jitka.svobodova

†

J.F.Julián: jo, jo, to je smutná poudačka, co na to říct...
snad, že o tom něco vím?...
máš smutné St

pa100r: Ringo: nemusí to být vymyšlené a možná ani upravené. Jsou osudy rodičů a jindy osudy dětí. Obojí je smutné v poloze opuštěnosti, jen děti se s tím nakonec lépe vyrovnají. Ty se ještě mohou přizpůsobit... staří... těžko, spíš ne!

Emma Wallace: Miloučké, ST :-)

jitka.svobodova: Gándhí: Já Ti rozumím. Už jsem to viděla v nemocnici po druhé. První báseň se jmenuje Synáček. Díky, že jsi četl.

Gándhí: nechtěl bych umírat s takovou boleSTi mírou
aby mi zbylo se prát v neštěSTí s vírou

jitka.svobodova: divoženka1: Díky zahrádce se ještě radují ze života.....ST

divoženka1: ST zahradla je milovaná

jitka.svobodova: Psavec: Děkuji moc

Psavec: Smutné, ST.

jitka.svobodova: ttragelaf:Od tebe si komentářů velice vážím, díky

ttragelaf: moc krásně napsané
pravdivé - jako válka a krutost
nejde s tím hnout

...nicméně
mlýnky melou

jitka.svobodova: Emma Wallace: Protože je o mamince, tok ji mám nejradší, díky

Emma Wallace: Vzpomínkové ST.-

jitka.svobodova: Paulmatthiole: Ze srdce ti děkuji za krásný komentář. Určitě i čtenáře tvé verše potěší.

jitka.svobodova: Emma Wallace: Láska, porozumění, tolerance a je život hezký. Díky

Paulmatthiole: STejně jako na Literu...

Tři dcery (Z knihy Moravské národní písně Františka Sušila)

Měltě tatíček tři dcery,
všecky na vydaj byly.
Jak najstarší vydaval,
tři sta tolarů s ňu daval.
„Buděš mě, dcero, živiti,
jak něbudu mocť robiti.“
„Budu, tatičku, toť budu,
do vaši smrti, da-li Bůh.“
Jak tu prostředni vydaval,
dvě sta tolarů s ňu daval.
Buděš mě, dcero, živiti,
jak něbudu mocť robiti.“
„Budu, tatičku, toť budu,
do vaši smrti, da-li Bůh.“
Dy tu najmladši vydaval,
hole stěny ji věnoval.
„Buděš mě, dcero, živiti,
jak něbudu mocť robiti.“
„Budu, tatičku, toť budu,
do vaši smrti, da-li Bůh.“
Něminulo sedym roků,
šel tatiček v slabém kroku.
A šel najprv к svej Verušce,
к svoji najstarši dcerušce.
„Buděš mne, dcero, chovati,
ja už němožu dělati?“
Ona do komůrky vešla,
stary provaz odtaď něsla.
„Dy němožetě dělati,
jditě se do lesa věšati.“
Vzal hůlečku a zaplakal:
„Čeho sem sa ja dočakal!“
Vzal hůlečku, šel ze dveři,
šel ke svej prostředni dceři.
„Buděš-li mne ty chovati,
dy už němožu dělati?“
Ona do komůrky vešla,
stary sotorek přiněsla.
„Dy němožetě dělati,
jditě si chleba žebrati.“
Vzal hůlečku a zaplakal:
„Čeho sem se tež dočakal!“
A šel k tej najmladši dceři
a vchazel v strachu do dveři.
„Buděš-li mne včil chovati,
dy ja němožu dělati?“
A hned’ do komůrky vešla,
pěkny kolač mu doněsla.
„Tu matě, tatičku, jeztě,
moje děti mně kolibtě.“
„Dcerko, dcerko moje mila,
tebe sem najvěc bijaval,
včil sem u tebe milosť dostal.“
„Dobře stě to mně dělali,
že stě mne z mladu bijali.“

jitka.svobodova: vavaoko: Je to velice smutné. Cizí člověk nemůže pomoci. Díky, že jsi se u mě zastavil.

jitka.svobodova: sailorr: Děkuji, že jsi četl. Přála bych si, aby to pro tu paní byl jen zlý sen.

vavaoko: Člověk to občas vidí. Ale dokud se jej to netýká, tak to přehlíží. Ale dělo se to vždy. Už jako kluk jsem znal takto osamělé lidi.
Tobě ST

sailorr: Bohužel pravda, ale ne všudypřítomná, naštěstí.
ST