ze sb. Vandry

Abych nebyl jen neveselej.

Poslech audioverze jen na vlastní nebezpečí. A omlouvám se za chybu v „Smeknout klobouk“.

ze sb. Vřavy

už svítí

Je nutno si přiznat, že císař Karel čtvrtý nebyl žádný krasavec. Tedy alespoň podle dnešních měřítek. Byl velký, velice silný a mužný. Ale také měl velikou jizvu na tváři, křivý zkus po přeťaté spodní čelisti, kulhal, měl spoustu jizev po zraněních a hrb. Nemohl otáčet hlavou po zranění krční páteře a měl zlomenou lopatku. To vše ve 39 letech. Měl dnu a další nemoci. Ve stáří si ještě zlomil krček stehenní kosti a to jej, díky následnému zápalu plic, stálo život. Když si bral svou poslední manželku Alžbětu Pomořanskou, bylo králi 47let. Nevěstě 16 let. Nepochybně však byl ještě při síle. Byl to prostě chlap. Obdivovaný a milovaný. V dnešní době napomádovaných frajírků se svislými rameny a zženštilým chováním, poměrně nepochopitelné. Ale byl to středověk a chlap měl svou cenu. On ji má i dnes, ale to se tají.

Onehdy jsem na hřbitově viděl starého pána. Stál u hrobu s jedním jménem a usmíval se.

Tentokráte z druhého konce, byť opět s pesimismem jen předstíraným…

... toulky po hřebenech myšlenek ...

***

Vítkův kámen, zvaný též Vítkův Hrádek, je nejvýše položeným hradem na našem území. Zřícenina hradu je viditelná na velikou vzdálenost. Fantastický je také rozhled z vrcholu věže, jež byla dominantou hradu, který založil Vítek z Prčice. První písemná zmínka o hradu s původně jednoduchým a po staletí doplňovaným opevněním je z roku 1347, ale snad stál již v roce 1277, tedy v době, kdy rozepře Vítkovců s králem Přemyslem Otakarem druhým vyvrcholily otevřeným bojem. Ale to je „novodobá“ historie. Kopec, nebo spíše hora, na níž hrad stojí, dominuje vltavskému údolí, Lipenské nádrži i širokému okolí. Je to strategické místo a kdo jej ovládal, měl přehled o dění v okruhu mnoha desítek kilometrů. Je jisté, že již dávno před stavbou hradu se na vrcholu hory objevovali lidé. Stopy po pradávných návštěvnících byly nalezeny. Kolem Vltavy se lidé pohybovali již v době kamenné. Ta doba trvala 5 000 000 let. Následovala doba bronzová atd. Lidé Chalmské, Únětické, Mohylové a i lid popelnicových polí. Lid Haštalské i Laténské kultury, Keltové, Římané, Germáni a posléze Slované. Ti všichni putovali kolem Vltavy, vzhlíželi k vrcholu hory, stoupali krásným lesem po jejím úbočí na její holé temeno a žasli nad výhledem, stejně tak jako já.

ncd

Přišla si pro útěchu.

Kameny Nezdá se to, ale je mezi nimi i jiný rozdíl než jen ve tvaru a složení. A to v jejich pohledu na lidi. V jejich závislosti na lidech. A v oboustranné potřebě. Kámen, vlastně tedy kvádr Karlova mostu, by bez lidí neexistoval. On by vlastně byl. Ale jen jako součást hory, do níž lidé vykopali díru a z té jej vylámali a opracovali, naložili na vůz a odvezli na stavbu Karlova mostu. Tímto aktem udělali ze skály kvádr. Věc užitečnou lidem. Je viděn. Opěvován, obdivován a chráněn. Takový kámen lidi potřebuje stejně, jako lidé potřebují jej. Onehdy jsem se se svou Můzou zase zatoulal na Šumavu a kousek před Vyšším Brodem jsme si vyšli k Čertově stěně. Tam jsou zcela jiné kameny. Balvany nakupené ve svahu stěny jsou zcela odlišné od těch v pilířích Karlova mostu. Není to jen tím, že most je z pískovce a stěna ze žuly. Je to jejich pohledem na lidi. Ty balvany tvořící Čertovu stěnu lidi nepotřebují. Nevnímají je a jsou spokojeny se svým osudem. Nakupeny v neuvěřitelném úhlu nad údolím Vltavy. Obrovské, mnohatunové kusy žuly. Hladké, ale ne moc. Oblé, ale také ne moc. Dokonale stabilní, pevné a nabité jistotou „nepádu“. Nikdy předtím jsem neviděl tak spokojené kameny. Byly tam dávno před tím, než tam přišel první člověk. Byly tam již v dobách, kdy Vltava tekla na jih. A budou tam, v tom svahu nad velikou řekou, i když my tady dávno nebudeme.