Diskuzní fórum

Křesivják - valašský křivák s ocilkou

Řemeslo, které stojí za tímto výrobkem se jmenovalo křiváčkářství a patřilo ke starším řemeslům než městské nožířství o kterém, v souvislosti se zavíracími noži, jsou první písemné zmínky až z druhé poloviny 17.století. Křiváčkářství bylo na Valašsku velmi rozšířené a ve své době se žádný správný chlap na Valašsku neobešel bez křiváku.
Vyráběly se různé typy. Byly to tucťáky, pútřeťáky, ovsáčky, grošáky, plechovce, cíňáky, špárákovce, plocháňe, žabky a křesivjáky. Posledně zmiňovaný, i když jen jeho torzo, bych vám rád představil.
Tento křesací nůž je totiž, podle mne, přímo spjat s dobou počátku kouření v našich zemích.Vždyť je uveden přímo u valašského výrazu křesivo. Cituji: křesivo je souprava k zapálení ohně nebo fajfky ("práchno, křemeň a křivák s océlkú").

Křesivják patří mezi nože, jejichž čepel nemá pojistku a v otevřeném,či zavřeném stavu je čepel jištěna pouze sevřením části dřevěné střenky uzavřené železnou objímkou přes kterou je zanýtována.
Svým principem jištění je valašský křivák podobný římským a keltským zavíracím nožům.Tím, že na železnou objímku byl nanýtován ještě plátek uhlíkaté oceli, naši předkové vlastně předběhli dobu a vytvořili outdoorový nůž.

zdroj: DETEKTORWEB.cz - ROSSY

Josef Eliáš - poslední křiváčkář na Valašsku

Dík za připomenutí jednoho ze starých valašských řemesel. V té souvislosti mě napadla jedna taková blbůstka. Z jaké oblasti vlastně pochází rčení "otvíral(a) se mu křivák (kudla, nůž) v kapse". A jestli se k tomu rčení má někdo hlásit, když zní tak militantně, že jo?

My jsme používali v Rajnochovicích termín křivák pro zavírací nůž. Nevěděl jsem, z čeho to slovo pochází, zajímavé.

bameka: ...to rčení o samootvírací kudle v kapse taky občas používám...
...vzniklo asi proto, že kdysi byly kudly v kapsách nedílnou výbavou každého chlapa (jako kdysi na Valašsku) a když byla příležitost, tu ti horkokrevní se chápali zbraně, která byla po ruce - kudly...

...při hledání starých, zapomenutých řemesel, jsem narazil na jedno dosti nezvyklé o kterém je řeč v jedné knize, kterou co nejdříve představím, i když její autorky jsou Němky - malé ochutnání:

Suverénně nejkurióznější profesí zmíněnou v knize je potulný/mobilní toaletář(ka). Tedy člověk, který měl jako vybavení kýbl umožňující vykonání potřeby. Od konce antiky totiž veřejné toalety rozhodně nebyly pravidlem a vyměšování představovalo velký problém. Potulný toaletář obcházel rušná místa, spadeno měl na trhy apod.

A jak že se s kýblem příslušná procedura provedla? Toaletář totiž s sebou nosil ještě jakýsi věšák a kabát, jejichž prostřednictvím svého zákazníka zahalil před zraky okolí (buď celého, nebo pouze příslušné části těla).

čubík: Potulný toaletář(ka) je vskutku pozoruhodná profese. Hned mě napadlo, dle jakých kritérií byli tito lidé placeni. Nabízí se celá řada parametrů...

bameka: ...ve starém Římě byly na ulicích nádoby, do kterých se čůralo, ty si po naplnění odváželi koželuzi a močí zpracovávali kůže - to bylo zdarma (na velkou chodili jinam)...
...děsně to smrdělo, tak byly koželužny na okraji města...

...ve středověku se s tímto odpadem moc nepárali - potřebu prováděli do "nočních váz" a obsah buď vynesli do strouhy, která se táhla po straně ulice, nebo to chrstli přímo z okna...

...na trzích se nemohli s potřebou jen tak někam rychle uchýlit a tak využili tuto službu - rádi pak (nebo předem) zaplatili...
...možná na sebe toaletář upozorňoval třeba voláním...:)