Diskuzní fórum

Motto: „Snažím se dětské filmy dělat tak trochu jako ledovec. Z něho je vidět sotva jedna desetina a dalších devět je pod vodou… Ale kdo chce, ten ho vidí celý.
Je to vždycky šťastná výjimka, když se moje filmy pro děti líbí i dospělým, protože snad jediný Chaplin dokázal zaujmout všemi svými filmy jak obyčejného prostého diváka, tak i festivalové publikum.“
...

Legenda animovaného filmu, scénárista, výtvarník a režisér Břetislav Pojar se narodil v Sušici 7. října 1923. Studoval na Akademii výtvarných umění a na Vysoké škole architektury ale studia nedokončil.
Před totálním nasazením v "reichu" nedostudovaného architekta zachránil Ateliér filmových triků, kde začínal jako fázař a získal tak zde první zkušenosti na poli animace. Ty pravé učednické roky ale prožil až po boku Jiřího Trnky, s nímž po válce odešel do tehdy se rodícího studia loutkového filmu v Chourových domech na pražské Národní třídě.

Jeho prvním vlastním samostatným dílem byla Perníková chaloupka (1951), kde je dodnes poznat Trnkův vliv na mladého výtvarníka. Však si také animátorskou práci vyzkoušel na Trnkových známých projektech Špalíček (1947), Staré pověsti české (1952) či Sen noci svatojánské (1959).

První mezinárodní úspěch přišel s loutkovou moralitkou O skleničku víc (1953), za kterou získal hlavní cenu na festivalu v Cannes. V nápadité etudě zde řeší problém alkoholismu a patří k jeho méně početným filmům pro dospělé. Podobný úspěch měl i film Lev a písnička (1959) o nesmrtelnosti umění, který pro změnu bodoval na festivalu v Annecy.

Pojarova fantazie a nápady se zdají nekonečné - ať už ve snímcích Bombománie (1959), Jak si zařídit byt (1959), Kočičí slovo (1960) a Kočičí škola (1961), Romance (1962) či Ideál (1964)a v mnoha dalších filmech. Jsou v nich rošťáci, zákeřný kocour, stříbrné myši, létající sloni, jabloňová panna, hraví medvídci, ale taky motorista na šikmé ploše nebo poetické paraplíčko.

Významným mezníkem v jeho tvorbě bylo šťastné setkání s výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem, z něhož se zrodila slavná série Pojďte, pane, budeme si hrát - o nejhravějších medvídcích na světě. Příběhy Potkali se u Kolína, Jak jeli k vodě, K princeznám se nečuchá, Nazdar kedlubny nebo Držte si klobouk slavily a stále slaví úspěch u několika generací dětských diváků.
Ale nejen u nich. Jeho chytrý humor a režijní nápady ocenili a dodnes oceňují i dospělí. Především pro jejich nadčasovost a bravuru animace. Spojení dvou charakterů - vychytralého a lenivého medvěda, který má navrch nad bezelstně dobráckým a naivním bráškou - přesahuje všechny doby a kultury. Stejně jako jejich nekonečná hravost vyjádřená půvabnými medvědími proměnami, tu v mašinku, brnění, květinu či lízátko, jindy zase v rybu nebo semafor.
Zde je však třeba připomenout, že nemalý podíl má i vynikající komentář Rudolfa Deyla ml., kterého později nahradil František Filipovský.

Nezapomínejme však ani na ostatní díla. Nezapomenutelné jsou například televizní seriály Zahrada (1974) o dobrodružství pěti kluků v objevené tajemné zahradě, Dášeňka (1979) podle knihy Karla Čapka nebo populární večerníčky Jája a Pája (1987).

Nepříliš známé je, že Břetislav Pojar si vyzkoušel ale také i hranou režii v rodinném snímku Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955).

Delší čas pracoval také pro OSN, např. snímky Bum (1979) a Kdyby(1981), a pro Kanadský státní filmový úřad, kam jezdil na dlouhodobé pracovní pobyty a kde vznikl mimo jiné i film Romance z temnot (1986).

Po revoluci v roce 1989 natočil celovečerní fantazii o hračkách Motýlí čas (1990) kombinující hrané a animované prvky a začal se věnovat pedagogické práci. Založil katedru animované tvorby na FAMU a dosud tu učí. Stejně jako v začátcích jej stále provokují moderní technologie - mimo jiné natočil v Japonsku film Slzy stékají po polích (2004), v němž kombinuje loutku s kreslenou animací snímanou digitálním skenerem.

Jedním z jeho posledních projektů na domácí půdě je Paleček - příspěvek do čtveřice pohádek ve Fimfáru 2 (2006), které vzniklo podle Werichovy stejnojmenné knihy.

V červnu 2003 byl Břetislav Pojar na filmovém festivalu ve Zlíně odměněn cenou za celoživotní přínos filmu pro děti a mládež. Dne 28. října 2008 mu pak bylo za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění uděleno z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně.

Zemřel 12.10.2012 v Praze.

Zdroj: Fdb.cz
Autor: Snura

Velká osobnost animovaného filmu

Pojďte pane, budeme si hrát:
Potkali se u Kolína

Tentokrát budu stručný. Vypíchnu jen jednu větu Břetislava Pojara: Technologie sama o sobě nepomůže, pokud nezapojíte hlavu.
Nedávno jsem četl článek o českém filmu všeobecně, ke kterému by se přesně hodila právě tato Pojarova slova. Nejhorší však je, že se hodí takřka na vše, nejen ve filmové branži. Na dalšího Břetislava Pojara, jakož i další skvělé osobnosti českého filmového průmyslu, můžeme asi prozatím zapomenout.

bameka: ...rozebírání příčin, proč takoví lidé se jen těžko objeví, je na delší úvahu, spíše však na nějakou bakalářskou práci...

...já bych třeba vypíchl to, že člověk ke svému růstu potřebuje podmínky, rodinné zázemí, nasávat a postupně si v sobě utřídit dojmy...
...už delší čas se svět kolem zrychluje, klade stále větší nároky nejen na čas věnovaný práci, ale i těch informací je tolik, že se vůbec nedají usledovat a to může člověka až zahltit - dalo by se o tom psát a psát, ale každý asi ví o co mi jde...

...určitě i dnes jsou mezi námi velice talentovaní lidé, kteří by se mohli těm starým borcům třeba jen přiblížit, jenže musí být z něčeho živi a tím jsou tlačeni spíš do komerce.....a kdo se jí poddat nechce, ten musí počítat s tím, že ho kdovíjaké finanční ocenění nečeká, ale uspokojení z toho, že rozdává radost a potěšení lidem kolem sebe, je pro takového tvůrce důležitější...

...a takové bych moc rád v této rubrice zviditelnil...

čubík: Je jasné, že v několika větách se nikdy nedá všechno napsat tak, jak to člověk přesně myslí. Ono pak v tom virtuálním světě dochází k různým zbytečným slovním šarvátkám a vzájemnému nepochopení, což naštěstí zatím nikdy nebyl případ třeba nás dvou. Ale ještě k tématu.

Že zatím jsou ve zde uváděné oblasti machři, o tom není sporu. Jenže jednou odejdou i oni a co pak? Já jsem svou skepsi namířil hlavně ke generaci, která ještě studuje. Tady jsem velmi nedůvěřivý k tomu, že by v obecné rovině dokázala nadřadit rozdávání radosti lidem nad osobní profit. Jistě, bez vzdělávání v oboru a braní zřetele na komercializaci se dá dnes živit ztěží, nejen v oblasti filmu. Jde však o to namíchat z různých faktorů koktejl, který by byl stravitelný a ještě lidem dělal radost. To dnes umí třeba režisér Zdeněk Troška. Odbornými kritiky vesměs nemilován, ale na to on kašle, protože jeho filmy mají lidi prostě rádi. Ale v Troškovi dlí něco, co žádná škola nikoho nenaučí. Z jeho práce dýchá něco více, než jen řemeslně dobře odvedené dílo. A to směrem do budoucna u nastupující generace jaksi nevidím. Řekl bych, že i naše filmové umění stojí na rozcestí.

Nepochybuju však, že zatím stále ještě budeš mít o kom psát. A zaslouženě.

bameka: ...myslím, že v dnešní uspěchané a přetechnizované době, budou opravdoví "srdcaři" čím dál vzácnější, ať už se jedná o jakýkoli obor - ale věřím, že stále budou...také ti, kteří mají ze svých znalostí a dovedností na rozdávání budou ubývat, příkladem může být třeba učňovské školství - o tomto tématu pak píše velice výstižně Paulmatthiole...

...ze světa animovaného filmu bych ještě rád připomněl Hermínu Týrlovou a Jiřího Trnku, případně další tvůrce, na které můžeme být hrdí...
...jak jsem zadal do Googlu: Hermína, přišel jsem na jinou Hermínu, mecenášku umění, která by si (i s manželem) zasloužila také vzpomínku...

...zítra večer přijdou na řadu vynálezci z vesnice, o které je zmínka v písničce Yo Yo Bandu...