drsnosrstej kokršpaněl

nejsembásník: i já se přidávám k přáníčkům...

René Vulkán: v
y
s
o
k
ý

standard

libour: velmi pěknej kus ......ST

Kajuta: Milé to. Přidávám se k přáčům. :-)
ST

Hazentla: vavaoko:
Oběma děkuju :-)

Hazentla: Ringo:
Na druhou stranu, prasátka by byla taky fajn :-):-):-)

Ringo: Tvoje Velkokapacitní prání je rozhodne hezcí nez velkokapacitní veprín. :-)

vavaoko: Přeji vše nejlepší. Já i M.
A ST

Hazentla: :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-* :-*
děkujuuu :-* :-* :-*:-* :-* :-*
Těším se na odpoledne :-* :-* :-*

Adama: ST!!!!!!!!

vavaoko: Já mám pocit, že se jim to samotným také nelíbí. Ale co mají dělat? Opakování věcí dávno řečených je jistota. jistota toho, že to někdo ocení. Kdo? Ti kdo jsou příliš mladí na to, aby si pamatovali že to, co je jim prezentováno, už tady jednou (nejméně jednou) bylo. A potom ti staří, kteří si to nepamatují. A také naivní klaka, myslící si, že jméno rovná se kvalita.
Jsem rád, že jsem mimo těchto věcí. Píši si to, co Mě napadlo. Samozřejmě čtu i to, co napadlo někoho Jiného. A tak mi to stačí. Věci se mi líbí, anebo ne. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co se mi má líbit. Asi tak.
Tobě ST

divoženka1: ST dobře napsaná báseň
a souhlas s Hazentlou

a poezie Zengeho
z lesního pařezu
je nádherná i beze slov
takže je naštěstí možnost výběru:-)

zenge: vono je to těžký
ač člověk napíše cokoliv...
Nejlepší poezie je-
když si sedneš na pařez v lese
a nenapíšeš vůbec nic
dyť sou to jenom slova;-)

sailorr: Hlavní cenu pro každého a noha dealera čehokoliv do každých dveří. Maxim Kravčuk jednou vyzkoumal, že nejkrásnější poezií je hluboké ticho souznění. Bohužel bylo tak neuchopitelné, že nešlo přihlásit do žádné soutěže o ceny. Ale on je Maxim stejně v jádru nesoutěživej, tak si ho nechal v sobě.

básněnka: Já zase získala dojem, že je v módě umírání, na cokoli co tě bolí, výkřiky zhrzených manželek a tak podobně...asi obraz doby...

řeka: souhlasím s předchozím
ST.

nejsembásník: se smutkem na duši souhlas s Tebou i s Hazentlou ...

Hazentla: Já to vidím spíš tak, že jakékoli oceňování (v podstatě čehokoli) je vždycky naprostým odrazem jedné věci – dobového vkusu.
V padesátých letech se oceňovaly budovatelké peachoviny a sociálně-realistické romány. Dle mého pak takové ocenění nevypovídá nic ani tak o kvalitě daného díla, jako o době, která toto dílo ocenila.
Člověk, který chce umělecky tvořit, pak má na výběr ze dvou možností:
a) přizpůsobím se dobovému vkusu a budu-li disponovat jakýms takýms talentem, pravděpodobně budu nějak oceněn. Otázka je, co na moje ocenění řekne generace o pár let dál, až se zase změní dobový vkus. To už mi ale bude vlastně šumák.
b) budu si psát po svým, tak jak já cítím, že by se psát mělo. Pravděpodobně se budu na sebe moc podívat do zrcadla a nebudu se cítit jako prodejná děvka, vysoce pravděpodobně mě žádné ocenění nečeká (leda bych se zrovna trefil do toho dobového vkusu), nejspíš se mi budou smát, že píšu nemožně, a možná mě někdo objeví sto let po mé smrti a bude si říkat: „ty jo, to byl borec. Škoda, že ve své době tak nepochopenej.“ (a nebudu první, ani poslední – viz Mácha, nebo třeba Emily Dickinson)…A to už mi to bude taky šumák.

Moc optimisticky to nezní tak ani tak. :)

Dota Slunská: Někteří se tváří, že v poezii kašlou na trendy a hýří svobodným a nespoutaným životem a přitom by z ní vyvláčeli život nebo ji přinejmenším uskřípli do emočního vakua. Taky mám pocit, že často chybí úžas a převládá nucenost. :(

Lota: .
Křičíš mi z duše !!!
.