školní docházku, tak děti dokonce nepřihlašovaly k českému občanství.
Zrušením této povinnosti se situace určitě pro spoustu lidí vyjasnila a minimálně se nebojí, aby jejich děti byly Češi. Některé děti ale i teď rozdílové zkoušky skládají, protože to jejich rodiče vnímají jako motivaci. Považuji za výborné, že to není povinné, ale že zároveň ta možnost zůstala.
Kromě příspěvků rodičů a sponzorských darů získáváte na svou činnost i granty od ministerstva školství a zahraničí. Jak velký podíl příjmů tvoří?
Záleží, jak v které škole. U nás v Paříži je to zhruba jedna šestina až sedmina rozpočtu. Je jednoznačné, že rodiče nejsou schopni pokrýt rozpočet školy z vlastních prostředků.
Jak těžké je sehnat do vašich škol učitele?
Velmi záleží na tom, kde škola je. Jsou místa, zejména velká evropská města, kde je obrovská nabídka, protože je tam velká česká komunita. Lidé tam mívají i odpovídající pedagogické vzdělání. Atypickým místem je Silicon Valley, tam je skutečně z koho si vybírat. Horší je to v menších městech.
Tam je skvělé, že to vůbec někdo učí. Jedna škola například začíná v několika malých řeckých městech. Paní učitelka je tam autobusem celý víkend objíždí a v každém odučí několik dětí. Úžasně se tomu věnuje.
Dostávají učitelé za svou práci nějaké peníze?
Záleží vždy na neziskové organizaci, která konkrétní školu organizuje. Myslím, že často to dělají zadarmo, protože na to nejsou peníze. Každá škola by ale měla usilovat o to, aby učitelé byli placeni. I tak je to pro ně náročné, a pokud navíc za to vůbec nedostávají peníze, tak se po určité době prostě unaví a často se střídají, což není ku prospěchu celé věci.
Řádný plat by určitě zásadně pomohl snížit fluktuaci. Je ale třeba si uvědomit, že to vždycky bude jen víkendová škola a ti lidé nebudou mít velký pracovní úvazek.
Na vašich školách se učí čeština, dějepis a zeměpis. Zvažujete i zařazení dalších předmětů?
Bylo by to teoreticky možné, ale není to náš hlavní cíl. Když by ale vznikla poptávka, tak proč ne. Například Poláci v takovémto typu školy vyučují navíc i matematiku, protože rodiče strašně chtějí, aby jejich děti uměly matematiku i v polštině.
V čem je pro školy v různých částech světa výhodné, že jsou součástí jednotné sítě?
Mohou se tím vykazovat vůči státu, kde působí. Pokud jako malé občanské sdružení přijdou a řeknou, že učí deset dětí česky, tak se to někomu může zdát jako obskurní aktivita.
Kdežto když je to Česká škola bez hranic, ukážou jim naše stránky a řeknou, že jsou součástí mezinárodní sítě zaštítěné českým ministerstvem školství a zahraničních věcí, tak to není zanedbatelný argument.
Další výhodou je vzájemná spolupráce škol. Navíc ministerstvo školství bude finančně více podporovat právě školy se standardizovanými výstupy.
Tím jak vašich škol postupně přibývalo, měnil se během let přístup českých úřadů k projektu?
Určitě. Systém českých škol v zahraničí jednoznačně ukázal, že je ho potřeba a že je o něj obrovský zájem. Dotýká se to skoro každého, protože přibývá lidí, kteří mají příbuzné v zahraničí.
Naše školy také poukázaly na otázku české migrace do zahraničí. Odklonili jsme se už od představy emigranta v roce 1968. Dnes to není emigrace, ale pohyb Čechů po světě. Jsou to stále Češi a stále mají vazbu na Českou republiku. Neodjeli natrvalo pryč, vrací se zpět.
Usilujete o to, aby České školy bez hranic byly co nejvíce ukotveny v českém vzdělávacím systému. Nakolik by tomu pomohla nedávno připravená novela školského zákona?
Ten návrh by byl pro nás velmi přínosný. Neřešil by všechno, určitě by to ale částečné zakotvení pro nás bylo, minimálně finanční, protože by to znamenalo pro školy tohoto typu peníze ze státního rozpočtu, nikoliv grantovou podobou.
Posunuje se to dopředu, ale stále jsme jedna z mála evropských zemí, která tento systém nemá uzákoněný a stabilně financovaný.
...
Česká škola bez hranic
Mezinárodní síť českých škol. Občanské sdružení zaštiťuje devět subjektů, které se přímo nazývají Česká škola bez hranic (a učí podle jednotného programu), a zhruba tři desítky spolupracujících českých škol z většiny kontinentů. Celkem je navštěvuje zhruba 1 400 dětí. Školy obvykle vznikají jako nezisková sdružení z iniciativy rodičů, kteří chtějí, aby jejich děti nezapomněly češtinu.
České školy bez hranic jsou určené už pro děti od 18 měsíců, žáci od 6 do 15 let se učí český jazyk a literaturu, dějepis a zeměpis Česka. Mají vlastní vzdělávací program, který odpovídá požadavkům Rámcového vzdělávacího programu (centrálním osnovám) českého ministerstva školství. Výuka probíhá jen v češtině. V pondělí 5. srpna sdružení v Praze uspořádalo konferenci o výuce češtiny v zahraničí či vztahu Česka ke krajanům v cizině.
Novela školského zákona od začátku loňského roku zrušila povinnost pro české žáky v cizině skládat rozdílové zkoušky na školách v Česku. Díky vyhlášce ministerstva školství jsou navíc České školy bez hranic zahrnuty mezi poskytovatele vzdělání v zahraničí, což vnímají jako faktické uznání od českého státu. Ještě více ukotvit postavení těchto škol v českém vzdělávacím systému a zajistit jim finanční jistotu chce novela skupiny poslanců v čele s předsedkyní školského výboru Annou Putnovou. Vláda ale v půli července jejich návrh neschválila.
zdroj: iDnes.cz - Jan Jiřička
Ta naše povaha česká - video
Komenský by zaplakal - Kdy dobrovolnou snahu krajanů konečně docení i náš stát? Režie J. Večeřa
čubík, 03.09.2013 01:49:40
Pokud chcete vložit odpověď, musíte se přihlásit.